Masada není od Jeruzaléma, kde chceme dneska večer skončit, tak daleko. Jen asi sto kilometrů. Ještě není ani tři čtvrtě na čtyři, když nasedáme do auta. A sešli jsme z ní skutečně po Hadí stezce (stejně, jako jsme i vystoupali). Ne tedy nahoru hodinu a dolů půlhodinu (jak jsem falešně naznačoval štěpným titulkem minule), ale teď jenom od obchodně turistického komplexu, kde se skrývá i dolní zastávka lanovky, dolů ke svému bílému autu. Ne, nikdo nám ho neodtáhl, ale je pěkně rozpálené. Pouštím klimatizaci naplno, a stejně naplno šlápnu na plyn, abychom se mohli vrátit do jedné ze sedmi Ejn Gedi. Na sever je to stále pouhých dvacet kilometrů po silnici č. 90. Proletěl jsem je povolenou devadesátkou, takže jsme na parkovišťátku u vrat do proslulé ejngedské botanické zahrady zastavili asi pět minut před čtvrtou. Před zavřenými vraty a před zamčenými vrátky ke kukani pokladny.
 |
| Hadí stezkou, aspoň kousek |
Podle bedekru mají mít otevřeno do čtyř (v pátek do dvou), chtěli jsme alespoň nahlédnout. Tiše jsem doufal, že je 4 p.m. je poslední čas pro vstup (rezervace mají otevřeno do pěti, v pátek do čtyř, a poslední vstup je právě hodinu před zavřením). Jenže žádný návštěvník ani nevycházel. Botanická dnes nejspíš nebyla otevřena vůbec – možná proto, že je Jom ha-acmaut, Den nezávislosti. Ale ne, v nedaleké rezervace i na Masadě bylo přece otevřeno. Vypadá to, jako by zde měli nějakou dobu zavříno úplně. Za vchodem je ve svahu vyrubána plošina s popraskaným betonem, za párem palem se krčí žlutý přízemní baráček, vedle něj kůlna z rezavého plechu. Tohle je vstup do botanické zahrady? No asi ano – protože před tou kůlnou roste rozložitý strom s baňatým kmenem i větvemi. Baobab! Teď už je to jisté. Poznávám ho z naučných pořadů z Afriky. Jeho malí, jen asi metr a půl vysocí bratříčci, rostou jako pozvánka do botanické ještě před plotem u parkoviště.
Takže teď už jen pojedeme volnou cestou do svého jeruzalémského hotelu. Poslední osmdesátikilometrový úsek. A tak opět projíždíme "dočasným obchvatem" kolem trosek benzinky, vymotáme se ze všech ejngedských kruháků, a pouštíme se směrem na sever. Ach, těch nádherných výhledů na Mrtvé moře vpravo, kde se občas nad jeho pobřežím zalesknou oka zrádných bolanim, těch nádherných výhledů na strmá skalnatá úbočí vlevo! Bohužel, já řídím, a Janinka má dnes za sebou už dva náročné výlety, takže nefotí. Zkouším ji nenápadně poňouknout: "Kdybys chtěla fotit, tak můžeš." Ani neodpoví… Takže sem dám několik snímků z roku 2014, kdy jsem tudy jel autobusem jako účastník zájezdu.
No prostě, neriskoval jsem žádný zbytečný problém, a tak jsme jeli a jeli bez zastavování. Tady vlevo je Kumrán, tam už jsme vloni byli, já potřetí, tam nezastavíme. Tadyhle vpravo je poslední mrtvomořská pláž, nechceš se Janinko přecejen vykoupat? (Janě jsem se se svými obavami nad hypotetickými problémy raději nesvěřoval.) Nechce. Taky jsem si říkal, jestli nepojedeme dále až k Jerichu (po devadesátce, která se areám A a B pečlivě vyhýbá – až asi na kilometrový úsek u Jericha), a tam neodbočíme vpravo k Jordánsku, přes "Židovský palác" až k potoku Jordán. Nechceš se tam jet podívat k místu pravého Ježíšova křtu, jak jsme byli vloni? (A jestli ne Ježíšova, tak stovek místních židů určitě, protože tady křtil historicky doložený Jan Křtitel.) Ne, nechce. To je dobře, alespoň dorazíme do Jeruzaléma sichr za světla. Dojedeme ke křižovatce se silnicí číslo 1 a poslušně zamíříme vlevo na západ. Opět míjíme místní vietnamskou, pardon, arabskou tržnici, která místo trpaslíků (jak je tomu u česko-německé hranice) vystavuje oslíky a nosičky vody z kameniny, pestře barevné plastové ovoce, růžové slony, zelené želvy a bílé kachničky. Ale taky se tu rozložilo zahradnictví, nabízející keříky a stromky v květináčích i květináče samotné. Nic nekupujeme, jedeme.
 |
| Judská poušť 2014 |
 |
| Tohle je kozorožec. (Ejn Gedi 2014) |
 |
| Tohle je daman. (Ejn Gedi 2014) |
Jana i přes svou nechuť k navigování drží chytrouše v ruce, a sleduje modrou tečku GPS, kudy se pohybujeme. Dobře, hned tady za tunelem je kruhák, kde odbočíme vpravo, a vrátíme se směrem na východ až na vršek hory Scopus. Tam si uděláme přestávku, shlédneme pahorky Judské pouště, které dorážejí až k samotnému Jeruzalému, ale hlavně se vyměníme u volantu a navigace.
"Za jakým tunelem?" ptá se Janinka, která nemá domácí přípravu a neví, že tenhle podpovrchový tunel, pravoúhle vystavěný z betonových panelů, není vlastně na navigační mapě patrný. Nakonec je tak mělký, že se ani neztratí signál GPS.
"Kde je ten kruhák?" ptám se po výjezdu z tunelu. Tady je normální křižovatka. Jedeme tedy dále, ale na žádný další kruhák s odbočkou jsem nenarazil. Až později jsem po podrobném prozkoumání map zjistil, že kruhák byla ta křižovatka hned za neviditelným tunelem –pouze graficky a jen pro chodce!!!
Když k ní přijedeme, zjišťuju, že je dobře, že jsem se na Haim Barlev nedostal, protože výjezd na ni je z našeho směru znemožněn betonovými zábranami, stejně jako výjezd z ní. Což se do navigací zatím nějak neproláklo. (Ale za pár týdnů to zase může být jinak!) Teď už jedu popaměti, protože místní jednosměrky naprosto neodpovídají představám tvůrců navigačních map. Na křižovatce s ulicí Tak Nevím (ha-Neviim) se po ní vydám vpravo. Jak jsem na Tak Nevím, tak už vím! (Nakonec – jsem tu už popáté.) Doleva rovnou k ruské pravoslavné katedrále, těsně před ní vpravo na velké parkoviště před policejní stanicí. Místečka pro invalidy jsou volná. Zastavím tam, co před rokem. Je půl šesté.A jsme doma!
Musíme jenom ujít několik drobných set metrů k hotelu, který je na Jaffské třídě. Ta je dnes pěší zónou, kam nezajíždějí ani taxíky, jen tramvaje. Hotel jsem doma u počítače vlastně vybíral podle známého parkoviště, na kterém jsem věděl, že budu moci půjčený vůz v bezpečí ponechat. Napětí ze mne spadlo, jsem celý rozradostněný. Fotím si římský či snad byzantský sloup, ležící v podlouhlé jámě před policejní stanicí. Já skoro poskakuju radostí, ale Janinka je již poněkud unavená, čili nevrlá.
"Tak kde je ten hotel?"
Kousek, pojď za mnou. Beru náš společný kufr na kolečkách, tedy "zapsané zavazadlo" (do 21 kg), na záda si hodím batoh ("palubní zavazadlo" do 8 kg, kteroužto hmotnost má jen proto, že jsem do něj schoval Janin noťas). Janě zůstává "maminčina kabelka" (kam se podle skřítků muminů vejde úplně všechno potřebné) a palubní kufřík na kolečkách, který si vloni koupila na cestu do Barcelony. Má přesně ty správné rozměry, co vyžadují letecké společnosti. A prázdný váží 2,5 kg (do Barcelony povoleno 5 kg). No, při nákupu jsme si ho nezvážili…
 |
| Jaffa Road |
Ale vždyť už jsme blízko! Ubytování nás očekává na rohu Sionského náměstí (Kikar Zion, Tsion Square), ani ne dvě stě metrů odtud. Fotím jednou rukou, druhou táhnu kufr. Stejně se však dostávám do vedení. Janinka se totiž musela zastavit, aby ji podvečerní vítr, který klasicky s postupujícím dnem sílí, neodvál klobouček pod kola tichoučké tramvaje, která se k ní blíží zezadu. Sama tramvaj je tichá, ale na nepozorné chodce cinká. Zní to jako klasický zvonek staré pražské tramvaje, ale jde samozřejmě o nahrávku. Stejně je tomu zřejmě s klaksonem, kterým zatroubí, když je chodec, tatínek s kočárkem, cyklista či jezdec na čemkoli pohyblivém nepozorný.
 |
| Kikar Zion |
V prvním patře bývala zřejmě recepce, jak svědčí tmavě hnědý dřevěný pult. Za ním se nacházejí zelené dveře, za nimiž se ozývá jakýsi hudební hluk. Později jsme usoudili, že tam buď probíhalo nějaké tiché disko, anebo tam někdo zkoušel na divadelní představení. Ozýval se odtamtud vždy nějaký zvuk, ale nikdy jsme těmi dveřmi neviděli nikoho procházet. Zkusil jsem to: Byly zamčené.
"Jak jsem říkala," cedí Janinka mezi zuby. "Hrůzostrašný hostel! Napíšu o tom horor."
 |
| Minidemoška |
"Nemají tu žádný ramínka," konstatuje Janinka, která za mnou rozbaluje kufr. No, nějaká ramínka si, jakožto zběhlí cestovatelé vezeme s sebou, ale…
"Ale to nevadí, protože tu nemají žádné skříně."
Drobný problém je, že když chci jenom rozsvítit a ne hned ventilovat, tak zatáhnu vždy nejdříve omylem za ventilační šňůrku, ne na tu rozsvěcecí a zhasínací. Problém s identifikací šňůrek se večer vyřeší sám: Lampa reaguje i na jeden z vypínačů na zdi. Ale to musí být nejdříve rozsvícena šňůrkou…
Záchod je zcela evropský a nestředomořský jako všude v izraelském Izraeli (bez odkládání zašpiněných papírů do koše, jako v Řecku třeba, nebo zde na "palestinských územích"), hned naproti je v úzké nice sprchový koutek. Když si chcete umýt ruce nebo si vyčistit zuby, musíte nechat otevřené dveře, protože jinak byste se k umyvadlu nevešli.
A vyhodím pojistky. Chladnička přestane vrčet, já začnu. Sejdu patro, sdělím Janě problém. Nepřekvapím ji. Sejdu patro k bývalé recepci, kde je telefon, kterým bych se mohl dovolat k recepční o dva domy dál, ale raději seběhnu další patro, přeběhnu těch padesát metrů, zazvoním na recepci a pak u pultu předestřu problém. V telefonu by nebyla vidět moje gestikulace. (Ta se ostatně hodí, i když umíte ivrit; možná, že při užívání této moderní hebrejštiny ještě víc.) "Někoho tam pošlu," slíbí slečna recepční. Vracím se zpátky, naštěstí jsem si zapsal vstupní PIN. Už když lezu ta tři patra ke kuchyňce na střechu, míhá se po schodech pan údržbář. A dokonce už nahodil jističe. Ukazuju mu v kuchyňce zkratovanou konvici, zkusmo ji zapne a vyhodí si jističe sám. Zapne jističe, sebere konvici a zmizí.
Na ulici se hraje i dnes, ale hrají jen jednotliví hudebníci. Zdá se, že mají pořadník, protože se střídají asi po hodině. Jaffská třída je nečekaně pustá, projíždí jí tiché tramvaje, a jakoby smutné, protože nemají na koho cinkat. Naštěstí na Ben Jehuda to dnes žije. Na křižovatce s příčnou ulicí se shromažďují hloučky adolescentních hochů a děvčat, ale předzahrádky restaurací jsou poloprázdné. Se západem sluncem přišel studený vítr, který sráží teplotu k 15 stupňům. O to víc je živo v rozmařile rozsvícených krámcích. Jana dlouho stála před červeně strakatým koberečkem, pošitém cetkami, ale nakonec odolala. Nekoupili jsme tašku z velbloudí kůže, ani šófar z kozorožčích umělých rohů, ani mezuzu, ani Miriaminu ručku, ani Davidovu harfu, ani chanukiji, ani menoru, ani žádnou stříbrnou starožitnost… Až jsme se ocitli v krámku, který se specializoval na prodej jarmulek, aneb kip. Jsou jich tu haldy, visí ve svazcích, leží na pultě. A nejsou drahé – za pět šekelů. Mělo by jít o předměty sakrální povahy, tomu ovšem příliš neodpovídají náměty na nich použité. Dobře, podle velikosti může jí o pokrývky na hlavy pro děti. Ale spíše o suvenýrový brak. Do synagogy bych s tím nešel. Tyhle nebereme. Pak je tam hromádka menší, která vypadá, že obsahuje pokrývky patřičně nábožné povahy. Tady už stojí kus dvacku. Pan majitel krámku nás samozřejmě při prohlížení svého zboží doprovází a pochvalně kýve.
"Ty levné jsou šunt, dovoz z Číny. Tyhle jsou dělané u nás v Izraeli."
Maně si říkám, proč tedy prodává šunt. Inu prodává, aby měl kšeft. Podle zájmu amerických turistů jde o vysokoobrátkový sortiment. Jana mi zkouší kipu za kipou, není spokojená, ani já nejsem. Nechtějí mi držet na hlavě! Jako mi drží ta moje pražská, co mi koupila Ivanka u starého židovského hřbitova u Maiselovky. Divili se kamarádi, že mi na hlavě drží. Viděl jsem, jak si jarmulku přidržují na hlavě "opravdoví" židé pomocí sponek připnutou k vlasům. Já vlasy nemám, tak jsem kamarádům řekl, že si správní židé přidržují kipu na hlavě zatlučeným hřebíčkem. To mi nevěřili. Tak jsem jim tvrdil: "My, židé, máme takový tvar hlavy, že nám na ní jarmulka prostě drží." A tomu věřili! Takové kravině. Pravda je, že když je čepička pletená, tak se natáhne na lebku a udrží se tam – právě když nemáte vlasy!Tentokrát nás pan majitel pochválil tuplovaně. Skutečně mi Janinka vybrala tu nejkrásnější placatou čepičku s modrozelenými pruhy, ručně pletenou židovskými ženami. Za 28 šekelů…
Ukojeni nákupně i kulturně jsme si hledali nějaké místo k chutnému povečeření. No a nakonec jsme zase skončili ve falafárně s nesmírně přívětivým panem falafářem (to jsou tady všichni). Nasyceni jsme se vraceli přes kikar Zion, kde stojí věžák, který je dole bankou a nahoře čerstvě rekonstruovaným hotelem. Vloni na něm ve výši viselo hrdé prohlášení, že se zde "vbrzku otevře Herbert Samuel hotel". Tak brzek již uplynul, a hotel otevřen jest. Celý dům září do noci nádherou modrých světýlek na fasádě. Už v něm asi bude lepší bydlení, než jsme měli my za sto dolarů. Když se pyšní pěti hvězdičkami a bazénem v podkroví, odkud je krásný rozhled na město. Bydlí se tam od pěti do deseti tisíc korun za noc, tak aby nebyl skvělý!My zatím míříme ke svému neskvělému hostelu, který mi ale vyhovuje – hlavně tím balkonkem. Jakže se jmenuje? No, zamlouvali jsme si "Jerusalem Guest House", na mapy.cz je barák s recepcí označen jako "Jerusalem Hostel", na gůglích mapách "Jerusalem Hostel & Guest House" a mail, co nám přišel od managera Dana byl podepsán "Jerusalem Little Hotel"… My šli do svého Guest House a těšíce se již na své postýlky jsme naťukali přístupový PIN. A dveře se neotevřely. Zkoušeli jsme to několikrát, a prostě to nešlo. Docela mi zatrnulo, protože jsem si pamatoval, že recepce není otevřena celou noc. Jo, a bylo už po deváté! Takže jsem vystartoval směrem k Jerusalem Hostelu, tam naštěstí recepční ještě byla, sama, protože hosté, co měli přijet, se už dávno ubytovali. Zamkla pokladnu, zamkla barák a šla se mnou těch padesát metrů dolů, kde stála Janinka. Myslel jsem si, že si chudinka představuje jak se schoulíme někde na karimatce poblíž místních bezdomovců, ale čekala klidně s důvěrou, že to zařídím.
 |
| Mně se tam líbilo. |
"To musíte FASTER!" poučila nás. No jo, je to třeba vyťukat rychleji. Jsme pomalí. Jak bychom nebyli! Máme za sebou tak náročný den, že jeho popis zase vydal na čtyři pokračování! Nevím, na kolik pokračování vydá zítřek.
Ale to zjistíme až příště.
(Prožito cestou z Masady do Jeruzaléma a v Jeruzalémě v úterý 2. května 2017 aneb 5. ijaru 5777, psáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 19. a pátek 20. října 2017. )
Foto © Jan Kovanic
***
 |
| Závist roku 2008 |
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v e-shopu na Neoluxoru mají ještě poslední kusy; vedou ho tam v učebnicích:) či na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)
