Večer na Jaffa Road
Na užití Jeruzaléma máme vlastně víc než čtyři dny. Třeba hned dnes večer si ho můžeme užívat. Vlastně musíme, když se chceme najíst. A najíst se chceme, dnes jsme pořádně neobědvali. Takže se po příjezdu z Ejn Kerem nejdříve ve svém hostýlku upravíme. Trvá nám to hodinu, zdržuju hlavně já, když se chci zbavit nevítaného suvenýru z Rudého moře, totiž ulomeného ostnu v koleni. Nějaký mořský ježek se mi pomstil za to, že jsem se o něj opřel či otřel. Nerad. Naštěstí má s sebou Janinka pinzetu. Je poněkud lepší než moje, ocelová, značka Solingen. Stávala za sociku tři stovky, a moje milá paní doktorka si ji pořídila za studia při chirurgické praxi. Jo, to se hodí, mít na cestách s sebou doktora!
Dneska už toho máme dost a tak se hned po jídle vracíme do hostelu. Jdeme zase kolem nočního marketu. Tentokrát ho ozvučuje pouliční umělec. Na kytaru dobře hraje, avšak zpívá tuze falešně. Tak, že poprvé necítím dojetí při neoficiální jeruzalémské hymně Jerušalajim šel zahav…
Doma se oblečeme trochu tepleji a jdeme si uvařit čaj. Jak už jsem psal, hostelík jest vybaven střešní "společnou kuchyní". A v kuchyni je vskutku společnost, jež si vaří večeři. To, že je kuchyně "společná" znamená, že je toho, kdo si ji obsadí jako první. Jediný dřez je okupován třemi rybami, které radostně zbavuje vnitřností matka místního klubu. Když mamina dočistí ryby, jme se je vařit, a zatímco je sporák obsazen rybami, začne se umývat nádobí. Koukám na ústí kohoutku nad umyvadlem, je od šupin. Raději seběhnu pro vodu o patro níž do naší malinké (85 x 180 cm) záchodové koupelničky. Naštěstí je varná konvice volná. Místní osazenstvo preferuje zjevně zdarmou kávu z kávovaru. Ech! Jaří američtí senioři na nás působí dojmem komuny zastydlých hipíků. Anebo esesmáků (SSM) na letní aktivitě. Kolektivismu jsme si užili ve svém životě už dost, tak se od nich vzdalujeme na terasu, která je volná.
Jdeme spát brzo. Po náročném dni usnu bez potíží, i když bych měl cítit obavu, jak se mi zítra podaří vrátit auto. Ale to bude až zítra, a teď dobrou noc!
Jak jsme vraceli auto
Složitě a jednoduše. Složitě doma v Praze, když jsem dělal domácí přípravu. Podle informací, co nám poslala půjčovna Hertz, jsme měli vrátit auto kdesi ve čtvrti Romema, čili asi tři kilometry od Starého města. Vzdálenost zde znamená novost, a čtvrť opravdu nová je. Začala se stavět až v roce 1921 v místech, kde se v roce vzdali Turci Edmundovi Allenbymu. První problém byl, jak se tam z centra vypohybovat. Dalším problémem mohlo být, že na uvedené adrese v ulici 40, Yirmiahu byl jen přední vchod. Vjet se muselo zezadu ze zastrčené uličky Hiram, což jsem si samostatně vynalezl. Avšak nebyl jsem si jist, zda správně trefím. A třeba bych i trefil, kdybych jel rovnou. Jenže třetí problém zněl, že v téhle části města se nevyskytují benzinové pumpy, kde jsem měl doplnit nádrž až po hrdlo. Hrozilo zajet až k výjezdu z města do spletence výjezdových cest směrem na Tel Aviv, anebo zamířit do bludiště nákupních středisk. Nakonec jsem si našel pumpu cestou, ale na Jaffa Road, což mohl být další problém. Čtvrtý problém pak bylo, jak se dostat zpátky. Už jsem naplánoval cestu k tržišti Machane Jehuda, kde jsme se mohli naobědvat, když tu se všechna moje domácí příprava stala zbytečnou.
A zase je to velice jednoduché, hned za budovou, kde sídlí hned několik půjčoven aut, je úzká komunikace vpravo, která klesá do dvora za podjezdem, na němž se jeví žlutá cedule s černým nápisem. Přitáhnu si ji zoomem foťáčku a opravdu, je to Hertz! Takže se vracím k autě a Janince a užiju si těch posledních pár metrů zápůjčky. Vjezd do dvorka je sice za závorou a budkou, ale hlídač nám ji po spatření loga půjčovny na autě samozřejmě otevře. Velice jednoduše najdu místo na parkování, velice jednoduše vracíme u přepážky klíčky – a to je téměř všechno. Ještě zaplatíme ne úplně zanedbatelnou sumu za pojíždění po placené dálnici číslo šest, a to i za moje bloudění. Je to levnější než časová dálniční známka. Levnější pro řidiče, a levnější i pro majitele dálnice (kterým je dnes možná stát Izrael). Tomu jde i o levný výběr. Takže žádné elektronické krabičky, žádné družicové systémy, žádný tisk zfalšovatelných kuponů. Při vjezdu na placený úsek je vaše auto vyfoceno, hlavně tedy poznávací značka. A pak vám to strhnou z účtu. Jak přesně je to zorganizováno u samotných Izraelců nevím, ale u půjčoven to funguje bezchybně.
Trošku jsem měl obavy, jak bude vyhodnocen šrám na bílém laku, který se táhne přes pravý bok auta. Všiml jsem si ho druhý den po půjčení, kdy jsme málem zahynuli na Nitzanské pláži. Vypadalo to, jako by auto někdo obešel drátem za trest, že jsme přijeli už pozdě, kdy se za vjezd do rekreačního areálu neplatí. Ale možná tam byl ten šrám už od počátku. Ale při vracení se nic neřešilo – nejspíš i díky tomu, že jsme věnovali 2.500 Kč na pojištění spoluúčasti (což u půjčeného auta jinak činí 10.000). Nic se neřešilo a za pět minut jsme byli venku! No teda! Když to srovnám s loňský rokem…
Jsme venku a jsme tam, kam bych asi sám nezašel, protože toto místo je tak trochu stranou hlavních turistických tras. Tedy hlavních tras, když máte na Jeruzalém jenom tři dny. A když zrovna nebydlíte v desetihvězdičkovém hotelu (přes 10 tisíc Kč za osobonoc) King David. Té charakteristické věže jsem si všiml už při tankování. Jsme před budovou YMCA, postavenou v letech 1926-1933.
Nečekaná vyhlídka
Když už tady jsme, tak by bylo chybou se nestavit, zejména když bedekr zmiňuje architekta tohoto baráku: je jím Arthur Loomis Harmon, autor plánů jistého Empire State Building. Takže máme šanci nahlédnout do eklektických interiérů New Yorku někdy ve třicátých letech. Do Ymcy jdeme nejdříve po bílém schodišti. Prostoru dominuje vysokánská věž ("zvonice") s historizujícími okny, odhaduju oblíbenou neorenesanci a neorománství. Věž je tak vysoká, že se mi málem ani nevejde do záběru. A natolik pohlcuje turistovu pozornost, že si ani nevšimne dvou rozsáhlých hotelových křídel budovy. Z téhle věže se chceme podívat se na město z výšky. Zejména, když se nahoru můžeme svézt výtahem. Ptám se na to nejdříve u eklektické recepce, jež však patří k místnímu hotelu YMCA Three Arches (listopadové ceny od 2.800 Kč se vší tou nádherou, o tom se už dá uvažovat). Slečna recepční nás pošle na roh do recepce samotné budovy. Tato recepce vypadá velice neeklekticky, až sektorově socialisticky. I v tom, že recepční na místě není. Tady si prý můžeme koupit lístky na věž. Není od koho, jmeme se tedy prohlížet interiéry.
Je to tu opravdu velice působivé. Mozaiky na podlaze, barevné vitráže v oknech a vznášející se lustry ve stylu art deco působí při vší své různorodosti jednotícím dojmem. Různorodost je dána tím, že se američtí tvůrci a uživatelé snažili ekumenicky spojit tři náboženství Knihy. Hned na čelní stěně věže je vyveden pětimetrový reliéf jednoho z šestikřídlých serafínů, o nichž vypráví Izaiáš. Místní koncertní síň má v kopuli dvanáct oken, kterážto dvanáctka má symbolizovat dvanáct kmenů izraelských, dvanáct učedníků Krista a dvanáct následníků Mohameda. Kříž, půlměsíc a Davidovu hvězdu je zde možno vidět v různých symbolických propletencích. Návrh výzdoby má vyjadřovat toleranci mezi různými vírami. A nejde jen o výzdobu. Místní hotel je jediný v Jeruzalémě (a asi nejen v Jeruzalémě), který má židovské, křesťanské a muslimské vedení. Což je dáno podle mne hlavně tím, že jde o majetek YMCA, křesťanského sdružení mladých lidí. Jedná se o největší mládežnickou organizací na světě. A nejstarší mládežníky. Ale hlavně – YMCA je založena na křesťanských principech, což jí umožňuje otevřenost všem mladým lidem "bez ohledu na rasu, pohlaví, náboženské vyznání, sociální postavení, fyzické i duševní schopnosti". A vpodstatě i bez ohledu na věk.
Recepční zatím nedošel, tak se vydáme za exteriéry. Vycházíme za budovu, kde se rozkládá milý park. Vlevo i vpravo je vrouben promenádami, před námi se rozbíhá asi čtyřicet metrů dlouhá známá vodní linka. Začíná vodopádkem u protějšího obytného komplexu, končí u Ymcy malou modernistickou fontánkou. Obě půlky parčíku jsou vyzdobeny drobnými uměleckými artefakty a vydlážděny mozaikami, nad nimiž se vznáší baldachýny stromů.
Vracíme se zpátky, recepce stále neobsazena. Jdeme ke vchodu za ostrahou, která nám potvrdí, že do otevřeného výtahu můžeme jenom s lístkem, a po schodech to nejde. Ostražný pán kamsi volá a po chvíli se skutečně objevuje recepční pán, který nám ony ždané lístky prodá po 20 šekelech. Slevy se nedomůžeme, natolik křesťanské to tu není. Takže zpátky k výtahu, naše zavazadla jsou před vstupem do tohoto dopravního zařízení pročmuchána průzkumnými palcáty a můžeme jet. Výtah měl sice otevřené dveře, avšak rozjede se až po odemčení zámku na ovládacím panelu. Vyjedeme až skoro nahoru, poslední patro zdoláme po točitých schodech. A nahoře nás čeká nečekaný rozhled!
Nečekaný hlavně proto, že ačkoliv máme dobrý výhled na jih do údolí biblické Gehenny, na všechny ostatní strany na moderní výstavbu, pak výhled na východ směrem ke Starému městu zahrazuje budova hotelu King David. Nad střechami je tedy vidět hřeben od hory Scopus až k Olivové hoře, nad klimatizačními jednotkami hotelu jsou patrny kupole Chrámové hory od Skalního dómu po Al Aksá, ano, vlevo rozeznáme zvonici luteránského kostela kousek od Božího hrobu a vpravo stavby na hoře Sion, ale přímo na Staré město prostě výhled není. Možná by byl ten výhled alespoň o něco lepší, kdyby nebyl tento hotel ze 30. let cílem útoku židovské teroristicko-osvobozenecké organizace Irgun. Akci nařídil provést šéf Irgunu Menachem Begin, pozdější premiér Izraele, na 22. červenec 1946. V té době sídlil v King David štáb britských okupačních ozbrojených sil, takže z hlediska Irgunu šlo o legální vojenský cíl. Protože však byl zároveň cílem civilním, vydal Irgun 25 minut před výbuchem telefonické varování, které se avšak k Britům neproláklo. Výsledkem bylo přes 90 mrtvých (hlavně Britové, ale i Arabové a Židé a 5 dalších národností). Tato událost byla jednou z kapek do poháru britské trpělivosti. Po tomto atentátu si Britové řekli, že už něčeho podobného nemají zapotřebí a problémy mandátní Palestiny hodili na hrb OSN.Výsledkem byl i pobořený hotel, který byl při rekonstrukci zvýšen. Nad původní střechu se dostavěla ještě dvě patra, a my teď z Ymcy pořádně nevidíme na starý Jeruzalém. Ale vidíme přece jen dost. Jsem spokojený, že se mi podařilo objevit další view point nad zlatým městem, a hlavně – že jsme na něj nemuseli šlapat po schodech. (Níže je fotogalerie z Ymcy i z věže.)
Tak jsem to hezky napsal, avšak když se dívám znovu na své fotky, zejména ty, které byly pořízeny zoomem, tak na nich dobře na severní straně King David rozeznám i báně chrámu Božího hrobu a staré jeruzalémské hradby. Problém, který by zůstal i po úplném zbourání King David je v tom, že nejsme přímo nad Starým městem, od jeho hradeb nás odděluje šest set metrů. Jen šest set metrů? Půjdeme se tam podívat.
Ale o tom až příště.
(Prožito v Jeruzalémě večer ve středu 3. května a ráno ve čtvrtek 4. května, 2017, psáno v Praze na
Fotogalerie z YMCA v Jeruzalémě je k mání ZDE
Foto © Jan Kovanic
***
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)
