(Užít si Izrael)Máme za sebou prohlídku krápníkové Avšalomovy jeskyně a před sebou návrat do Jeruzaléma. Tentokrát pojedeme kratší, avšak mnohem klikatější cestou, než jsme přijeli. A cestou se zastavíme v "malebné vesnici" (výraz z bedekru) Ejn Kerem, což značí "vinohradnický pramen". Malebná vesnice je dnes předměstím Jeruzaléma, kam vás pohodlně dopraví městské autobusy. Třeba i do jeruzalémské nemocnice Hadasa. My do ní míříme autem z druhé strany.
Anonymní silničkou páté třídy se vracíme k odbočce na silnici 3866, a tady už tradičně (dnes už asi pošesté za sebou) zatáčíme doleva. Za pár minut se dostaneme ke křižovatce se silnicí 386, a tady zatáčíme opět tradičně. Vpravo by to bylo do Jeruzaléma o kilometřík kratší a doma bychom byli už za půl hodiny. Ale to bychom museli přejíždět "Západní břeh", na který nemáme pojištění, a hlavně bychom vynechali další důležité památky. Takže vlevo!
Silnice se klikatí po úbočích pahorků nad údolím potoka Sorek. V některých zatáčkách se otevírají pohledy na zelené svahy jiných kopců, pokropené bílými stavbami. Pak se zase noříme do údolí. Silnice se zařezává do strmých úbočí, projíždíme zelenými lesy, které tu raší na skalinách. Zatímco v Českém ráji raší přirozeně, zde každý ten stromek musel být vysazen. Protože neřídím, ale naviguji, mohu se kochat. Protože nenaviguji, neboť není kam odbočit, činím i něco fotografické dokumentace. Na poslední křižovatce se před nás vecpal zelený autobus příměstské dopravy, ale Janinka ho nehodlá předjíždět. Jednak docela čile vytáčí zatáčky (zná to tu), jednak ani není moc kde. Silnice je sevřena mezi svodidla nad roklí a skálu, krajnice za žlutou okrajovou čarou má jen pár čísel, hned za ní je už vyhlouben kamenitý příkop, nic moc pro cyklisty. (Však jsme tu také žádného takového kaskadéra nepotkali. Cyklisté zde mají vlastní stezku rozumně dole u potoka.) Povrch cesty kryje vysoce kvalitní asfalt; kdybych to byl býval věděl, tak bych se téhle trasy neobával. Devadesátkou zde avšak jeti nelze, na rovinkách se Jana nepouští přes sedmdesát, jenže rovinek tu moc není.Jak jsme zahynuli na Hadase
Jana ostatně už nějakou dobu vrčí, abychom zdejší atrakci vynechali; nemocnice obecně se jí nelíbí, čím větší, tím více. Ale já jsem taky tvrdohlavý. Chtěl jsem Chagalla, budeme mít Chagalla, však jsi ho taky chtěla vidět. Už je to jen kousek! Vjíždíme dovnitř, ale všechna parkoviště jsou obsazená. Podařilo se nám najít jedno speciální pro invalidy, do něhož jsem Janince doporučil vjet. Hloupá rada – všech pětadvacet parkovacích míst bylo obsazeno, a z plného parkoviště se couvalo velice špatně. Janinka to raději přenechala na mně. Úplné dopravní hřiště, ovšem přeplněné cizími plechy tak hustě, že jsem z toho dostával klaustrofobii. Příště sem pojedeme autobusem! Jeho zastávka je přímo v nemocnici, každou chvíli sem nějaký přijede a vyteče z něj hromada pacientů, jejich příbuzných – a obdivovatelů Chagallova díla.
Už i já mám v tomto okamžiku Chagalla, neviditelné synagogy i obrovité nemocnice plné zuby. Je opravdu hrozně veliká, takhle zblízka to vypadá, jako by si Homolka sedla na Motol. A je tu prostě přespříliš natláskáno, nic pro duševní usebrání. Spíše pro zahynutí. Naštěstí nás výstupní automatická závora vypustí ven na onen vstupní lístek (nalezen až po chvíli hysterického šacování v poslední kapse). A bez placení, protože kdybychom měli platit, tak bychom nevěděli, jak.
A tak jsme na Hadase nezahynuli.
Pramen vinohradní
Klesáme zpátky na silnici 386. Po další minutě stoupání na vedlejší kopec jsme v centru vesnice Ejn Kerem (což značí "vinohradnický pramen"). Podaří se mi zaparkovat slušně na místní návsi. Naším dalším cílem je františkánský kostel sv. Jana Křtitele, který se zde dle tradice narodil. Nejdříve se ale k němu musíme dostat. Je totiž společně s klášterem obehnanán masivní kamennou zdí. Jdeme asi dva metry širokou uličkou mezi onou zdí a protějšími domy. První plechové dveře vlevo jsou zamčené. Zato vpravo se otevírají dveře do dvorka za jinou zdí, kde bychom si mohli pořídit nějaké nádherné keramické kachlíčky. Studio otevřeno! Naštěstí nás ulička dovede k rohu, a za ním vlevo se už pohostinně otevírá hlavní vstup, nad nímž je do kamenného překladu vytesán františkánský kříž, vlastně čtyři kříže, rozdělené křížem pátým, jehož ramena jsou ukončena břevny. Za dveřmi se zvedá štíhlá věž kostela, ale přišli jsme moc brzo, otevírá se až 14:30, a teď jsou teprve dvě. Tak jak to, že tu mají otevříno?
