Tak teď víme, kdo. Tedy kdo finálně. Ale kdo ho pustil před 17 lety, kdy "utekl" z Mírova? A kdo ho pustil před 24 lety, kdy se nevrátil z dovolené, kterou dostal během svého předchozího jedenáctiletého trestu??? Tohle jsem na Psa napsal v roce 2000 (následují současné přípodotky):Desítky metrů silonového lanka a několik prostěradel nepozorovaně zmizelo z dílny a inventáře mírovské věznice. Aby se ještě s koženými rukavicemi a diamantovou šňůrou objevily na cele doživotně odsouzeného vraha. Tam se přichomýtl jiný odsouzený šachista, který nejspíše hodiny pomáhal přeřezávat mříž. Pak letěla umně spletená lana, zatížená bareriemi, na kamenné zábradlí hradeb, tmou zaburácely výstřely, které nikoho nezasáhly. Proslulý útěkář skočil z několikametrové výšky doprostřed kamení a hloží a nezranil se. Někdo rozvinul červený koberec a otevřel dokořán vězeňskou bránu. Kdo - a proč?
1. Kajínek
Je jasné, proč by chtěl utéci. Po šesti letech vyšetřovací vazby a vězení, s perspektivou dalších desítek let, kdy se pod širé nebe mohl dostat jen s pouty na rukou a nohou, ho to už přestalo bavit. Také je hnán plamenem pomsty vůči svědkovi a soudci a psychologovi a celému světu, který mu od malička ubližoval. Sehnal si tedy uvnitř věznice potřebný materiál a komplice, zařídil si přestěhování* na strategicky výhodnou celu a pustil se do toho. Dozorci, vychovatelé a šéfové mírovské věznice byli slepí a hluší.
Tato verze se potvrdí, až za několik dnů, kdy bude Kajínek chycen, či za několik let, až sepíše své paměti.
Ale chycen prý nejspíš nebude, protože byl vysoce inteligentní a už předem si pořídil sklady** zbraní, oděvů, dokladů a financí strategicky umístěné v okolí všech těžkých žalářů. To by ovšem znamenalo, že plánoval svůj útěk už na svobodě. Vysoce inteligentní vrah i tupý sexuální sadista jsou si však podobni v jednom - nepředpokládají, že by kdy byli chyceni! Udržování tajných skladů je určitou finanční zátěží a léta bez přímého dohledu by je mohla odtajnit.
To spíš už se Kajínek obrátí na svého tajemného zákazníka, pro něhož odvedl dobře zaplacenou práci.
2. Tajemný zákazník
Je jasné, proč by chtěl pomoci. Jeho obchodní partner K ho zatím neshodil. To by se však mohlo kdykoli změnit. Zejména teď, kdy vstoupil do platnosti nový zákon o ochraně svědků. Inteligentní vězeň by se jednoho dne mohl nechat předvolat před ředitele věznice a slíbit, že vyklopí všechno, co ví. Ovšem něco za něco. Já položím zákazníka - a vy mi zajistíte novou identitu a slušnou existenci kdesi na Bahamách. Toho se mohl tajemný dobrodinec obávat, a proto zorganizoval Kajínkův útěk zvenčí.
Dozorci, vychovatelé a šéfové mírovské věznice byli v tom případě podplacení.
Tato verze se potvrdí, až se najde v některé žumpě Kajínkovo tělo či kostra. I na svobodě by zůstal Kajínek nepohodlným svědkem - a možným vyděračem, proto mohl být likvidován. Námitka, že by neutíkal, protože by se při své vysoké inteligenci obával pasti, neobstojí - jeho klient mu mohl naoko nabídnout další zakázku, na kterou Kajínek dychtivě přistoupil. Podle toho, co se o něm píše, je také nepochybně ješitný!
Přesto i tato subvarianta má určitou, třebaže nízkou pravděpodobnost. A je asi nejnebezpečnější - v tom případě jsou v potenciálním ohrožení všichni podnikatelé i politici na celém světě. Ale mám pocit, že na trhu práce je nájemných vrahů více než jejich možných obětí...
3. Tajemné síly
Nemyslím tím černou magii. Ale třeba Kajínkovi podle toho nového zákona novou identitu a slušnou existenci kdesi na Bahamách už nabídli! Všechen ten ruch s prostěradly, lany, pilováním mříží a nepřesnou střelbou byl jen fikcí, která zakrývala, že Kajínka zcela fádně odvezl z Mírova neidentifikovaný automobil.
V tom případě dozorci, vychovatelé a šéfové mírovské věznice konali na rozkaz.
Kdo ví. To vše jsou jen spekulace, které může vyvrátit (nebo podpořit) policejní vyšetřování, které dosud neskončilo.
Psáno v Praze dne 5. 11. AD MM, na Neviditelném psu vyšlo o dva dny později
Přípodotky 2017:
Všechny tři body se ukázaly být pouze planými spekulacemi. Klientem měl být jistý pražský podnikatel (a současný hlasitý podporovatel nevinnosti Jiřího Kajínka), který Kajínkovi poskytl 100 tisíc korun, avšak ne prý za vraždu, avšak "pouze" za zastrašení oběti. Nicméně některé otázky zůstávají. A jiné se objevily. Jednou z těch otázek je, proč se média důsledně vyhýbají opakování veřejně známých fakt:
a) Jiří Kajínek (narozen 1961) kradl už v roce 1974, tedy jako třináctiletý.
b) V jednadvaceti (1982) ho zavřeli za vloupání do chat.
c) Ve čtyřiadvaceti (1985) už vykrádal byty. Byl chycen a odsouzen na 7 let, hlavně za útok na veřejného činitele a nedovolené ozbrojování, protože při zatýkání zranil tři esenbáky. V patřičném termínu požádal o prominutí zbytku trestu, načež byl v únoru 1990 propuštěn. Havlova amnestie je v tomto bodu bez viny.
d) Ve stejném roce 1990, tedy v devětadvaceti letech, přepadl se zbraní v ruce příslušníky Veřejné Bezpečnosti a uloupil jim auto – a zbraně! Byl chycen a v témže roce(!) odsouzen, a to na 11 let. To dneska nedostane leckterý vrah.
A teď, jak se tento nebezpečný recidivista (stupňující se závažnost zločinů i agrese, ozbrojené přepady, útoky na policisty, hromadění zbraní) choval v příbramském vězení. Vězeňská komise ho v lednu 1993 takto pochválila: "Plní své úkoly svědomitě, ochotně, je iniciativní a pracuje nad rámec svých povinností…" Na základě tohoto posudku ho ředitel věznice pustil na dovolenou. Přesněji: Kajínkovi byl na dva dny, konkrétně na dobu 21. - 23. ledna 1993, "řádně přerušen trest". Zdá se, že silnou přímluvkyní a posléze ručitelkou (a nakonec spolupachatelkou při vyhýbání se trestu) byla jistá dáma, shodou okolností manželka bývalého pracovníka Úřadu vlády. Dotyčný manžel poté přišel s nevinným Jiříkem za ministrem spravedlnosti a jmenovcem JUDr. Jiřím Novákem (ODS), kterého společně požádali o "revizi rozsudku". Novák ze sebe odmítl udělat milosrdného vola*** a od této podivné audience se distancoval. Avšak Kajínek se do Příbrami nevrátil a užíval si i nadále nedovolené dovolené.
Nu a za čtyři měsíce, konkrétně 30. května 1993, zastřelil pod plzeňskou věznicí Bory(!) nejméně 12 výstřely dva chlápky v automobilu Mazda; třetí oběť přežila a stala se svědkem. Dne 8. února 1994 byl chycen a za ony medializované vraždy nakonec u Krajského soudu v Plzni vyfásl v červnu 1998 doživotí.
Než se tak stalo, našli v dubnu 1994 u Kajínka kuchyňský nůž s 12 cm dlouhou čepelí, který mu do vazby ve věznici Borech v potravinovém balíčku dodala další jeho obdivovatelka. Poté dvakrát uprchl. V červenci 1994 z vazební věznice v Českých Budějovicích (na jeden den), v září 1996 pak z vězení ve Valdicích (na dvacet minut). Po odsouzení byl převezen do věznice Mírov, odkud prchl 29. října 2000 (což se mu podařilo jako historicky jedinému vězni) – jak jsem tehdy (a nyní opakovaně výše) komentoval. Trvalo déle než měsíc, než byl 8. prosince 2000 Jiří Kajínek znovu zadržen. Stalo se tak v bytě a u ženy pětinásobného vraha Ludvíka Černého z gangu orlických vrahů, se kterým se zřejmě skamarádil na Mírově. Kajínek měl u sebe granát, který však nestihl díky profesionalitě zasahující jednotky použít. Chudák malej nevinnej Kajínek se (krom vlastních legálních pokusů u odvolacích soudů i Ústavního soudu) později obrátil na několik dalších ministrů spravedlnosti, kteří ze sebe milosrdné voly udělat nechali:
I. Ministr spravedlnosti JUDr. Pavel Rychetský (ČSSD). Ten podal v únoru 2001 k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, která byla zamítnuta.
II: Ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš (nestraník za ČSSD) podal v říjnu 2001 ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl.
III. Ministr spravedlnosti JUDr. Pavel Němec (US-DEU) podal v srpnu 2006 k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, která byla zamítnuta.
IV. A nyní tedy využil svého ústavního práva prezident Ing. Miloš Zeman a Jiřího Kajínka amnestoval. A diví se, že se někdo diví.
Nu, Šaman se diví. Diví se, že nebylo nikde připomenuto, že Kajínek byl v roce 1998 nejen souzen za nájemné vraždy, ale i za "méně závažné trestné činy", později (podle usnesení Nejvyššího soudu ze září 2001) překvalifikované na "nedovolené ozbrojování". Když ho v tom únoru 1994 zatýkali, měl totiž ve svém luxusním mercedesu tři samopaly, osm pistolí, další pistoli s tlumičem, brokovnici, téměř 10.000 nábojů a příslušné zásobníky. Nic z toho nepoužil jen díky rychlému zásahu policie. Tak buďto měl vybudované ty mnou zpochybňované sklady zbraní**, nebo dodavatele, pro něhož se nejspíše chystal dále "pracovat".
A tuhle osobu pan prezident vypustil mezi svůj zemitý lid. Teď už jen, aby se vrah Kajínek stal prezidentem, nebo alespoň senátorem…
* Na závěr dodám jeden dosud veřejně neznámý fakt, který dokresluje, jak si Jiří Kajínek dovedl "zařídil přestěhování". Je podivuhodné, jak příbramská vězeňská komise dokázala v roce 1993 posoudit napravený charakter Jiřího Kajínka, když v té věznici nebyl nijak dlouho. Těch 11 let za ozbrojenou loupež a přepadení policistů si totiž původně odkrucoval ve věznici Pankrác. Tam také žádal o přerušení trestu. Tehdy však Pankrác nevedl žádný milosrdný vůl, a Kajínkovu žádost zamítl. Načež byl pan Kajínek zanedlouho přesunut do milosrdné Příbrami. Inu, není nad to mít známé nahoře.
Známé – nebo klienty?
Dopsáno na neznámém místě a kontinentě dne 25. května 2017
PS: Ke změně původního postoje pana prezidenta mohl přispět i propagační film, který byl v srpnu 2010 pod názvem "Kajínek" uveden do kin. Režisér Petr Jákl mladší při tom bezelstně prohlásil: "Film Kajínek není dokumentem ani rekonstrukcí Kajínkova případu, protože nevychází naprosto přesně ze skutečnosti". Tak proč se jmenoval "Kajínek"? A proč glorifikace mnohonásobného zločince – který nikdy žádných svých činů nelitoval?
Poznámka***: Sousloví "milosrdný vůl" užil Mark Twain v knížce Dobrodružství Toma Sawyera, kde paničky, na hlavu padlé, "si předsevzaly převléknout se do hlubokého smutku, kvílet kolem guvernéra a zapřísahat ho, aby ze sebe udělal milosrdného vola a pošlapal své povinnosti" a podepsal milost pro brutálního vraha. Twain o tomto fenoménu napsal i několik článků, jeden z nich se celkem aktuálně jmenuje "Jak dělají z vrahů hrdiny dne", a týká se případu – z roku 1869! Ofocená ilustrace Vladimíra Bidla k tomuto textu pochází z knihy Ze země dolaru, kterou (bez céček) vydala roku 1952 Práce – vydavatelstvo ROH.
