úterý 7. listopadu 2017

Jeskyňářské navštěvování


(Užít si Ejn Kerem)

Máme za sebou dneska už dvě jeskyně, chystáme se navštívit třetí. No, jeskyni. Skutečnou jeskyní byla krápníková jeskyně Sorek, zasvěcená vojákovi jménem Avšalom. Ta druhá, zasvěcená Janu Křtiteli, se schovává v Ejn Kerem uvnitř františkánského kostela, a je to spíše jeskyňka než jeskyně. Starý Ejn Kerem je poměrně malá obec, avšak docela zasvatyňovaná obec. A zajeskyňovaná. Máme v úmyslu navštívit další místní františkánský kostel Navštívení Panny Marie, jak jsem psal minule. Tedy místo, kde těhotná Panna Marie navštívila svou těhotnou tetu Alžbětu. A poněkud nemluvného strýčka Zachariáše. (To měl z toho, že rovnou neuvěřil zjevení archanděla Gabriela, jenž mu oznámil narození syna. Zachariášovo oněmění bylo vyžádaným znamením a trvalo až do Jeníčkovy obřízky. Jako kněz byl celou tu dobu docela diskvalifikován.) Abychom se ke svému dnešnímu konečnému cíli dostali co nejblíže, vracíme se 200 metrů na sever zpátky k autu a popojíždíme půl kilometru na jih. Řídí Janinka, abych mohl navigovat podle jejího chytrouše, ale nakonec musím navigovat podle okolí. Samozřejmě, že původní mnou naplánovaná přímá cesta uličkou, která vede k onomu kostelu je neprůjezdná, a tak se na ní musíme vypohybovat kolem kruhového autobusového parkoviště, které připomíná konečnou zastávku u trojské ZOO. Stejně jako tam, je i zde narváno.


Autem raději ne
Prokličkujeme na původní směr, ale musíme jet jenom krokem, abychom neporáželi dav polských poutníků, které jsme slyšeli zpívat už v Kostele sv. Jana Křtitele. Po chvilce jsme už na křižovatce u mešity, která značí konec naší cesty autem. Ne, že bychom dále nesměli jet, ale v tom rovném přímém směru, kam se chystáme, se silnička zužuje na nějaké tři metry. Těžko by se nám mezi davy poutníků na ní obracelo, těžko couvalo, a těžko by se nám na ní parkovalo! (Později zjistím, že tam jsou před domy přes uličku parkovací místečka, vystrčená nad rokli. Tam by se mi také nechtělo couvat…) S velkým štěstím zaparkujeme na parkovišťátku u restaurace aneb Brasserie, na posledním místě, kde to jde. (Ale raději to zde sami nezkoušejte, pokud nemáte invalidní parkovací průkaz.) Vylezeme ven a hodláme se vydat rovně podle šipek k "Visitation Church", avšak šipka vlevo vzhůru nám ukazuje na další místní skvělé místo, totiž "Russian Gorney Monastery". Jeho zlaté báně na věžích jsme viděli už ze středu vesnice, chtěl bych si je vyfotit zblízka a nahlédnout dovnitř kláštera a přilehlých kostelů.





Ejn Kerem z Jad Vašem


Čeká nás prudké stoupání, a tak se ptám Janinky, jestli se nemám vrátit pro auto, abychom se nemuseli trmácet. Ale Janinka se chce trmácet, když už s tím jednou začala. Však to nebude daleko. Už po chvilce, kdy se ulička obklopí zdmi z kostrbatých kamenů, které ji svírají do asi čtyřmetrové šířky, si blahopřeju, že tudy jdeme pěšky. Zejména když se pak prudce lomí vpravo. Nepřívětivost pro použití vypůjčeného auta netlumí ani zrcadlo nad zatáčkou. Lezeme nahoru. Vpravo kolem luxusních hotelů v arabském stylu – kamenná jednopatrová budova, opečovávané palmy stíní parkoviště s pečlivě vydlážděným parkovištěm. Vlevo klesá údolí s terasami, na nichž rostou olivy. Během cesty vyprávím Janě zkazku o zdejším ruském klášteru, kterou jsem zachytil už ve své knize v kapitole Mír údolí pospolitostí. Byli jsme tehdy na svahu památníku Jad Vašem v místě, odkud je na Ejn Kerem asi nejlépe vidět (viz přiložené foto z roku 2014). Kdosi nám tam tehdy vyprávěl, že onen pravoslavný klášter byl rozestavěn ještě v době carského Ruska, ale jeho věže byly dostavěny až za sovětské éry. A ty jeptišky, které sem do britského mandátního území Palestina z Moskvy po VŘSR přijely, nebyly už příslušnicemi "Bílé církve", avšak "Rudé církve". Tak jeptišky to byly všechny – ale zároveň i agentky KGB…

