Náš hostel na Jaffské třídě slibuje "kontinentální snídani", což sice po našich loňských zkušenostech v Tiberias zní zlověstně, naštěstí podle fotek návětěvníků na booking.com jsme zjistili, že to vůbec nebude tak drsné. Když ráno vystoupáme do střešní kuchyňky, nalezneme tam obslužnou asi dvacetiletou dívku v dredech, která přičinlivě krájí salát z různých chutných zelenin. U boku se jí přitom klátí kabelčička. Snad vhodný módní doplněk, ale při krájení zeleninového salátu jí zbytečně leze do dráhy nože. Spisovatelská fantazie díky té kabelčičce vidí, že jde o americkou brigádnici, která už je připravena vyrazit do víru dopoledního Jeruzaléma, jen co se jí podaří splnit si každodenní ranní úkol. Stejná fantazie spekuluje, že právě pobyt v srdci Izraele bylo právě to, co ji zlákalo k této práci, náročnější než čekala. Spíše než (předpokládaný) bídný plat – a bez dýšek! (Fantazie je podpořena realitou zjevně stabilního inzerátu, že hostel hledá další brigádníky.) Ale dívčina se činí, hromady salátu narůstají. K dispozici je chumus i další pomazánky, prostě spíše izraelská, nežli "kontinentální" snídaně. K plusům musím přidat i to, že k dispozici je i nová varná konvice, která nevyhazuje pojistky. To bychom si totiž nemohli topinkovat topinky! K hotelové snídani snad budu mít příležitost se ještě vrátit, však jich zde budeme mít celkem šest. Zde jenom zopakuji, že snídaně v ceně má tu přednost, že nutí turistu vstát v nějaký rozumně ranní čas. Zde se dokonce inzeruje snídaně už od sedmi hodin!
Janinka nemá náladu na vzpomínání. Jen se neustále ptá, kam má jet. Ono to ve zdejším provozu není jednoduché. Přejíždíme tramvajovou trať na Jaffské třídě, jejíž vyjmutí z automobilové a autobusové dopravy zahustilo dopravu v okolí. Navigace poté navrhuje zabočit doprava po Agripas. Tovíšžejo! K hektarové tržnici, tam bychom stáli ještě do zejtřka. Raději odbočíme vlevo, což znamená transfer mezi pruhy. Pomocí modrého bodu se vymanévrujeme na třídu Bezalel, souběžnou s Jaffa Road o několik bloků dál. A popojíždíme ve zdejší koloně. K nové vstupní bráně do Jeruzaléma, totiž k tramvajovému mostu, který se hadovitě vine nad naší cestou, se dostáváme po pouhých dalších deseti minutách. Dlouhých deseti minutách pojíždění v koloně plech na plech. Neškrábnuti podjíždíme pod mostem, který na fotkách není moc vidět. Mnohem výraznější je totiž síť bílých lan, které drží most z jediného složitě prohnutého pylonu. Most navrhl a roku 2008 realizoval španělský architekt Santiago Calatrava. Našel jsem si, že ten pylon je proveden z korozivzdorné oceli, vysoký je 118 m a visí z něj pouhých 66 lan. Most váží 4,5 tisíce tun, je 360 m dlouhý a téměř 15 m široký. Přišel na 73 milionů dolarů, což se původně zdálo moc. Nakonec se jeho kritikové se stavbou smířili, zejména, když ho obdivuje jak místní obyvatelstvo, tak i zahraniční turisté. Jde vlastně o jakousi plastiku, která znázorňuje Davidovu harfu, a dnes se stala novým jeruzalémským symbolem.
A hlavně užitečným orientačním bodem. Vstupní brána je i branou výstupní. Vyjedeme na ulici Ben Guriona, která vlastně není ulicí, ale radiálou, která se vine nad údolím vpravo. "Nashledanou v Jeruzalémě!" stojí velkými hebrejskými písmeny na skále před námi, nad námi vlevo se bělá rozsáhlý terasovitý židovský hřbitov. Radiála nás dovede bezproblémově na silnici číslo 1. Teď nás čeká luxusních 16 kilometrů, na kterých nemusím navigovat a mohu se kochat ujíždějící krajinou s bílými městečky a zeleným lesem i latrúnským údolím. Janinka se nekochá, řídí, nevidí pamětihodnosti, které jí ukazuju. Ani hřbitov stromů, který zůstal po zapálení arabským teroristou. Ani trosky obrněných autobusů, které zdejším Prokopákem vozily Židům jídlo do Araby obleženého Jeruzaléma začátkem roku 1948 (tedy ještě za laskavého nezájmu britských protektorů), které zde rozstříleli paleoarabští teroristé. Ani vodárnu, kterou tehdy vyhodili do vzduchu – hádejte kdo? Jen mi věří, že ty na první pohled nezřetelné (a bedekry nezmiňované) památky tam asi jsou. Občas projedeme tunelem, občas podjedeme mostem pro medvědy, občas nás zdržují kamiony a stavební stroje, které se předjíždějí. Jako doma na D1. Rozdíl ke zdejší jedničce je však patrný – jedeme po třech pruzích. Janinka se však drží ponejvíce v pravém, ví, že někde musí z místní dálnice vyjet. Tady? Ne, tady ne, Janinko. Tak tady? Tady taky… Tady ano! Nějak jsem se zakochal. Vyjedeme na silnici číslo 38 a dáme se po ní vlevo na jih směrem na Bejt Šemeš (Bet Shemesh, Dům Slunce). K prvnímu cíli naší dnešní cesty, největší krápníkové jeskyni v Izraeli.
Pokud jsme si mysleli, že teď už vlezeme do jeskyně, pak jsme se mýlili. Je nám jíti cik cak po dalších schodech dolů. Spouštíme se řídkým borovým lesíkem, kde roste i spousta keřů. Vápenité podloží dává šanci i trávě. Uvědomuji si, že tohle je právě takový lesík, který se může (arci pod dohledem místních lesníků) samostatně obnovovat – což mi například v Českém lese v Jatiru poněkud chybělo…
Slezeme o třicet metrů níže. Cestou se nám otevírají nádherné pohledy do blízkého lomu. Velice to tu připomíná lom Čertovy schody u Koněprus, jak jsem ho viděl z letadla, kterým jsme do Izraele před týdnem přiletěli. Jasně, musíme se příště podívat i do Koněpruských jeskyní! (A byli jsme pak tam, a byl to nečekaný dárek z Izraele:) Ale nejdříve nás čeká Sorek, aneb "Avšalomova jeskyně". Na placce před ní se setkáváme nejdříve se školní výpravou, která posedává ve stínu kamenných záchodků. Naštěstí mají už po prohlídce. Ještě pár schodů kolem pítek a vcházíme do klimatizované recepce jeskyně, či jak to nazvat. Ano, je tu recepční stůl, u něho paní recepční, která nám slíbí dodat průvodkyni. Jsme dva, to už je výprava. Než paní průvodkyně dorazí, můžeme shlédnout panely s informacemi i barevnými fotografiemi z jeskyní.
Dozvěděl jsem se, že jeskyně je 83 metrů dlouhá, 60 metrů široká a 15 metrů vysoká.
V poslední době ledové (-10 tisíc let) nebyla tato oblast přikryta ledovcem, a tak mohly místní krápníky nepřetržitě růst. (Nejstarší mají až 300 tisíc let a jsou 4 metry dlouhé)
Stalaktity a stalagmity a všechny jejich formy jsou národním pokladem, a jako takové jsou chráněny.V Izraeli je několik dalších krápníkových jeskyní, avšak pouze tato je přístupná veřejnosti.
Když byla jeskyně v květnu 1968 objevena, panovala uvnitř vlhkost 95-100 %, po jejím otevření klesla na 90-95 %.
Hladina kyslíku v jeskyni je 16-18 %, což je pouze nepatrně méně než v okolním vzduchu (21 %).
Stalaktická jeskyně je rovněž zvána Sorek podle blízkého potoka a také Avšalomova na paměť Avšaloma Šoama, který padl v "Opotřebovací válce" (říjen 1967 - březen 1969), která následovala bezprostředně po válce Šestidenní. Padl tedy někdy v době objevu jeskyně.
Zvířata ani jídlo s sebou neberte, abyste nenarušili tisíciletý harmonický rozvoj.
Vývoj usazenin v jeskyni je nesmírně pomalý, za 50 let od jejího objevení došlo pouze k malým změnám.
Kdo ji objevil ukazuje zvláštní samostatný panel. Byl to Alex Shenberg (1930 - 2008). Alex byl manažerem firmy Hartuv Quarry, která zde těžila kameny pro stavbu nákladního přístavu v Ašdodu. Alex jako technik dohlížel na denní práce v lomu. Jednoho dne se po odklízení odstřelených kamenů před buldozerem otevřela díra o rozměru 60 x 60 centimetrů. Alex se jí protáhl dovnitř a spatřil onu stalaktitckou nádheru. (Jde prý o jednu z nejstalaktitovatějších jeskyň!) Alex byl na jedné straně loajálním zaměstnancem své firmy, avšak na druhé straně cítil potřebu ochránit toto "místo stvoření". Přesvědčil tedy vedení firmy, že se toto místo nesmí vytěžit. Stála za ním i velká praxe v dolech v Timně, v izraelském chemickém průmyslu, byl poradcem zahraničních firem i Izraelských ozbrojených sil. Díky jemu byla Izraeli i světu zachována tato unikátní stalaktitová jeskyně, patřící mezi nejkrásnější na světě.Než jsme to všechno přečetli, přišla si pro nás naše průvodkyně. Po planince nade dnem bývalého lomu nás zavedla až ke dveřím, které připomínaly vstup do protiatomového krytu. Usadila nás v sálku pro o něco více diváků. Počkali jsme na další čtyři turistické opozdilce, a tak jsme se už nemuseli cítiti nepatřičně vipácky. V sálku jsme shlédli krátký filmek, který nás seznámil vpodstatě s tím, co jsme si už přečetli dříve. Dověděli jsme se také, že objev jeskyně byl několik let držen v utajení, aby se sem nenahrnuli samozvaní speleologové, kteří by ji mohli poničit. Jeskyně byla pro veřejnost otevřena až 16. března 1975.
Co ještě překvapilo bylo barevné osvětlení. Modré, zelené, žluté, růžové, rudé, fialové… Ty fotografie, co jsem venku viděl, nešly přes nějaké filtry nebo fotošopy, věrně zobrazují místní různobarevnost. Další překvapení pro mne bylo v tom, že se ve zdejší jeskyni u žádného z mnoha stovek reflektorů nevyskytuje zelený jeskynní mor. Snad je to tím, že mají malý tepelný výkon, protože se jedná o fotodiody (ledky).
A prošli jsme si to všechno. Nejdříve dolů po schodech, a pak po jiných schodech nahoru. Až na zpáteční cestě jsem si uvědomil, že se jedná skutečně o jedinou rozsáhlou jeskyni, podepřenou uprostřed mohutným sloupem, puklinu, jakousi čočku volného prostoru uprostřed vápencové skály.
Protože nás už bylo více, odehrával se proslov průvodkyně nejdříve v hebrejštině, až pak v angličtině, ale více jsem měl z přímého dojmu. Stalaktity visí ze stropu, proti nim odspoda rostou stalagmity, někde se spojují ve stalagnáty. Obdivovali jsme štíhlý téměř stalagmit, kterému ke srůstu zbývaly už jen milimetry. Prohlíželi jsme si svícny, okapané pseudovoskem. Řada stalagnátů vytváří celou stěnu, která je náramně podobná umělé krápníkové stěně v pražské barokní Valdštejnově zahradě. Jinde zase sloup, tvořený mnoha spuštěnými stalaktity připomínal gotiku. Z puklin ve stropě visí krápníkové závěsy, dole pod návštěvnickým chodníkem se místy blýskne sintrové jezírko, skoro zamrzlé vápencovou krou. Jedna partie je vyhrazena "brokolici". Jinde se předvádí nizoučký stalagmit, vysoký jen centimetr. Uprostřed žlutý, na okraji bílý – úplné smažené vejce! V dosahu jsou brčka, na jejichž konci vidíme visící kapku vody. Stále to tu roste. Nádhera!
Poznámka: Zatímco Javoříčské jeskyně jsou podfinancované, a jejich dalšímu průzkumu brání, že na něj nejsou peníze, neb jsou dotovány z rozpočtu Ministerstva kultury, jeskyně Sorek nese izraelskému hospodářství příliv peněz, jsa spravována Ministerstvem turistiky!Po pouhé půlhodině už lezeme ven, ale krásy bylo tam dole na tejden. Skončili jsme právě včas. Venku se už shromažďují davy školních dětí. Jedna výprava jde nahoru, dvě dolů, některé sedí v lesíku a odpočívají a pojídají. Ukazuje se, že je rozumné, když děti z rlůzných škol jdou na podobnou výpravu navlečeny ve výrazných jednobarevných tričkách, to se pánům učitelům a paním učitelkám neztratí mezi dalšími školními davy.
Nahoru lezeme zase po schodech. Autobusové parkoviště je zcela zaplněno. Docela jsme stihli správný čas, kdy nebylo v jeskyni Sorek štěbetáno.
Jsme docela unaveni. Ale hlavní dnešní atrakci už máme za sebou. Teď se vrátíme do Jeruzaléma, jinou silnicí, kratší, ale hodně klikatou. Cestou se stavíme ve vesnici Ejn Kerem, v místě narození Jana Křtitele. Ještě předtím si prohlédneme úchvatný cyklus dvanácti vitráží Marca Chagalla, který tento "ruský" (bělorusko-francouzský) židovský umělec stvořil pro synagogu v nemocnici Hadasa. Takový je plán.
Ale o tom až příště.
(Prožito v Avšalomově jeskyni ve středu 3. května 2017, psáno v Praze na Lužinách v úterý 24. října 2017. )
Fotogalerie z Avšalomovy jeskyně: ZDE
Foto © Jan Kovanic
***
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v e-shopu na Neoluxoru mají ještě poslední kusy; vedou ho tam v učebnicích:) či na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)
