(Jeruzalém na vlastní kůži)
Z hory Sion se Sionskou branou vracíme do Starého města. Míříme na sever kolem parkoviště pro místňáky. Zalézáme do uličky Chabad (Khabad Street). Na dalším nároží nás v Židovské čtvrti vítá deska, na níž je bílou na modré oznámeno, že jsme v rezidenční oblasti. Takže: Dodržujte prosím čistotu a klid. A to po celý čas. I když zákonem určené hodiny klidu jsou odpoledne od dvou do čtyř a v noci od jedenácti do ranní sedmé hodiny. Děkujeme za ohleduplnost.
Není ještě jedna, ale zde panuje náramný klid a liduprázdno. A to jsme jen dvacet metrů západně od souběžné tepny ha-Jehudim, aneb Jewish Quarter Road. Přitom mezi oběma ulicemi se táhne ještě třetí. Po chvíli ji uvidíme v místě, kde chybí blok domů. Chybí, protože se zde izraelští archeologové prokutali o patro níž na dávné kardo, neboli hlavní, kardiální, přímo srdeční obchodní tepnu z antických dob. Koukáme dolů na antické sloupy na původních dlaždicích; o pradávnou zeď je tu opřeno pódijko s reprobednami, obklopené lesíkem stojanů s reflektory. Právě dnes tu začíná festival Sound Of The Old City. Dnes, avšak nejspíše nikoli v době poledního klidu. Jsem tedy žádostiv, zda hudebníci skončí o jedenácté večer, nejspíš ale ano. Nad kardem se otevírá pohled na kopuli vysoké stavby. Je to obnovená synagoga Churva, a že je to synagoga vím jen proto, že ji vidím už podruhé. Protože jinak by mě mohl splést minaret, který stojí v její bezprostřední blízkosti. Minaret Sidná Omar, který je pozůstatkem dřívější mešity. No, vypadá to divně, synagoga s minaretem, ale jdeme z hory Sion, kde minaret stojí přímo na střeše synagogy a křesťanského památného místa, takže už jsme zvyklí. Inu – Izrael. Stát sice židovský, avšak demokratický a občanský, který chrání posvátná místa všech nábožendství, nejen těch tří hlavních.
Avšak dříve, nežli zaplujeme na náměstí před Churvou, je nám projíti oním kardem. Sestupujeme po schodišti dolů. Otevřené prostranství se uzavírá, nad námi je betonová deska nesoucí domy, podepřená nikoli římskými, ale vysokými ocelovými sloupy. Nižší římské sloupy podepírají jakousi rezavou konstrukci, což vypadá podivně. Ale vše je tu zřejmě v pohybu, protože ještě před několika lety se vykopávky v těchto místech nacházely pod nebem. V ose karda můžeme vidět pohled do dáli, jak to tady někdy před dvěma tisíciletími vypadalo: obraz na stěně, znázorňující rušný život antického tržiště. Na boční stěně je pak vyvedena mozaika, o které jsem se zmiňoval minule. Výřez z byzantické podlahové mozaiky z roku 560, kde je vidět schematický plán Jeruzaléma s hlavním kardem i jeho východní vedlejší částí (východ je nahoře).
"Já si to chci jen prohlídnout, ne koupit," vysvětluje mi opakovaně. Už jsem si na to zvykl. A nerozhází mě to. Avšak u jednoho krámu Janu zaujme vystavená černá kacabajka (tedy nikoli triko, avšak košile přes hlavu) s barevným čtvercovým obrázkem na hrudi. Obrázek je pěkný, nekýčovitý, s motiven Jeruzaléma. A jsou na něm vyšity i nějaká třpytivá sklíčka. Materiál taky ujde. Jana přecejen něco ulovila! Hned si to vyzkouší, a ouha – opravdu jí to sedí! Inu, tak má pravý suvenýr z pravého Jeruzaléma. Přeju jí to, i když jsem raději do toho stylového obchodu se stylovými cenami ani nezašel.
 |
| …a nahoru. |
 |
| Pohled dolů… |
 |
| …a na jih |
 |
| Pohled na sever… |
"Poprvé za tisíc let nezbyl v židovské čtvrti jediný Žid. Ani jedna budova nezůstala nedotčena. To činí židovský návrat nemožným." Tak se svým nadřízeným pochlubil velitel oné barbarské akce. A je třeba se obávat, že pokud by se palestinští Arabové znovu chopili vlády nad touto částí "Západního břehu", nedopadlo by to lépe.
"Nemožné" se stalo možným až po vyhnání jordánských okupantů po Šestidenní válce r. 1967. Potom byla Židovská čtvrť rekonstruována. Proto jsou místní schody a chodníky neošlapané a místní zdi jsou neošahané. Domky jsou nově postavené v liniích původní zástavby, avšak s původním koloritem. Moc mi to v některých místech připomíná hradčanský Nový svět! Nově je postavena i několikrát zbouraná synagoga Churva.
 |
| …a pak rovně… |
 |
| Tudy nahoru… |
A bylo to ve stručnosti takhle, snad to nespletu:
 |
| …a pak už jste na náměstí Churva |
Stejným směrem se roku 1400 přestěhovala Rambanova synagoga právě sem. A kolem ní vzniklo středověké židovské osídlení, prý první ve Starém městě od roku 135, kdy odtud vyhnali Židy Římané.
V roce 1523 se Rambanova synagoga zřítila, avšak byla přestavěna. To už mamlúky vyhnali Osmané. A Osmané synagogy zakazovali stavět. A tak se Rambanova synagoga stala jedinou v osmanském městě. Ne nadlouho.
Roku 1589 ji Osmané zavřeli, zakázali do jejích prostor židům vstupovat a pro sichr z ní udělali dílnu. A to kvůli stížnostem jeruzalémských muslimů.
A teď: Po 111 letech, v roce 1700, přišel z Polska aškenázský rabín Jehuda he-Chasid (Segal) spolu se svými několika sty až tisícem studentů. Segal si našel staré plány a mazaně zakoupil pozemek, na němž bývalo na sever od Rambanovy synagogy její nádvoří. A na něm pak začal stavět novou synagogu. (Proto jsou obě synagogy odděleny jen úzkou uličkou.) Jeruzalém i nadále ovládali Osmané, kteří i nadále zakazovali stavět synagogy. I opravovat! Ale možná Osmanům někdo řekl, že novostavba na pozemku bývalé synagogy není vlastně ani její drobnou opravou, prostě potřebuje jen znovu vymalovat, no. Nejspíše s touhle, nebo nějakou jinou fintou přišli arabští finančníci, kteří na stavbu, pardon, vymalování, půjčili. A tak se začalo stavět. Avšak Segal znenadání zemřel, jeho obec se rozpadla a nebylo jak platit dluhy věřitelům. Ti se naštvali a v roce 1721 ještě nedokončenou stavbu podpálili. Spolu s ní shořelo i 40 svatých svitků Tóry, které se v ní už nacházely. A od té doby tu byla jen ruina, zvaná "Churvat Rav Jehuda he-Chasid" (Ruina rabína Judy Chasida), zkráceně Churva – aneb Ruina. A bylo vymalováno.
Roku 1832 převzal vládu nad Jeruzalémem poněkud osvícenější Muhammad Ali Egyptský, který alespoň udělil povolení k opravě již existujících synagog. Už bylo osvícené osmnácté století, v Jeruzalémě existovaly ruské a rakouské konzuláty, žila tu spousta židů, kteří byli zajímavými poplatníky daní. Díky baronu Salomonu Mayerovi von Rothschild a dalším osobnostem se podařilo prosadit stavbu dokonce nové synagogy! A tak roku 1836 začala stavba synagogy Menachem Sijón. O rok později už stála. Jenže najednou byla malá. V roce 1837 Safed postihlo zemětřesení, které zničilo město i 69 z jeho 70 synagog. Uprchlíci ze Safedu připrchli do Jeruzaléma a ukázalo se, že bude potřeba postavit ještě větší synagogu.
Díky filantropu Siru Mosese Montefioremu a britským konzulům se podařilo v roce 1856 osmanského sultána Abdülmecida I. přesvědčit. Už bylo moderní devatenácté století! Na troskách Ruiny se začalo stavět. Churva byla dokončena roku 1864, a to v byzantském slohu. A byla snad nejkrásnější, avšak určitě nedůležitější synagogou ve Svaté zemi. Stala se sídlem vrchního aškenázského rabína jak pro Jeruzalém, tak pro celou Palestinu.
 |
| …a studovna. |
 |
| Modlitebna… |
Po osvobození Jeruzaléma z jordánské okupace (během Šestidenní války v roce 1967) byl na místě Ruiny symbolicky vztyčen v roce 1978 jeden ze čtyř podpůrných oblouků, které po 84 let nesly obří kopuli. Oblouk byl vysoký 16 metrů, což byla poloviční výška celé synagogy. Stal se skutečným symbolem židovské přítomnosti v Jeruzalémě, objevoval se na pohlednicích, trikách i talířcích. Chtěli jsme se na něj podívat se ženou Ivanou, když jsme poprvé navštívili Jeruzalém. Už se nám to nepodařilo. Nad náměstíčkem se v květnu 2006 nerozkládal žádný oblouk, žádné znovuvztyčené trosky ruin, jen příšerný kravál stavebních strojů. V roce 2005 začala totiž dlouho plánovaná rekonstrukce minulé neobyzantské podoby Churvy.
