Míříme od Via Dolorosy nahoru a na sever po el-Wad do hlubin Muslimské čtvrti. Strategickou křižovatku za námi střeží vojenská hlídka, jak jsem psal minule.. Během uplynulého týdne jsem se dověděl, jak rozeznat vojáky z IDF (Izraelských obranných sil) od pohraničníků (kteří jsou součástí jednotek Magev, aneb policie): Hoši a děvčata od IDF jsou v zeleném, zatímco pohraničníci/policajti chodí v černém. No, když se na tu fotku dívám znovu, tak v popředí stojí dvoučlenná hlídka v šedém se zelenými neprůstřelnými vestami. V zákrytu za nimi stojí dvoučlenná hlídka v černém, se kterou se baví vojáček, který má na hlavě zelenou čapku. Protože však jsme v Jeruzalémě, kde se o klid starají vesměs členové Magav, tak jsou zřejmě všichni členy hraniční stráže. Jak napovídají i emblény našité na rukávech.
Inu, Jeruzalém je hlavně rozdělen mezi Židy a Araby, a pak také mezi židy a muslimy. (Křesťané v křesťanské čtvrti jsou povýtce Arabové. A v Arménské čtvrti žijí jak křesťané, tak židé.) Rozdělení se děje nejen na mezinárodně uznávané oficiální linii, ale i mezi jednotlivými promíchanými čtvrtěmi s židovským či muslimským charakterem. Ve Starém městě existují čtyři čtvrti, dvě křesťanské, pak Židovská a Muslimská, ale i uvnitř těchto čtvrtí existují různé enklávy. Jdete po ulici, najednou se něco drobně zlomí a jste v jiném světě. My jsme teď v plně arabském světě. Stoupáme po občasných schodech na el-Wad k Damašské bráně. Procházíme místním trhem. Nechci se zdržovat fotografováním, protože toho máme oba s Janinkou už za dnešek dost a těšíme se už na chladivou sprchu v našem hotýlku. A zdejší trh je takový normální, nejde o nějaké středomořské tržiště, ale spíše zde z krámků na ulici přetékají přepravky s bohatou nabídkou ovoce a zeleniny. Výjimka: přímo na dlažbě je rozložen soliterní prodejce s bohatou nabídkou sukulentů a chudou nabídkou tenisek. 
To, že jsme ve čtvrti muslimů, poznáme podle toho, že nápisy nad obchůdky jsou vyvedeny toliko v arabštině, s občasným průnikem angličtiny. Hebrejská písmena nevidět. Tak alespoň na šekelech samozřejmě ano! (Palestinci nemají vlastní měnu.) Místní ženy mají vlasy arciť zahaleny do (ve zdejším počasí velice vhodných) plachetek, ale mladé holky všechny samozřejmě nosí džíny a přes ně mají hozenou nějakou normální košili.
Na dlažbě se objevuje hvězda, spletená ze dvou, no páni! – tak ne dvou trojúhelníků, jak jsem se nejdříve až zalekl, ale ze dvou čtverců. Osmicípá hvězda, orientační bod, na který si pamatuji od minule. Jdeme správně. A už se před námi otevírá jeden ze dvou vchodů do Damašské brány, která je spojnicí Starého města a faktického Východního Jeruzaléma. Nad námi pod křížovou gotizující klenbou visí jako netopýři závěje kabelek; prodíráme se kolem stojanů s hadry, za které by se nemusela stydět žádná vietnamská tržnice. Je to všechno hodně lesklé, třipytící se a zjevně umělohmotné. (Made in China and Thailand.) 