Po sedmi minutách přicházíme k odbočce, které by nás měla dovést vpravo k monastýru. Vlevo je pod olivami parkoviště (vida!) jednoho z Youth Hostelů. Nad ním se mi rozevírá pohled jako z nějaké ruské pohádky: Na uschlém stromě tam sedí velký černý havran, v rozsoše stromu se jeví malý bílý Měsíc v první čtvrti. Vpravo bychom už měli vidět zlaté báně, avšak zakrývají je stromy a vysoké zdi. Pokračujeme pár metrů po odbočce, než nás zastaví nevlídná plechová zelená vrata, jejichž pochmurnost nezlepší ani plechový zelený pravoslavný kříž, jimiž jsou ve výšce zakončena, ani mramorový schematický reliéf Bohorodičky a Janorodičky na kamenném oblouku nad vraty. Vlevo na zdi se skví mramorová deska s podrobějším reliéfem onoho setkání s černým ruským a hebrejským nápisem, který příchozím zvěstuje (nebylo přeloženo z hebrejštiny):

"Ruská Duchovní Misie v Jeruzalémě
Moskevský Patriarchát
Gorněnský ženský klášter
založen archimandritem Antonínem (Kapustinem) v roce 1871"


Z desky prýští vlídnost Boží, ze zdi nad ní na nás shlížejí ostré skleněné střepy a žiletkový drát. A když se tak díváme na tu nevlídnou kasárenskou zelenou bránu a tyhle ostřepené zdi, napadá nás s Janinkou zároveň: Zavřené to tu není kvůli tomu, aby se nezvaní hosté nedostali dovnitř, ale aby se jeptišky nedostaly ven! A dost dobře je možné, že je to tu dodnes nejen ruské, ale i kágébácké…

Ještě vylézáme kousek výše. Tady nás vpravo zastaví další zelená vrata, popsaná bílými hebrejskými znaky a kresbou bílé holubice, stoupající k bílému obláčku. Tváří se poněkud vlídněji než vchod do nižšího monastýru. "Bet Avinu" je napsáno na keramické desce; později si najdu, že jde o synagogu místních "mesianistů", aneb židovských křesťanů. A třeba by nás tam pustili, kdybychom zazvonili. Jenže nezvoníme, neměli bychom už čas na navštívení Navštívení. Ta zelená barva na vratech je tu možná proto, že jeptiškám nějaká zbyla. Anebo je natírala stejná firma…

Lákavé!
Scházíme zpátky ke křižovatkové mešitě. Janinka by se k ní chtěla spustit procházkou údolím mezi olivovými háji. Dokonce už tam kousek nakročíme, ale včas se zarazím. Podle pohledu to vypadá, že zvolená pěšina by na druhé straně z údolí zase vylézala. Kdybychom se chtěli spustit osou údolí, museli bychom seskakovat z metrových teras, a kdoví, do jakého křoviska bychom zapadli. Nejspíš by nás zastavily zdi a ploty. Nic takového! Janinka nakonec s povzdechcem uzná mé důvody a pokorně se vrací na silničku. Už když jsme se drásali nahoru, tak jsem si v duchu nadával, kam svou družku táhnu. Ono je to totiž takhle vždycky. Snažím se šetřit Janiny síly. Zkrátím maximalistický program na polovinu. Jenže když už si člověk myslí, jak dobře rozpočítal energii a čas, tak se vždycky ještě pustí někam dál. Zejména proto, že Janinka je zvědavá a chce se jí nahlédnout za tu polovinu, no a já ji mám vlastně připravenou, vetšinou (tohle údolí ne), tak proč bychom tam nešli, když se mé milé chce. Na to plánuju rezervy, ale rezervy na rezervy už neplánuju. Už teď jsou rezervy vyčerpány šplhem k monastýru. Tady v tom překrásném údolí bychom nejspíše bídně zahynuli. Pravidelně se totiž stává, že v tom místě, které je nejvzdálenější od našeho auta, případně pomoci hodných lidí či jiné záchrany, mi Janinka samozřejmě sdělí: "Já už nemůžu." Ať už je to v Jizerkách nebo v Izraeli. Ale zatím vždycky musela moci a zatím vždycky nakonec mohla. Takže leckdy ještě překročíme původní maximalistický plán…

Takže jsme k mešitě sešli v pohodě a ještě s nějakými silami. Jdeme tedy původním směrem, silničku vlevo vroubí opěrná zeď se spadajícími rudými květy a vyhřívající se kočkou, vpravo klesá prudce rokle, za níž se ukazují pěkné terasovité domky. Další ubytovací kapacity. Šikmo vlevo nahoru stoupají ze silničky celkem schůdné schody, mířící k našemu cíli. Jsou ovšem až za zamčenou mříží! Chci se už vrátit, naštěstí rovně ještě proudí davy. Tak tam bude asi něco zajímavého. Jdeme dále, a objevují se další pozvolné schody šikmo vzhůru. Sláva, jdeme správně! Před prvním odpočivadlem mě téměř sklátí kašel. Číhá zde totiž "Rosary Sisters Gift Shop" se svatými obrázky, růženci a jinými místními suvenýry, a před ním ve výšce mého nosu kadí jakési posvátné smradidlo. František! Sem se hodí.

Jad Vašem z Ejn Kerem


A už jsme na vršku schodiště. Vpravo se otevírá pohled přes kostel sv. Jana na Jad Vašem, vlevo se otevírá brána ke kostelu Navštívení. Ten se pne do výše úzkou věží a širokým štítem, jemuž dominuje rozsáhlá mozaika, zobrazující exkurzi Marie z Nazareta na tato místa. Panna sedí na oslíku, doprovázejí ji andělé, ve stínu hor (a věže) na ni čeká tetinka. Kostel je to moderní, dokončen byl podle plánů italského architekta Antonia Barluzziho v roce 1955. Barluzzi (1884-1960) je osvědčený místní architekt, s jeho stavbami jsme se tu už mockrát setkali. Postavil kapli Dominus Flevit na svazích Olivové hory, Kostel všech národů v Getsemanech, kapli Bičování na začátku Via Dolorosy, Kostel Blahoslavení nad mořem Galilejským nebo Chám proměnění na hoře Tábor, ale také Italskou nemocnici v Jeruzalémě. Ve Svaté zemi postavil a zrekonstruoval celkem 24 kostelů, špitálů a škol. Měl na to dost času – od roku 1912 až právě do roku 1955. Jeho návštěva Jeruzaléma v roce 1918 nebyla čistě architektonická, byl tu jako seržant italské armády, která se spolupodílela na osvobození Jeruzaléma od otomanské nadvlády…

Na dvorku před kostelem je na zdech umístěn patřičný citát z Lukáše (Mariina motlitba "Velebí má duše Pána a zajásal můj duch v Bohu…") v celkem 42 jazycích, přičemž keramická deska, kterou jsem si byl schopen přečíst, je vyvedena v jazyce "Bohemice". Citát musí pocházet od Lukáše – ostatní evangelisté se o této historce nezmiňují (krom apokryfního Jakuba). Co ještě Lukáš i apokryfníci zmínili jen tak mimochodem bylo, že ona "návštěva" se protáhla na tři měsíce.

Vcházíme podloubím nečekaně nikoli do hlavní lodi kostela, ale do jeho suterénu, kaple, z níž znějí nábožné zpěvy polských poutníků, s nimiž se dnes setkáváme už od kostela sv. Jana. Kaple je vyzdobena lunetami, které zobrazují nejen setkání svatých těhulek, ale i vraždění Neviňátek. Hodný bílý anděl odvádí vyděšenou Alžbětu s malým Jeníkem do ochrany jeskyně, zatímco za zády mu Herodesova soldateska probodává dětičky v náručí matek. Člověka přitom napadají kacířské myšlenky, jako že proč andělé neochránili i jiných dítek. Ale tak je to vždycky. I Hospodin za času panování nevěrného krále Achaba ze všech svých kněží zachránil jedině Eliáše…


Protože jsem měl pohled upřený vzhůru a sluch zaměstnaný zpěvem, možná jsem si ani nevšiml té pravé přírodní jeskyně. Všiml jsem si výklenku, k němuž vedla chodbička, na jejíž podlaze jsem obdivoval keramický panel s mořskými rybami a jinými potvorami. Chodba končila apsidou se symbolickou studní. Tak nevím, ale "přírodní" to moc nebylo. Jenom jeskynní. Jeskyňkovité…


Kostel je dle bedekru "dvoupodlažní", ovšem ze suterénu se do přízemí vchází venkem. Tedy po točitém schodišti příjemnou zelenou a barevnou zahradou. Přicházíme k boční zdi kostela, jehož vysoká okna jsou rozčleněna kovovými rostlinnými motivy palem a vinných hroznů. Vevnitř nás vítá jednolodní prostor, který je bohatě zdoben téměř hyperrealistickými biblickými výjevy. To se dalo čekat. Nečekané bylo, jak se severní, tedy vstupní, stěna kostela, která jediná je prolomená okny, jeví zevnitř. Nikoli nějaké vitráže, právě ony zmiňované přírodní motivy vytvářejí s venkovním světlem černobílou krajku, která tvoří nečekaně skromný protipól barevnému hyperrealismu na jižní zdi.


Strop – on to vlastně není strop. Pohled končí až u samé stanové střechy s dřevěnými kazetami, viděné nad červenomodrobílými krovy. Nádhera! Prostota kombinovaná s přepychem. K přepychu patří i mozaiková podlaha, zase řešená v kazetách, nyní ne v dřevěných, ale v mramorových rámech, v nichž plují kachničky nebo želvy. Mozaiky do stavební historie Izraele nepochybně patří. Skvělá stavba, skvělý interiér, teprve zde jsem si začal pana architekta Barluzziho skutečně vážit.



Jestli jsme byli na tom skutečném místě Janova narození? No, mělo to být jedno judské město "v horách". Takže se jako další možné místo uvádí Hebron či město Juta poblíž Hebronu. Když ony jsou tady hory všude, a v nich jeskyně. Prostě bylo to někde tady – nebo kousek vedle. Pro Ejn Kerem svědčí společně přijímaná tradice západních, východních i orientálních církví. Místní tradice je poprvé písemně doložena až v polovině 9. století, a že se prý nachází i dříve v některých koptských a arabských rukopisech evangelií. Nicméně už křižáci zde postavili první kostel. Stávaly zde římské domy, pak arabské, historie je bourala, ze starých kamenů se stavěly nové domy. Zůstala tu jen skála, kolem které jsme se vraceli a kde se Janince zlíbilo se jí dotknout. Neboť to bylo jedno z těch míst, kde to je. Anebo by mohlo být.

Jedno z takovýchh míst se bezpochyby nachází i v oné mešitě na křižovatce, kolem které se vracíme. Kdybych byl býval věděl, že skrývá "Mariin pramen", čili onen původní "pramen vinohradní", po němž má vesnice jméno, tak bychom se tam asi byli bývali na něj podívali. Takhle jsem si mešitu jen zběžně vyfotil. A pak už jsme zalezli do auta a vydali se zpátky ke svému hostelu na rohu Kikar Zion.
*

Jak jsme zahynuli při návratu do Jeruzaléma

Mešita s Mariiným pramenem
Řídila Janinka, já navigoval, abychom nezabloudili. A tak jsme zabloudili. Protože jsme měli na Janině chytrouši dvě mapy a dvě navigace, tak jsem si vybral jednu ze dvou navigací. Že to nebude tak jednoduché se ukázalo hned na nedalekém kruhovém autobusovém obratišti a parkovišti, kterým jsme z hlavní silnice sjížděli k pramenité mešitě. Navigace po mně z nějakého důvodu žádala, abychom to parkoviště objeli. Možná proto, abychom vytvořili magický znak Omega, já nevím. Tady mne Janinka neposlechla a jela podle značek. Vrátili jsme se tedy na silnici 386 a pustili se po ní zase vpravo k východu, což nás po pár minutách dovedlo až ke konečné lehkého tramvajového vlaku linky L1 na Hoře Herzl nad Jad Vašem. Přesněji, dovedlo nás to do kolony před křižovatkou.

A stáli jsme, postávali, popojížděli. A na křižovatce Janinko ne teď doleva, to bychom byli v protisměru, ne teď doleva, to bychom vjeli na koleje, teď doleva, ale do pravého pruhu přece! Divím se, že mě nezabila, jen začínala pod povrchem bublat. Ale šlo to dobře, kombinoval jsem navrženou trasu s vlastními zkušenostmi. Takže teď vpravo na ulici Šmuel Bajt, mimoúrovňově přejedeme magistrálu Menachema Begina, na Herzogovi vlevo, přes čtvrť Kirjat Šmuel rovně, a už zastavujeme u vjezdu na Pařížské náměstí(čko), což je vlastně křižovatka s třídou Krále Jiřího (V.). Až padne zelená, pojedeme po Jiřím hezky vlevo, přes Jaffskou třídu až k ulici Tak Nevím, a tam už vím.

Padla zelená, vjeli jsme doleva na Paris Square, zařadili se do pravého pruhu (oba levé jsou toliko pro taxíky a autobusy) a po třídě Krále Jiřího – jsme pohodlně nemohli, neboť nejen značka, ale i kovová zábrana nás z ní svedly vpravo, kam jsem ale vůbec nechtěl! Přitom ještě vloni jsem pohodlně Jiřího Krále třídou Pátého jel přes Jaffa Road až k ha-Neviim. Buďto se to za rok změnilo, anebo jsem vloni porušil přikázaný směr. Rovně to nejde, vem to vpravo Jano, ale jedeme někam, kde to nemám naplánovaný. V časovém tlaku jsem pak učinil něco, co by žádný navigátor neměl udělat: Podlehl jsem vábení navigace, navedl Janinku na další křižovatce vlevo mezi Park nezávislosti a rybník Mamilla. Skončili jsme u křižovatky s tramvajovou tratí na Jafské třídě; hned naproti je ta ulička Hesvan, kde normálně parkujeme před policejní stanicí a ruskou katedrálou svaté Trinity. Tam za tou pěší zónou. Tam za těmi elektronicky zasouvatelnými sloupky, které umožňují policajtům vjet rovnou sem, a které jsou teď – elektronicky vysunuté… Což obě navigace už asi šest let ignorují, ale já bych to vědět měl, protože kolem těch sloupků jsme se šli včera ubytovat, přece.

"Kam mám ksakru jet?!" vybublala Janička. Máme to mezi sebou tak hezky rozložené – když jsem (občas) hysterický já, je Janinka v klidu, když (velice zřídka) jde záchvat na Janu, tak jsem zase já profesionálně klidný. Takže jsme se jednosměrkami (které měly mapy i navigace obráceně) vypohybovali ke staré radnici, a pak až k té ruské katedrále. Těsně před katedrálou a zaparkováním jsem už Janu ale docela rozzuřil nevinnou poznámkou "a tady za tím kruhákem doleva".

"Za jakým kruhákem???" táže se zle Jana a jede přes něj rovnou doleva. Neviděla ho. (Tak jako já si nevšiml jiného kruháku loni v Haifě.) Avšak jsme na místě, Jana zaparkuje, lezeme ven. Těch asi deset kilometrů z Ejn Kerem jsme zvládli za čtyřicet minut, se ztrátou květinky, několika – no, lánu květinek. Už tady padá rozhodnutí: Zítra nikam autem nepojedeme! Padá tak můj plán shlédnout trapistický Latrúnský klášter (možné biblické Emauzy), blízký MiniIzrael i sousední lesní výsadbu u Nachšonu. (To všechno jsem původně naplánoval i s dnešním programem na jeden den, než jsem začal půlit svůj maximalismus.) Ráno vrátíme auto… No ale auto jsme si půjčovali na deset dní, přesněji na 10 x 24 hodin, takže bychom ho mohli vrátit až zítra kolem půl šesté večer. Pokud bychom to stihli přes večerní zácpy z Nachšonu. Avšak řízení a navigování přes Jeruzalém máme už oba plné zuby. Konec s maximalismem a turistickým údernictvím! Naštěstí jsme dneska při návratu tak úplně zcela nezahynuli, neměli bychom chtít zahynout ani zítra. Snad se nám to nepodaří na posledních třech kilometrech k půjčovně Hertz. A pak si v klidu užijeme Jeruzaléma. Máme na to celé čtyři dny!

Ale o tom až příště.

(Prožito v Ejn Kerem a cestou do Jeruzaléma ve středu 3. května 2017, psáno v Praze na Lužinách v úterý 7. listopadu 2017. V den, kdy svého času chodívali Češi slavit v lampionových průvodech a s mnoha praporci své vítězství na Bílé hoře.)


Kdo chce vidět více, pak fotogalerie z kostela sv. Navštívení Panny Marie v Ejn Kerem a jeho okolí je k mání: ZDE
 Foto © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v Neoluxoru). Změna: Neoluxor ho už v e-shopu nemá, jen na vybraných prodejnách v Chomutově a Liberci. Na e-shopu ho ale nabízí třeba  Kosmas. Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)