Kostel je zatím zavřený. Otevřen jest františkánský bufet s nabídkou kávy, snacků a drinků, jak praví reklamní tabule na zdi. Nad dalšími mřížovými dveřmi dokonce další nápis upřesňuje, že se jedná o zařízení zvané italsky "Mensa del pellegrino", aneb Cafe & Restaurant pro poutníky. Míříme k němu přes dvorek, který je zaplněn květinovými záhony. Až po chvíli mi dojde, že v záhonech mniši nepěstují kytky, ale bylinky. Kytky jsou tu ovšem také, je jich spousta. Kdybych se narodil v Izraeli, byl by ze mne nejspíš botanik, ale takhle jen hledím na tu krásu. 
Baskicky ani španělsky neumím, ale česky a slovensky ano. Avšak více než biblický text z Lukášova evangelia (1:5-25, 57-80 "…a ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu…") mne zaujal rozdíl mezi českou a slovenskou prezentací. Tedy nikoli rozdíl v textu mezi pojmy "dítě" a "chlapček", avšak podpis donátorů. Zatímco českou keramiku věnovali "v pokoře a lásce čeští a moravští věřící" (což mohli být klidně i českoslovenští husité – anebo i někdo za ně), pak slovenskou "slovenskí katolíci s vďakou najvyššiemu za znovuzískanú náboženskú slobodu"… Pokud by mělo zůstat jen u tohoto srovnání, pak mi Češi připadají pokornější, více ekumeničtí – a jako by svou osobní náboženskou svobodu odvozovali spíše od Boha než od režimu.
Po Byzantincích přišli Arabové, Turci a posléze křižáci, kteří toto tradiční místo obnovili. Jenže muslimové se vrátili a z křižáckého kostela zůstaly zase jen vzpomínky, snad ani trosky ne. Až v 17. století místo vykoupila španělská královská rodina a zbudovala zde nový svatostánek, jak dokazuje i královský erb nad vchodem. Kostel byl dokončen roku 1674, což poněkud vysvětluje pozdně renesanční štíhlost věže, která z dálky působí spíše luteránsky než španělsky katolicky. Ani vevnitř nepůsobí kostel nějak napapaně barokně, spíše moderně, jako by byl vyzdoben ve 20. století.
Ještě jsem se podíval do levé lodi až na konec, kde se schází po schodech do přírodní jeskyně, kde se narodil Jan Křtitel. Důkazem je mramorový kruh pod oltářem, na němž je vytesáno: HIC PRAECURSOR DOMINI NATUS EST (zde předchůdce Páně narozen jest). Faktem je, že se tato historická postava narodila někde v Ejn Kerem. Faktem je, že není důvod, aby to bylo ausgerechnet v jeskyni. Jeskyně jsou oblíbené pro uctívání, neb ty často zůstávají jakožto přírodní objekty zachovány, zatímco budovy bývají rozbourány a jejich kamenivo poslouží výhodně k rekonstrukci rodinného sídla. Jenže to je jako nosit jeskyně do Izraele. Zrovna poměrně nedávno, v srpnu 2004, jásal archeolog Shimon Gibson: 
"Našel jsem jeskyni Jana Křtitele!" Objevil totiž poblíž Ejn Kerem jeskyni 24 metrů dlouhou a tři a půl metru širokou. Tedy ne jeskyni, ale uměle vytesaný (či rozšířený) podzemní prostor, kde se nacházely reliéfy ze 4. a 5. století, které dle svého objevitele připomínají život a smrt Jana Křtitele. A také se zde nalezlo čtvrt milionu úlomků nádob, jež "mohly sloužit ke křtům". Anebo šlo o hrnčířskou dílnu…Někde tady to bylo, kde se Jan Křtitel narodil. Nebo kousek vedle. Ve vesnici totiž bydleli jeho rodiče, Zachariáš a Alžběta. A právě Alžbětu (nejspíše svou tetu), jež byla těhotná s Jeníčkem, zde podle tradice navštívila i Marie, těhotná s Ježíškem. A taky se přesně ví, kde to bylo. Samozřejmě taky v jeskyni, v jiné. Té, nad kterou dnes stojí kostel Navštívení Panny Marie.
Ale ten navštívíme až příště.
(Prožito v Ejn Kerem ve středu 3. května 2017, psáno v Praze na Lužinách v úterý 31. října 2017. Právě 500 let poté, co jistý Martin Luther zveřejnil ve Wittenbergu 95 tezí, z nichž nejznámější jsou ty, které kritizovaly odpustky. A právě sto let poté, co britské jednotky osvobodily Beer Ševu od Turků.)
Fotogalerie z kostela sv. Jana Křtitele v Ejn Kerem a jeho okolí: ZDE
Foto © Jan Kovanic
***
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v e-shopu na Neoluxoru mají ještě poslední kusy; vedou ho tam v učebnicích:) či na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)