Do konce února 2016 zabili palestinští Arabové další čtyři Izraelce. Asi prozatím poslední letošní útok proběhl v úterý 8. března 2016, vlastně série teroristických útoků. Na přímořské promenádě mezi Tel Avivem a Jaffou začal nožem bodat procházející lidi mladý Palestinec. Zabil jednoho člověka – amerického turistu z Texasu – a více než dalších 10 lidí zranil, z toho šest těžce. Pobodal i těhotnou ženu (!) a dva izraelské Araby. V řádění mu bránil místní hudebník, který ho udeřil do hlavy kytarou a pak ho pronásledoval – dokud vraha nezastřelila policie. Dalším hrdinou se stal zbožný žid v Petach Tikvě, kterého zasáhl útočník do krku. Napadenému se podařilo nůž z rány vytrhnout a teroristu jeho vlastním nožem bodnout. No a do třetice ve Východním Jeruzalémě napadl policejní hlídku Palestinec střelbou ze samopalu. Jednoho pohraničníka zranil těžce, druhého lehce. Útočili vesměs dvacetiletí mládežníci. Ještě před tím úterkem se pokusila jednapadesátiletá palestinská Arabka pobodat ve Starém městě pohraničníky, ti ji však na místě zastřelili. Hamás (vládní strana v Gaze) vydal prohlášení, v němž tyto teroristické útoky označil za "heroické činy" (zabíjení těhotných žen a osmdesátiletých seniorů). Mluvčí Hamásu dokonce vyzval další palestinské frakce, aby se připojily k "boji palestinské mládeže"…
Stinné zahrady a nízké domky na ulici Královny Heleny najednou vystřídá stavební ohrada. Za ní se do výšky asi sedmi podlaží zvedají nové obytné budovy. Pěkné sice, ale nejspíš jim musely ustoupit ty klasické patrové baráčky, jak už je v těchto místech, kde vznikalo první osídlení po "útěku z hradeb" až v 19. století, obvyklé. Konec stoupání, jsme na náměstí před ruským pravoslavným klášterem. Nacházíme uličku Horkanos a v ní náš hotýlek. Vylezeme do patra, projdeme zatočenou chodbičkou, a sláva!, konečně doma. Jana se jme exploatovat sprchu, já se zatím dívám do hloubky dvou pater (hotýlek je na svahu) na náměstíčko pod námi. Pan holič tam venku před oficínou stříhá zákazníka. Je to takové domácí. O dva bloky dál cinká na místní tepně Jaffské třídy moderní tramvaj na lince L1 (jiná tu nejezdí).
Je teprve půl třetí letního času! A před námi je poslední dnešní cíl, který jsem nám naplánoval, tržiště Machane Jehuda. Hodinu nám trvá osvěžení a zocelení mé i Janiny krvinky, načež vyrážíme. A to na druhou stranu, než je Staré město. Scházíme na Jaffskou třídu. I teď odmítá hrdinná Janinka dojet další dvě zastávky tramvají, takže šlapeme do mírného kopce další kilometr. Bulvár je nasycen krámy a krámky, takže tahle procházka je pro Janu zcela uspokojující. Já si více všímám modrých cedulí. I tady prorůstají starou patrovou zástavbou nové budovy. Omšelé třípatrové paneláky z 50. let, z vedlejší ulice se naklání osmipatrový dům, dírou v dalším osmipatrovém moderním domě na nás svítí klesající Slunce. To ale ještě nic není. Na plechové ohradě, ohraničující stavební parcelu po zlikvidovaném nefunkčním baráčku je upevněn plakátek, zobrazující, jak krásně to tu bude vypadat, až se zde postaví pětadvacetipatrový barák. Jeho obyvatelé budou mít nádherný výhled na starý Jeruzalém – do té doby, než je obklopí další mrakodrapy. V Jeruzalémě tedy obytné mrakodrapy, podobně jako v Tel-Avivu. Obyvatelstva valem přibývá. V roce 2013 znělo číslo populačního růstu 1,9 %, zatímco v Indii to bylo jen 1,2 %. Na jednu izraelskou ženu připadají průměrně (2012) tři narozené děti.
Na další tramvajové zastávce je už ono ždané tržiště, ale protože nejedeme tramvají, ale šlapeme pěšky, mohu si něco doobjevit. Malý baráček, který má nad vchodem nápis POLICE. Tohle je první budova, která byla v těchto tehdy pustých místech po již zmiňovaném "útěku z hradeb" postavena. V roce 1887 kolem ní vyrostlo dalších čtyřicet domků. Tuhle modrou ceduli nemohu necitovat. Sídlil zde do roku 1890 britský konzul Noel Temple Moore, jenž působil v Jeruzalémě už od roku 1863. V době britské nadvlády zde byla policejní stanice, samozřejmě britská, ale zdá se, že domek čísla popisného 001 slouží policii dále. Lépe řečeno jejímu oddělení Ztráty a nálezy. Otevřeno mají jen do čtyř, a teď už je za pět minut pět, takže už nemohu vstoupit. A dělat Janě ostudu.
