Když milý hlas v tramvaji č. 5 poprvé oznámí zastávku "Nákladové nádraží Žižkov" (na této lince jsou totiž dvě stanice téhož jména), vím, že mám vystoupit. Už dvacet let tu sice stojí Ústřední telekomunikační budova, ale tradice je holt tradice.
Kolem umělecké plastiky s případným názvem "Přepadení na dálnici" vystoupím po několika moc schodech k vstupnímu průčelí. Třídílné automatické dveře vlevo jsou už dvacet let mimo provoz. Lépe řečeno, nikdy v provoz uvedeny nebyly, snad jenom při kolaudaci. Aby byl neznalý návštěvník této veřejné budovy (uplatňují se zde i reklamace, lidé z jiných organizací sem chodí na oběd atd.) uveden v obraz, jsou tyto dveře opatřeny jako vizuálním signálem i zamčeným visacím zámkem na tlustém řetězu.
Zbývají troje manuálně otevíratelné dveře vpravo. Úplné otevření těch nejpravějších je blokováno sloupem, který nese střechu nad přístupem ke dveřím, pro jistotu jsou zamčeny stále. Z dalších dvou dveří jsou otevřeny jen jedny. Poslední půlrok ty levé, ale občas se to střídá, aby byl návštěvník trénován v bdělosti a nechoval se bezmyšlenkovitě. Následuje malá tlaková komora, z jejíchž tří dveří jsou odemčeny vždy ty pravé. Tlaková komora umožňuje džentlmenům uvolnit dveře protijdoucím, ale lidé odcházející z noční směny nemohou být moc džentlmeny, pokud se chtějí dostat včas domů. Je to takový malý test inteligence. Zatím prošel sklem jenom jeden opilec.
Po překonání samotného vstupu následují nástrahy vstupní haly. Vlevo je volný přístup do prodejny telekomunikačních přístrojů Teleset (ale modemy právě nemají, nikdy je zatím neměli), vpravo je vchod do jídelny. Přede mnou se zdvíhá dvé schodišť. To pravé je od války v Perském zálivu uzavřeno červeným provazem. Je moc hezký. Podlahy před tímto schodištěm se občas užívá jako meziskladu pro koberce. Nad tím se na stěně stkví rozměrná mozaika, zobrazující téma ze zlatého panelu na sondě Pioneer 10, letící ke hvězdám. Postavy muže a ženy tu mají svým vstřícným gestem znázorňovat naši touhu po komunikaci.
Vydám se k levému schodišti, kde jsou i výtahy. Vrátnému/strážnému se prokážu pracovním průkazem se svou sličnou fotografií. Chvilku to trvá, než ji najdu. Občanka, tramvajenka, legitimace zdravotní pojišťovny, řidičák, techničák, osvědčení o emisích... á, tady. Má číslo 07051.
Výtahem vyjíždím do sedmého patra budovy A. Dveře, deset schodů dolů a další dveře. Jsem v sedmém patře budovy C. Další dveře jsou otevřené, následuje chodba. Další dveře jsou zamčené. Chvíli se hrabu v tašce, pak nacházím svou elektronickou kartu číslo 0764 a otvírám si. Přímo vcházím do pátého patra budovy B. Zahnu za roh a odmykám si klíčem. Zapisuji se do Knihy docházky pod osobním číslem 499.
Konečně doma, totiž v práci. Převezmu provoz od noční směny. Několik dní mezi směnami jsem tu nebyl, jdu si tedy obstarat oběd. V bufetu si na něj koupím lístek, nesmím si ale zapomenout elektronickou kartu, abych se dostal tam a zpátky. A pro sichr pracovní průkaz. A peníze. Jo a ještě stravovací průkaz číslo 0000738.
Než odejdu ze služebny, vezmu si ještě firemní mobil, abych byl k zastižení. To je příkaz ředitele. Prý i na záchod se má mobil nosit. Nejdřív ho ale musím aktivovat vložením PIN (123456), protože normálně je vypnutý, aby se šetřily baterie. Na příkaz náměstka.
A tak opět začíná můj všední den v TELECOMu, a.s.
Ing. Jan Kovanic
technik energetického provozu
(Všechna čísla jsou změněna, jejich podobnost se skutečnými čísly je čistě náhodná.)
Poprvé zveřejněno na Neviditelném psu v květnu 1997, tedy před dvaceti lety. (Nyní už promlčeno.) O té doby se mnohé změnilo. A mnohé nezměnilo…Koukám, že jsem si dost troufal. Ale když naši manažeři nečetli Neviditelného psa, i když měli Internet zadarmo.
