Hroby Herodesovců
Jdeme od eklektické krásy Ymcy směrem k městským hradbám starého Jeruzaléma. V rohu mezi jižním obytným křídlem hotelu Three Arches a přilehlou synagogální stavbou, jež je součástí objektu, procházíme kolem velice hlasitého dětského hřiště. Přecházíme ulici Krále Davida a kolem jižní fasády hotelu Krále Davida pokračujeme uličkou, jež nás dovede k jinému králi. A to ke králi Herodesovi a jeho rodině. Vlastně k hrobkám této famílije, kde avšak samotný král Herodes pochován není. Ten se od svých příbuzných distancoval, jako obvykle, a byl pochován v sopkovitém hradu Herodion , který byl dle jeho vůle přeměněn v soukromou hrobku, kde ho neobtěžovala žádná proradná mišpacha.
"Toto je hrobka a monument, který král Herod postavil pro svou rodinu"
Vytesaný citát se hlásí ke knize Josefa Flavia Válka židovská a evidentně se nevztahuje k tomuto baráku, avšak k něčemu, co se nachází poblíž. Poblíž se nachází šestiúhelníkový domeček hříbeček z hrubého betonu, který avšak nevypadá jako nějaký "monument", leč spíše jako vchod do podzemního bunkru. To nebude ono. Cestička, kterou přilehlý sloupek označuje jakožto "Israel bonds way" (Cesta izraelských tradic?) nás přes nízký travnatý val, porostlý vysokánskými borovicemi přivádí k dalšímu nápisu. Tentokrát trojjazyčnému a varovně červenobílému: "Zavlažováno odpadovou vodou. Pití zakázáno."
Jasně, asi 80 % odpadových vod je po přečištění užíváno k závlahám. (Izrael v recyklaci vod drží světové prvenství, druzí jsou Španělé s 18 %, jen středoevropské Česko krásné, Česko mé trpí suchem...) Zavlažován je i tento parčík, kde se mezi nízkou zelenou travičkou otevírá kamenný kráter jakéhosi lomu. Avšak není to lom, leč odkrytý vchod do oné hrobky. A když se do něj podívám, vidím, že se nachází v ohnisku oné luxusní stavby, jejíž stavitelé nejspíše přispěli i ke zvelebení tohoto místa. A onen předpokládaný vchod do bunkru nejspíš uzavírá vstup k podzemním vykopávkám.Ale takhle vlevo dole se ve stěně lomu otevírá další vchod, spíše vchůdek, za nímž se našly hroby králových příbuzných. Po hrubých schodech, vysekaných do rostlé skály, můžeme nečekaně vstoupit až k asi metr vysokému portálu, zakončenému půlkruhovou klenbou. Za krátkou chodbičkou se mi otevírá pohled na zavřené dřevěné dveře. Jejich pata je zasypaná kameny a štěrkem; už dlouho těmito dvířky nikdo neprošel, to už spíš oním domečkem hříbečkem.
Tak tedy hrobka královské rodiny! Nevěděl jsem, že na ni narazím, i když z dřívějška jsem měl ponětí, že se nachází tady někde na svahu (či spíše na vršku) tohoto údolí. Jsou však věci, na které vás žádný bedekr nepřipraví: Mezi kamenným románským portálem a samotnými novějšími dřevěnými dveřmi je asi patnácticentimetrová mezera, z níž vykukuje oblík lamene. Kruhového kamene. Nikoli mlýnského kamene, leč náhrobního kamene, jak ho známe z biblických výjevů! Tedy kamene uzavírajícího hrob, který se zvenčí přivalí před jeskynní hrobku, aby se nedalo projít. Tedy, aby se nedalo projít z vnitřku zpátky na Boží svět. No teda…
Když se k tomuto jeskynnímu lomovému amfiteátru obrátíme zády, máme před sebou panoráma hory Sion, která na jihu vybíhá z hradeb města, korunovaná chrámem Zesnutí Panny Marie (Dormition) a jeho zvonicí. Odtud se k němu mírně sklání zelená louka, zakončená jezerem červených střech. Jsme nad čtvrtí Jemin Moše. A z protější zvonice se k nám nese jasný zvuk poledního zvonu.
Jemin Moše
Nejdříve přicházíme k onomu mlýnu, jehož silueta tvoří nedílnou součást pohledu z jeruzalémských hradeb směrem k západu. Je moc krásný a fotogenický, škodaže v této lokalitě vítr moc nefouká! "Pumprdentlich", pravil by tatínek českého spisovatele Oty Pavla. Ale mlýn je opravdu pěkný. Zasloužil si proto zrestaurování, kterému se mu dostalo od jeruzalémské radnice až po Šestidenní válce v roce 1967. Jenže v roce 1986 bohužel shořel do mrtě. Rekonstruoval ho s použitím zachovalých původních fragmentů roku 1990 architekt Itamar Newman, a to díky Jeruzalémské nadaci. Přesněji díky daru Guilforda a Diany Glezerových z Los Angeles. Vlastně jenom díky penězům amerického filantropa jménem Judah Touro z New Orleans bylo zdejší sídlišťátko v polovině 19. století vůbec vystavěno. (Ještěže bylo a stále je tolik filantropů mezi Američany, Brity a Francouzi! A škoda, že mezi Východoevropany a Rusy je stále tolik antisemitismu…)Ale stejně se sem lidem z Jeruzaléma moc nechtělo, ačkoliv byly byty v komplexu Miškenot Ša'ananim nejdříve "pronajímány" – zadarmo. Hradby Jeruzaléma měly svůj smysl, v jeho okolí ještě v té době řádily lupičské bandy a nájezdní beduíni. A protože šlo o strategické místo, stalo se cílem nájezdníklů i ve 20. století. Čtvrť trpěla za arabského povstání v letech 1936-39. V dubnu 1948, ještě v době britského mandátu, na ni zaútočily arabské bandy od Jaffské brány. Tehdy je odrazily jednotky židovské Hagany, nezájem projevily Britové v blízkém hotelu King David. Místo Hagana ubránila i v následující válce za nezávislost. Do roku 1967 ležela hranice mezi židovským státem a jordánským královstvím dole v údolí pod jeruzalémskými hradbami.
Jdeme po silničce kolem červených střech a blahopřejeme si, že jsme už vrátili auto. Místní parkoviště je plné, částečně i auty zdejších obyvatelů. Na blízké křižovatce funí turistické autobusy. Máme se, že můžeme jít pěšky a nezabývat se obludnostmi parkování!Vycházíme na vyhlídkovou plošinu pod mlýnem. Na jih od nás je původní Montefioreho kolonie, dávno ne už zdarmé bydlení. Bylo změněno ve vyhlášený penzion pro výtvarné umělce a spisovatele. Bydleli zde např. Marc Chagall nebo Simone Beauvoir. Naše kroky však vedly zpátky k severu, v místa, kde jsme od hrobek hleděli na plochu červených střech. Odshora je to střešní pláň, když se přijde blíže, odhalíme pod střechami patrové domečky. Ale stojí na svahu, takže odspoda vyrůstají místy až do tří podlaží. Jsou postaveny na poslední třetině původního pozemku, který nejdříve sloužil jako oplocený park. Tato Zahrada Mosese a Judithy Montefiorových byla ovšem už roku 1866 obsazeny bezďáky, chudými židy, kteří neměli na jeruzalémské nájmy. Ti si tu postavili stany a různá provizoria. Jenže roku 1892 byli nakonec vystěhováni. Na místě jejich nouzové kolonie byla postavena nová čtvrť. Byla pojmenována Jemin Moše, a to na počest původního filantropa Mosese Montefiora, přičemž se poněkud zapomnělo na paní Judith…
Je to tu pěkné, a v přeturistovaném Jeruzalémě nečekaně klidné. Narazili jsme zde jen na jedinou turistickou výpravu, která animovala zdejší prostor. Výhodou turisty avšak je, že nemusí chodit po schodech nahoru a dolů, ale jenom dolů. Jako jsme šli i my.
Gehennou k Jaffské bráně
Schody nás zavedly až na dno údolí pana Hinoma, tedy syna jakéhosi Hinoma, tedy Ben Hinoma. Hinom a jeho syn jsou dnes celkem neznámí, nic se o nich neví. Zato jméno onoho údolí je dosti známo i těm, kteří nemají Bibli u nočního stolku: Gehenna. Už jsem zde potřetí, s Janinkou podruhé. Vyšli jsme na plácku nad Královským rybníkem, který tu byl už před pětadvaceti stoletími. Nedávno, asi přede dvěma roky se z exrybníka stal stadion, zřejmě na baseball.
Na chvíli se zastavíme na plácku, vydlážděném černými kamennými dlaždicemi, který zabírá místo mezi uměleckou uličkou a vykopávkami z dob římské doby, na nichž ještě ve čtyřicátých letech 20. století bydleli němečtí nájemníci. Tentokrát zde z trysek voda tryská a vytváří dočasnou fontánu bez bazénu. Místo bazénu tu je ona vydlážděná plocha, provrtaná tryskami. Z jejich řad se zvedají řady vodotrysků, které probíhají ze strany na stranu. A vy můžete pobíhat mezi nimi, za jednou vlnou a před druhou. Pokud chytnete rytmus, a pokud vás programátoři fontány nenapálí nějakou zradou...
Lezeme pilně vzhůru mírným úvalem, kde před dvěma a půl tisíci lety vedla hranice mezi židovskými kmeny Juda a Benjamin. Mezi lety 1948-1967 zde byla "Zelená linie", tedy hranice zastavení palby z roku 1949. Vlastně dvě linie, vzdálené od sebe 40 až 100 metrů. Nu a nyní přímka vodního čůrku znamená "mezinárodně uznanou hranici" Izraele a "Západního břehu". Která dělí park Teddyho Koleka, legendárního starosty Jeruzaléma. Přímkový potok začíná v kaskádovité fontáně, nad ní se na plácku blyští mně už dobře známý stříbřitý globus, kde jsou světadíly tvořeny plechem a světový oceán ničím. Ocituji se:
"Jde o lesklou vykousanou skořápku, která kvůli těm dírám vypadá trochu jako šrapnel. Je sytě modrá, protože se nad ní klene sytě modré nebe, které odráží. Odráží pochopitelně i obraz návštěvníků, avšak neodrazuje je od toho, aby vlezli dovnitř. Na dlažbě je zde vyvedena středověká mapa světa. Kontinenty Evropa, Afrika a Asie se ze středu, který tvoří Jeruzalém, rozkvétají do tří okvětních lístků. Rozeznávám švabachem psané názvy zemí "Deudschland" a "Polen", a mezi nimi i "Bohemen". Sláva, našli jsme další axis mundi, aneb pupek světa! Je jím celý Jeruzalém."
(Prožito v Jeruzalémě večer ve čtvrtek 4. května, 2017, psáno v Praze na Lužinách v úterý 21. listopadu 2017.)
Fotogalerie ze čtvrti Jemin Moše v Jeruzalémě je k mání ZDE
Foto © Jan Kovanic
***
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)
 |
| Jan a Jana v Gehenně roku 2016 |