Naproti této historické památce (z roku 1908) se konečně objevuje čelní zeď tržnice Machane Jehuda. Konečně pravá izraelská tržnice! Ale jaká. Na třech čtvrtích hektaru se zde nachází 250 stálých stánků, uspořádaných do dvou hlavních tříd a mnoha bočních uliček. Její ulice jsou kryty patrně umělohmotnou plachtou. Vzduch pod ní vhání série větráků, upevněných nahoře pod nosnou konstrukcí. Z roztodivné nabídky až přechází oči. Vypůjčím si odstavec ze své knížky:
Pro své potomky opětně kupujeme židovské amulety pro štěstí i pro zdraví zvané Miriamina ručka. (Kdyby na tom nebyly hebrejské nápisy, tak by to byl arabský amulet a ručka by byla Fatimina.) Jeden jsem tady koupil před dvěma lety pro Janinku, no ale zdá se, že ku zdraví moc nepomáhá. Tak snad alespoň jí funguje na to štěstí. Se mnou…
Máme už docela hlad, oběd a svačinu jsme odbyli nějakým drobným pečivem, potřebovali bychom se zdatně navečeřet. Janinka odmítá stát v bufetu, odmítá další falafely, hodlá si sednout k něčemu podstatnějšímu. Protože tady znám v blízké zastrčené uličce klidnou hospůdku, kde jsem si předloni dal něco moc dobrého a ani ne drahého, vylézám z různých dvířek a chodbiček mimo tržnici a snažím se, vzpomenout si, kde to bylo. Jestli tady na východní straně, tak to se asi už nenajíme, protože zde se za rozsáhlým parkovištěm bestiálně tyčí triumfální jeřáby. Jdeme na západ, tam to spíš bylo. Cestou učiníme skvělý nákup v jediném místním krámku s vínem. Jako vždy: tři láhve za cenu dvou. (Tedy za sto šekelů.) Jednu láhev vypijeme ještě v hotelu, dvě povezeme domů; snad to letadlo pobere ke všem těm škebličkám a kamínkům. 
Nakonec jsem onu uličku našel! Je nám projíti kolem nábožného mladého muže v patřičném klobouku, u jehož stolečku bychom se mohli pomodlit: nabízí modlitební řemínky, krabičku na čelo, Tóru v knižním tvaru – a kasičku. Protože se více věnuje svému mobilu, projdeme nevšímavě za neduchovní potravou. Tady dole, ano, poznávám okolní domy, poznávám onen "klidný roh, kde jsou dvě hospůdky a kavárnička". Až na to, že onen roh už není klidný. Valí se po něm doprava, přímo těžký provoz – jenž byl po třech tisících letech vytlačen z Jaffa Road!!! Zákon zachování, tentokrát zachování dopravní zácpy, zůstal zachován. Inu, někam se to muselo přelejt! Klid tu nepanuje, před hospůdkami nejsou ani obsazeny zahrádky. Kdo by tam taky seděl. když se kolem valí auta. Ani my si tam nesedneme. Vracíme se na tržiště a hledáme klidné útočiště. Nakonec ho nalezneme na terásce před hospůdkou s názvem "Manou bashouk" – s libanonskými specialitami. Dáváme si podle fotografuické nabídky něco, co se podle pozdějšího účtu jmenuje "kidre".
Nejdříve tedy obdržíme předkrm: Kyselé okurčičky, jak jsem Janě sliboval, a dále ještě něco malého zeleného kyselého. Po deseti minutách nám přinesou velikánský tác, plný, no rizota. Zjevně kuřecího. Ale zvláštně kořeněného. Je tam i hrášek, samozřejmě, a ještě něco neznámého. A konečně opět i chumus! (Či hummus, jsme vlastně v arabské hospůdce.) Každý dostáváme svůj talíř, takže si můžeme nabrat po libosti. Jana začne s málem, žije se stálým přesvědčením, že je "tlustá". Ale nakonec si přidá, hlad už skutečně hlodal. Měl jsem chuť na pivo, i dali jsme si pivo. Dvě skleničky a jednu láhev. Bylo posléze nutno doplnit druhou láhví. Stella Artois, belgické pivo z dovozu, místní Makabejské mi minule dosti nechutnalo. Pojídáme, zklidňujeme se, uvolňujeme se. Vybrali jsme si dobré místo – podle pozdějšího dohledávání na Tripadvisoru jde o "4. z 628 zařízení v kategorii Restaurace v destinaci Jeruzalém". Kidre nás stálo 62 šekelů, a byla to porce pro dva, najedli by se i tři. Pivo stálo dvacku, jedno. Přidal jsem deset šekelíků dýška ("service is not included" stálo na ručně psané účtence). To nepřepočítávej…
Na zítřek mám naplánováno projít Via Dolorosou až do chrámu Božího hrobu. Ale nejdříve hodlám Janinku protáhnout po hradbách, tedy po jejich namáhavější severní části. Jenže nakonec… Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli ve čtvrtek 31. března 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 24. ledna 2017.
*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***
Minulý příspěvek o Západních zdech: Ode Zdi ke Zdi.
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Muslimská čtvrť 2014: Mír muslimské čtvrti
(a příslušná fotogalerie - z Hory Oliv Herodovou bránou, Via Dolorosa, od Malé Západní zdi k Velké zde)
Tržiště Machane Jehuda a synagoga Úsvitu 2014: Mír slunečních hodin
(Fotogalerie k článku zde)
Kompletní fotogalerie z předcházejících tří cest po Izraeli zde.
***
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz
