Konec demokracie v Čechách

Hudba léčí a na srdce jsou Poděbrady. Obé platilo i v mrazivém počátku roku 1971 na poděbradské elektrotechnické fakultě Českého vysokého učení technického. Na pokoji č. 201 léčil splín jeho tří obyvatel magnetofon s nahrávkami venkovské a západní hudby. Johny Cash nostalgicky bučel "Nobody knows..." a Michal Tučný proplouval svým smutným, nejsmutnějším ránem – báječné anestetikum. Majitelé magiče rádi a věrně poslouchali c&w music, rádi a věrně také navštěvovali lázeňské podniky zvané U Soudku a Na Hrázi, též Záložnu. Cívkový stroj (nebateriový) nemohli tahat s sebou, léčivá moc hudby jim však u piva chyběla. Dva šikovnější studenti prvního ročníku (průmyslováci, pochopitelně) si tedy zrobili jakési hnízdečko rozměru vrabčího, jemu i podobné, z drátů, poťáků, kondenzátorků a integráče, jinak vysílač v pásmu 80 MHz. Naladili do polohy mezi obsazenými kmitočty a výkonem 1 W hulili do vzdálenosti několika set metrů country pohodu. Na tranzistoráčku v nejbližších nálevnách pak poslouchali svoji oblíbenou stanici. (To tehdy, milé děti, nebylo normální. Bylať normalizace.)

Na třetím patře téže koleje se tou dobou také ozývala hudba. Z pokoje č. 315 se majestátně rozléhal nelíčený patos Čajkovského mistrovské Symfonie B-moll pro klavír a orchestr. Padádadá. Jednou, dvakrát, čtyřikrát. Padádadá, atd. Z desky. Vinylové. V deset večer onen blívajz umlkl, aby se nato ozval z pokoje č. 313. Třistatřináctce to stačilo asi dvakrát. Načež převzala štafetu opět třistapatnáctka. Náš pokoj č. 314 byl atakován z obou stran. Ke druhé hodině ranní jsem usedl na posteli a vyzval dva své spolubydlící k diskusi. Dle dřívějších zkušeností neměla diplomacie smysl, jen bychom na sebe uvalili oprávněné podezření. Byl předložen návrh na technické řešení problému, který byl jednohlasně přijat. Vypadl hlavní jistič patra až u vrátné, takže do rána byl klid. Drát v zásuvce (nejdřív připojit na elektrickou zem!) vykonal svou povinnost.

Druhého dne jsem kolegům oznámil, že zakládám Stranu pro potření gramofonového přístroje v majetku studentů vietnamské národnosti bydlících na pokoji č. 315 a vyzval jsem je, aby do ní vstoupili. Kolega Petr tak učinil, kolega Tonda odpověděl založením své vlastní Strany pro potření Strany pro potření GPvMSVNBnPč315. Odvětil jsem založením Strany mírného větrání v mezích zákona (taky se stalo, že jsme větrali až do tří do rána a do deseti stupňů pod nulou – jednou, když nikdo nechtěl zavřít po tom druhém okno). Do ní vstoupili oba kolegové. Petr nechtěl zůstat pozadu, a tak založil Stranu mírného učení v MZ. Nakonec jsme dospěli ke konsensu, že si každý můžeme založit jenom tři strany, do kterých bude mít možnost vstoupit každý z nás. Pamatuji se už jen na svou třetí stranu, Stranu nepřerušovaného spánku. Začal nábor členstva, proběhly ustavující sjezdy. A tak jednoho únorového týdne L.P. 1971 vzniklo na našem pokoji devět politických stran a začala příprava demokratických voleb. (Ani toto, milé děti, nebylo tehdy normální.)

Shodli jsme se na volebním zákonu: Každý má devět hlasů, předseda strany, která získá ve volbách nejvíce hlasů, se stane předsedou parlamentu. Ústavní zákony se přijmou dvoutřetinovou většinou. Ještě před volbami proběhl překotný vývoj v jednotlivých stranách. Já i Petr jsme vstoupili do Tondou založené Strany balíčků z domova, ale hned po prvním víkendu nastal uvnitř této strany rozkol. Zdálo se nám, že Tonda nedodržel stanovy o přerozdělování domácích zásob. Většina členstva svolala Mimořádný sjezd, na kterém byl zakladatel SBD vyloučen. Tonda se urazil, vystoupil z našich stran, svolal uzavřená zasedání předsednictev svých dvou zbylých stran (sebe), na kterých jsme byli vyloučeni. Nepřeli jsme se. Stal jsem se místopředsedou Petrových stran a on zase místopředsedou mých. Každý den se konala stranická zasedání a horečná politická jednání. Vždy před zraky všeho lidu, bez kuloárových domluv někomu za zády. Byli jsme mladí! Vývoj spěl svou cestou. Do voleb šly tři mé strany v koalici, stejně jako Petrovy. Tonda dvě své zbylé sloučil v jedinou. Mlčky se předpokládala povolební spolupráce obou koalic na nové ústavě.

Volby se povedly. Od Petra jsem dostal jeden hlas navíc. Tak získala má koalice ("Vše pro klidný spánek") deset hlasů a já se stal předsedou ústavodárného Parlamentu. Pro pokojný vývoj naší pokojové demokracie bylo potřeba spolupracující opozice. Návrh ústavy jsem měl v hlavě, ale čekala nás drobná mravenčí práce na prováděcích předpisech. Chtěl jsem se konečně jednou pořádně vyspat! Navrhl jsem Tondovi dohodu, a tak se nám povedlo nejdříve jmenovat Petra předsedou vlády. Poté Parlament jednomyslně zvolil Tondu prezidentem. Jeho pravomoce měly být dohodnuty dodatečně. Doufal jsem, že dá pokoj.

Tonda okamžitě po volbě pravil k předsedovi vlády: "Ty mi vyčistíš boty". Předsedovi parlamentu naporučil: "A ty mi skočíš pro svačinu."

A tak jsme si přestali hrát na demokracii.

Dopsáno v Praze dne 17. 3.1996 2:37:33 (Strana spánku!!!)

Uvedený text vyšel v roce 1996 v měsíčníku Technický magazín a na Neviditelném psu dne 20. 4. 2002 pod názvem "Svobodné volby 1971 aneb Konec demokracie v Čechách". To jste mnohé, milé děti, ještě ani nebyly na světě.