(Užít si Ejn Kerem)
Máme za sebou dneska už dvě jeskyně, chystáme se navštívit třetí. No, jeskyni. Skutečnou jeskyní byla krápníková jeskyně Sorek, zasvěcená vojákovi jménem Avšalom. Ta druhá, zasvěcená Janu Křtiteli, se schovává v Ejn Kerem uvnitř františkánského kostela, a je to spíše jeskyňka než jeskyně. Starý Ejn Kerem je poměrně malá obec, avšak docela zasvatyňovaná obec. A zajeskyňovaná. Máme v úmyslu navštívit další místní františkánský kostel Navštívení Panny Marie, jak jsem psal minule. Tedy místo, kde těhotná Panna Marie navštívila svou těhotnou tetu Alžbětu. A poněkud nemluvného strýčka Zachariáše. (To měl z toho, že rovnou neuvěřil zjevení archanděla Gabriela, jenž mu oznámil narození syna. Zachariášovo oněmění bylo vyžádaným znamením a trvalo až do Jeníčkovy obřízky. Jako kněz byl celou tu dobu docela diskvalifikován.) Abychom se ke svému dnešnímu konečnému cíli dostali co nejblíže, vracíme se 200 metrů na sever zpátky k autu a popojíždíme půl kilometru na jih. Řídí Janinka, abych mohl navigovat podle jejího chytrouše, ale nakonec musím navigovat podle okolí. Samozřejmě, že původní mnou naplánovaná přímá cesta uličkou, která vede k onomu kostelu je neprůjezdná, a tak se na ní musíme vypohybovat kolem kruhového autobusového parkoviště, které připomíná konečnou zastávku u trojské ZOO. Stejně jako tam, je i zde narváno.
Autem raději ne |
Ejn Kerem z Jad Vašem |
Čeká nás prudké stoupání, a tak se ptám Janinky, jestli se nemám vrátit pro auto, abychom se nemuseli trmácet. Ale Janinka se chce trmácet, když už s tím jednou začala. Však to nebude daleko. Už po chvilce, kdy se ulička obklopí zdmi z kostrbatých kamenů, které ji svírají do asi čtyřmetrové šířky, si blahopřeju, že tudy jdeme pěšky. Zejména když se pak prudce lomí vpravo. Nepřívětivost pro použití vypůjčeného auta netlumí ani zrcadlo nad zatáčkou. Lezeme nahoru. Vpravo kolem luxusních hotelů v arabském stylu – kamenná jednopatrová budova, opečovávané palmy stíní parkoviště s pečlivě vydlážděným parkovištěm. Vlevo klesá údolí s terasami, na nichž rostou olivy. Během cesty vyprávím Janě zkazku o zdejším ruském klášteru, kterou jsem zachytil už ve své knize v kapitole Mír údolí pospolitostí. Byli jsme tehdy na svahu památníku Jad Vašem v místě, odkud je na Ejn Kerem asi nejlépe vidět (viz přiložené foto z roku 2014). Kdosi nám tam tehdy vyprávěl, že onen pravoslavný klášter byl rozestavěn ještě v době carského Ruska, ale jeho věže byly dostavěny až za sovětské éry. A ty jeptišky, které sem do britského mandátního území Palestina z Moskvy po VŘSR přijely, nebyly už příslušnicemi "Bílé církve", avšak "Rudé církve". Tak jeptišky to byly všechny – ale zároveň i agentky KGB…
"Ruská Duchovní Misie v Jeruzalémě
Moskevský Patriarchát
Gorněnský ženský klášter
založen archimandritem Antonínem (Kapustinem) v roce 1871"
Ještě vylézáme kousek výše. Tady nás vpravo zastaví další zelená vrata, popsaná bílými hebrejskými znaky a kresbou bílé holubice, stoupající k bílému obláčku. Tváří se poněkud vlídněji než vchod do nižšího monastýru. "Bet Avinu" je napsáno na keramické desce; později si najdu, že jde o synagogu místních "mesianistů", aneb židovských křesťanů. A třeba by nás tam pustili, kdybychom zazvonili. Jenže nezvoníme, neměli bychom už čas na navštívení Navštívení. Ta zelená barva na vratech je tu možná proto, že jeptiškám nějaká zbyla. Anebo je natírala stejná firma…
Lákavé! |
Jad Vašem z Ejn Kerem |
Na dvorku před kostelem je na zdech umístěn patřičný citát z Lukáše (Mariina motlitba "Velebí má duše Pána a zajásal můj duch v Bohu…") v celkem 42 jazycích, přičemž keramická deska, kterou jsem si byl schopen přečíst, je vyvedena v jazyce "Bohemice". Citát musí pocházet od Lukáše – ostatní evangelisté se o této historce nezmiňují (krom apokryfního Jakuba). Co ještě Lukáš i apokryfníci zmínili jen tak mimochodem bylo, že ona "návštěva" se protáhla na tři měsíce.
Vcházíme podloubím nečekaně nikoli do hlavní lodi kostela, ale do jeho suterénu, kaple, z níž znějí nábožné zpěvy polských poutníků, s nimiž se dnes setkáváme už od kostela sv. Jana. Kaple je vyzdobena lunetami, které zobrazují nejen setkání svatých těhulek, ale i vraždění Neviňátek. Hodný bílý anděl odvádí vyděšenou Alžbětu s malým Jeníkem do ochrany jeskyně, zatímco za zády mu Herodesova soldateska probodává dětičky v náručí matek. Člověka přitom napadají kacířské myšlenky, jako že proč andělé neochránili i jiných dítek. Ale tak je to vždycky. I Hospodin za času panování nevěrného krále Achaba ze všech svých kněží zachránil jedině Eliáše…
Protože jsem měl pohled upřený vzhůru a sluch zaměstnaný zpěvem, možná jsem si ani nevšiml té pravé přírodní jeskyně. Všiml jsem si výklenku, k němuž vedla chodbička, na jejíž podlaze jsem obdivoval keramický panel s mořskými rybami a jinými potvorami. Chodba končila apsidou se symbolickou studní. Tak nevím, ale "přírodní" to moc nebylo. Jenom jeskynní. Jeskyňkovité…
Strop – on to vlastně není strop. Pohled končí až u samé stanové střechy s dřevěnými kazetami, viděné nad červenomodrobílými krovy. Nádhera! Prostota kombinovaná s přepychem. K přepychu patří i mozaiková podlaha, zase řešená v kazetách, nyní ne v dřevěných, ale v mramorových rámech, v nichž plují kachničky nebo želvy. Mozaiky do stavební historie Izraele nepochybně patří. Skvělá stavba, skvělý interiér, teprve zde jsem si začal pana architekta Barluzziho skutečně vážit.
Jedno z takovýchh míst se bezpochyby nachází i v oné mešitě na křižovatce, kolem které se vracíme. Kdybych byl býval věděl, že skrývá "Mariin pramen", čili onen původní "pramen vinohradní", po němž má vesnice jméno, tak bychom se tam asi byli bývali na něj podívali. Takhle jsem si mešitu jen zběžně vyfotil. A pak už jsme zalezli do auta a vydali se zpátky ke svému hostelu na rohu Kikar Zion.
*
Jak jsme zahynuli při návratu do Jeruzaléma
Mešita s Mariiným pramenem |
A stáli jsme, postávali, popojížděli. A na křižovatce Janinko ne teď doleva, to bychom byli v protisměru, ne teď doleva, to bychom vjeli na koleje, teď doleva, ale do pravého pruhu přece! Divím se, že mě nezabila, jen začínala pod povrchem bublat. Ale šlo to dobře, kombinoval jsem navrženou trasu s vlastními zkušenostmi. Takže teď vpravo na ulici Šmuel Bajt, mimoúrovňově přejedeme magistrálu Menachema Begina, na Herzogovi vlevo, přes čtvrť Kirjat Šmuel rovně, a už zastavujeme u vjezdu na Pařížské náměstí(čko), což je vlastně křižovatka s třídou Krále Jiřího (V.). Až padne zelená, pojedeme po Jiřím hezky vlevo, přes Jaffskou třídu až k ulici Tak Nevím, a tam už vím.
"Kam mám ksakru jet?!" vybublala Janička. Máme to mezi sebou tak hezky rozložené – když jsem (občas) hysterický já, je Janinka v klidu, když (velice zřídka) jde záchvat na Janu, tak jsem zase já profesionálně klidný. Takže jsme se jednosměrkami (které měly mapy i navigace obráceně) vypohybovali ke staré radnici, a pak až k té ruské katedrále. Těsně před katedrálou a zaparkováním jsem už Janu ale docela rozzuřil nevinnou poznámkou "a tady za tím kruhákem doleva".
"Za jakým kruhákem???" táže se zle Jana a jede přes něj rovnou doleva. Neviděla ho. (Tak jako já si nevšiml jiného kruháku loni v Haifě.) Avšak jsme na místě, Jana zaparkuje, lezeme ven. Těch asi deset kilometrů z Ejn Kerem jsme zvládli za čtyřicet minut, se ztrátou květinky, několika – no, lánu květinek. Už tady padá rozhodnutí: Zítra nikam autem nepojedeme! Padá tak můj plán shlédnout trapistický Latrúnský klášter (možné biblické Emauzy), blízký MiniIzrael i sousední lesní výsadbu u Nachšonu. (To všechno jsem původně naplánoval i s dnešním programem na jeden den, než jsem začal půlit svůj maximalismus.) Ráno vrátíme auto… No ale auto jsme si půjčovali na deset dní, přesněji na 10 x 24 hodin, takže bychom ho mohli vrátit až zítra kolem půl šesté večer. Pokud bychom to stihli přes večerní zácpy z Nachšonu. Avšak řízení a navigování přes Jeruzalém máme už oba plné zuby. Konec s maximalismem a turistickým údernictvím! Naštěstí jsme dneska při návratu tak úplně zcela nezahynuli, neměli bychom chtít zahynout ani zítra. Snad se nám to nepodaří na posledních třech kilometrech k půjčovně Hertz. A pak si v klidu užijeme Jeruzaléma. Máme na to celé čtyři dny!
Ale o tom až příště.
(Prožito v Ejn Kerem a cestou do Jeruzaléma ve středu 3. května 2017, psáno v Praze na Lužinách v úterý 7. listopadu 2017. V den, kdy svého času chodívali Češi slavit v lampionových průvodech a s mnoha praporci své vítězství na Bílé hoře.)
Kdo chce vidět více, pak fotogalerie z kostela sv. Navštívení Panny Marie v Ejn Kerem a jeho okolí je k mání: ZDE
Foto © Jan Kovanic
***
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v Neoluxoru). Změna: Neoluxor ho už v e-shopu nemá, jen na vybraných prodejnách v Chomutově a Liberci. Na e-shopu ho ale nabízí třeba Kosmas. Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)