 |
| Minioblouk |
»V roce 2010 byla budova hotova. I přes neuvěřitelný kravál, který se pro změnu ozýval (a ozývá) z úst palestinské samosprávy, podle níž jde o „znesvěcení muslimského charakteru města”. (Musíte si uvědomit, že celé Staré město jeruzalémské – včetně Židovské čtvrti – je zahrnuto v mezinárodně uznávaném území „Západního břehu”.) Další výtkou je, že kupole Churvy se nachází výše než kupole Skalního dómu, čímž ji prý „zastiňuje”. Musím říci, že ta našedlá kupole nic nestíní, zejména proto, že při pohledu z Olivové hory je zlato Skalního dómu nezastinitelné. A výše ta stavba je, protože je prostě postavena na jednom z nejvyšších míst města, kde ostatně stála od poloviny 19. století. (Nakonec neuspěly velikášské modernistické plány a synagoga je postavena v původním stylu.) Když byla synagoga slavnostně vysvěcena, prohlásil Hamás, že se jedná o „vyhlášení války ”, protože jde o „součást projektu zničit al-Aksá”. (Která je odtud vzdálena téměř půl kilometru!) A navíc – stavba oné synagogy „znesvěcuje” území, kde (prý) stávala mešita!
 |
| Co koho znesvěcuje... |
Tak to už je vyloženě chucpe. Protože když v roce 1948 toto území dobyla Arabská legie, tak onu synagogu vyhodili Jordánci do vzduchu už dva dny poté. Dva dny, ano? A ten minaret, památka na dávno zaniklou mešitu, ten tam stojí i po roce 1967 dodnes! (Jako ostatně zůstaly po získání nezávislosti stát mešity a minarety na celém izraelském území…)«
A teď jsem tu s Janinkou a ukazuju jí tu budovu, co vypadá trochu jako astronomická observatoř, a najednou vidím, jak tam nahoře na ochozu stojí nějací lidé. Je to přístupné. To jsem nevěděl. Sláva, jde se zase do schodů! Obešli jsme ten barák, a z druhé strany, z ulice ha-Jehudim/ Jewish Quarter Road je vskutku možno vstoupit do svatyně i turistickým bezvěrcům a jinověrcům, ba i velice liberálním židům (jako jsou například husité). Vylezeme po vnitřním schodišti dvě patra na kamennou plochou střechu, ze které se teprve boulí ona kopule. Už odtud je skvělý výhled! A to jak ven, tak i dovnitř. Dolů do modlitebny, nebo v této době vlastně studovny, i nahoru, do kopule. |
| Ty šedé skoro neviditelné kupolky uprostřed na horizontu označují Chrám Božího hrobu |
Přemluvím Janu a vystoupáme ještě po jednosměrném kovovém točitém schodišti až na ochoz. Něco pro horolezce! Ochoz se vine uvnitř, někdy tak úzký, že mám problém protáhnout se jím s báglem na zádech. (Před vstupem byl batoh samozřejmě prohledán a shledán košer.) Venku je ochoz malinko širší. Výhled je ještě lepší. A nejen dovnitř. Nejsme tedy na rozhledně, protože dálkový výhled se otevírá až za horizontem střech, který příliš nepřevyšujeme – jsme toliko ve třetím patře. (Třetím zvýšeném...) Na jihozápadě vidíme vilémovský Dormition na hoře Sion. Tam jsme byli dneska dopoledne. Na severu zříme křesťanskou čtvrť s nápadnými luteránskými věžemi a nenápadnými báněmi Chrámu Božího hrobu. Mám naplánováno, že se tam taky podíváme.
Na severovýchodě se od univerzity na hoře Scopus táhne zelená linie až k hoře Oliv se zvonicí Nanebevstoupení na špici. Tam chci také jít. Na planinu, ze které září zlatá báň Skalního dómu, a kde se pod lány židovských hřbitovů tetelí nenápadná antracitová kopulka Al-Aksá, tam se nechystám. Půjdme jen ke zdi pod ní. K té Západní zdi, jíž se říká Zeď nářků. Jen co slezeme po druhém jednosměrném schodišti.
Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli ve čtvrtek 31. března 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 10. ledna 2017.
*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Churva v roce 2006: Mír v Jeruzaléměa,
a v roce 2014: Mír židovské čtvrti.
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Fotogalerie z předcházejících návštěv Izraele (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz
