Arménskou čtvrtí ke Svatým Jakubům
Stojí u nás ve Stodůlkách novogotický kostelík sv. Jakuba Staršího ("Většího"), postavený na místě románského kostelíka. Když jsme se s mou milou ženou Ivanou vraceli z Izraele poprvé, viděl jsem ho z okének letadla. Tehdy jsem si zapsal: "Snažím se zahlédnout naše sídliště, ale věnce světel nekopírují bloky domů, nic nepoznávám. Najednou přece jen zahlédnu něco známého: osvětlenou bílou věž stodůleckého kostelíka sv. Jakuba Staršího. A náhle cítím, že mezi světly Tel Avivu a Prahy je natažena tenká, ale pevná linka. Není to jen trasa mezikontinentálního letu. Jde o neviditelný, avšak trvalý kanál, citlivý nerv."
Jdeme pěšky ulicí, nazvanou hrdě Třída arménského patriarchátu (Armenian Patriarchate Road). Působí však dojmem koridoru. Komunikace má šířku jen asi čtyři metry a z obou stran je sevřena sveřepými zdmi. Uličku překračují místy půloblouky, na nichž trůní obytné věže. Auta tady jezdí jen jednosměrně, ochranné kovové sloupky vymezují chodník pro turisty. I dnes jich zde táhnou průvody, jimiž proplouvají místňáci: Židovská mamina se zahalenými vlasy s kočárkem, židovský mladík s typickým černým kloboukem a typickou naditou igelitkou v ruce. No jasně, jsme v arménské čtvrti, kudy mohou procházet a kde mohou bydlet všichni. Tedy – po osvobození Jeruzaléma z jordánské okupace v roce 1967. 
Vcházíme jediným kamenným obloukem, jednodílná tmavá vrata s menším otvorem pro chodce jsou přitisknuta k boku vchodu, za nimi opuštěná moderní vrátnice. Možná jsou ta vrata dřevěná, a možná jsou ohořelá, ale hlavně otevřená. Úzký dvorek, asi tak 13 na 20 metrů je obklopen kamennými zdmi. Přízemí je v bocích rozšířeno podloubím, vlastně ambity, nad nimi dvě obytná patra. Zábradlí na okraji ploché střechy prozrazuje, že nahoře je terasa. Ano, i zde se bydlí na střechách. Zábradlí je v jednom místě prolomeno, aby se přes něj mohla vyklonit šibenice stavebního vrátku. Složené pytle na dně nádvoří prozrazují, že zde probíhá jakési zvelebování. Na jižní, užší straně nádvoří vlevo od hromady pytlů medituje turistka před červenou, částečně černě okouřenou kamenou plastikou. Dva andělé a Panna Maria se tam modlí nad hlavou svatého Jakuba. Tedy Pannu Marii by ta ženská postava mohla zobrazovat; více bych věděl, pokud bych uměl arménsky.Se svatým Jakubem se uříznutím hlavy srovnal Herodes Agripa I., vnuk Heroda Velkého. Nějak mu vadila vznikající křesťanská sekta. K této vraždě došlo asi někdy kolem Velikonoc roku 0044. Jakub se tak stal prvním, nikoli posledním ze dvanácti Kristových apoštolů, který skončil smrtí mučedníka. Na protější, severní straně dvorku je umístěna podobná plastika, na níž je vypodobněn fousatý patriarcha, celkem spokojeně sedící na sesli. Bude to nejspíše první jeruzalémský biskup Jakub Menší, aneb Mladší, jenž jest ztotožňován i s Jakubem Spravedlivým, jenž byl Bratr Páně, tedy nevlastní Ježíšův bratr ze strany otce. Případně bratranec ze strany matky. (Podle legend byl Ježíšovi notně podobný.) Tento Jakub byl podle Josefa Flavia ukamenován na pokyn velekněze Annáše (ne toho evangelijního Annáše, avšak jeho synáčka) v roce 0062. Je vidět, že geny se nezapřou – na straně vrahů, ani na straně obětí…
No ale je tu veřejně přístupný kostel, ne? Lezu do ambitu, na jehož boční stěně nalézám nádherný keramický obraz, znázorňující Ježíše (kulatá svatozář), Boha Otce (trojúhelníková svatozář) jak drží korunu nad Pannou Marií nad níž se vznáší Duch svatý (holub uprostřed paprsků). Panenka se ze zdi usmívavě modlí nad reálným kamenným hranolem, popsaným arménskými nápisy. Na stěně nad keramickým obrazem praví keramická informační tabulka arménsky a anglicky: "Toto jest místo odpočinku našeho svatého Pána Abrahama, biskupa jeruzalémského požehnané paměti. Patriarcha Svatého stolce, během panování sultána Salah El-Dina (Saladína) v roce 1192 Anno Domini." Tak jsem to přeložil, ale nevím, jak to mají se Svatým stolcem v Arménské apoštolské církvi. Arménský jeruzalémský patriarchát je v Jeruzalémě od roku 638, avšak její biskupové používají titulu "patriarcha" až od roku 1311. Jinak rok 1192 sedí. V tomto roce došlo mezi Richardem Lví srdce a Saladinem k uzavření příměří. Následná Dohoda z Ramly zajišťovala volný přístup křesťanským poutníkům do města. Křižákům zůstalo několik přístavů. Za to, že se nebudou snažit dobýt Jeruzalém jim Saladin vrátil svaté křesťanské relikvie. A křesťanští poutníci směli navštěvovat svatá místa v Jeruzalémě, včetně Božího hrobu. S ohledem na to, že osobním lékařem Saladína byl Moše ben Maimon (Maimonides), židovský filozof, jehož Saladín určil představeným všech egyptských Židů, je vidno, že tento kurdský válečník nebyl žádný nesnášenlivý zabedněnec. Tolik k letopočtu 1192. Saladín zemřel roku 1193 v 55 letech. A s ním i náznak náboženské tolerance.
Takže jde vlastně o kostel, zasvěcený oběma svatým Jakubům.
Přes synagogu Churba až k synagoze Zeď
Vycházíme ze dvorku arménské katedrály a vracíme se kousek k vyústění ulice sv. Jakuba, kudy se vnoříme do uliček Arménské čtvrti. Zůstalo to tu stejné, jak jsem popisoval vloni:
"Jeruzalémské uličky nutí fotografa brát snímky na výšku, aby se mu do nich vešly. Jsou tak úzké, že musíte jít na samý jejich konec, než zjistíte, jestli se tam zlomí v pravém úhlu do svého pokračování, anebo jestli jenom neslouží jako přístupová cesta do nějakého bytu, domu, hostelu či katedrály. Vychází se do nich a schází se z nich po schodech, které vůbec nepodporují turistické kufry na kolečkách. Jejich zdi jsou porostlé popínavými rostlinami, kabely a plynovým potrubím, z dlažby raší stromy a požární hydranty. Jejich profil zužují odpadkové kontejnery, květiny v květináčích a zaparkovaná auta. Často jsou zatrubněny do nekonečných tunelů." 
Dorazili jsme ke křížení s ulicí Arafat… Moment, Arafat v Arménské čtvrti? Teprve při pozornějším pohledu je patrné, že s nápisem někdo šeredil, buďto matka příroda, jež tak ráda okusuje různé nápisy, anebo nějaký palestinský vlastenec, který vyškrábáním obloučku v jednom z písmen R ho změnil na písmenko, podobné F. Jsme v arménském okrsku, proto jde o ulici Ararat, přece. Oproti loňsku pokračujeme rovně, protože se chceme co nejdříve dostat k Židovské čtvrti.Projdeme lomeným průchodem a jsme na miniaturním náměstíčku, spíše křížení ulic, a víme, že jsme, kde jsme chtěli být. Nejen kvůli hebrejským nápisům, ale i proto, že zlaté kameny kolem nás svědčí o tom, že byly sestaveny do zdí a domů poměrně nedávno, tedy po roce 1967. Po obsazení Židovské čtvrti v roce 1948 Arabskou legií, byly totiž prakticky všechny objekty čtvrti zničeny, a obnoveny mohly být až po vítězství Izrale v šestidenní válce. Lze se nadíti toho, že pokud by muslimové získali nadvládu nad tímto kouskem "Západního břehu", aneb "mezinárodně uznaného území státu Palestina", zplanýrovali by to tu znovu. A třeba by velitel této barbarské akce opět hlásil svým nadřízeným (možná do sídla OSN v New Yorku):
"Poprvé za tisíc let nezbyl v židovské čtvrti jediný Žid. Ani jedna budova nezůstala nedotčena. To činí židovský návrat nemožným. "
Jenže u krámku, který je obklopen vystavenými šátky a krásně barevnými koberci s všitými cingrlátky, se zdrží na dva nádechy. Říkal jsem jí, ať si na to dává pozor, ale je už pozdě. Z obchůdku vyjede pan prodavač a nahazuje návnady. Koberečky jsou pravá ruční práce. A jakéže mají využití? Mohou se položit na zem a lze po nich normálně chodit, nebo je můžeme použít jako přehoz, či si je pověsit na stěnu. Prostě užitečný předmět. A levný. „Němcům bych ho prodal za 450 šekelů, ale že jste z Prahy, tak ho máte za 350.“
"To je moc, " namítám, "my tolik nemáme." A my tolik opravdu v hotovosti s sebou nemáme.
"Tak dvě stě pade, ať nežeru. " Ani tolik nemáme
"Tak dejte, co máte. "
"Potřebujeme, aby nám zůstaly alespoň ještě nějaké peníze, " odůvodňuju tuto transakci. Prodavač je spokojen i tak a kobereček nám zabalí. (Dosud leží zabalen v Janině pokoji, chodit po něm nelze, aby se nepoškodila cingrlátka a nerozpletly nezašité konce nití. Budu ho muset konečně někam pověsit, Janinko…) Po přepočtu jsme tedy utratili 226 šekelů, což je téměř přesně polovina původně (ne)požadované sumy. A tak to má být, aby byli spokojeni jak prodavač, tak kupující.
Krása, konečně jsem si zase jednou zasmlouval!
Peníze potřebujeme, když se chceme najíst. A to chceme, protože je půl druhé a nastává hlad. Najdeme si něco na náměstíčku u synagogy Churva. Cestou tam se ještě jednou ponoříme do podzemní nákupní a archeologické uličky. Cardo je vyzdobeno výjevy, které poutníkovi ukazují, jak to tu kdysi dávno vypadalo. Zeď, kterou je archeologická část Carda ukončena, je vyzdobena do perspektivní dálky vyvedeným obrazem, boční stěny zase několika mozaikami, jež zobrazují krámky s koberci, keramikou, ovocem a zeleninou, případně trh se zvířátky. (Viz fotogalerii níže, nejen z Carda)
 |
| Synagoga Churba z podzemního Carda |
Kolem římských sloupů a zdí s nečekanými otvory se propracováváme k té Churbě. Krámek, kde jsme si vloni pochutnávali na pizze, bohužel nebere karty a dvacka nám na zasycení nestačí. Dopřejeme si ten přepych usednout ke stolkům ve stinném krámku s rychlým občerstvením. Tady karty berou. Nejdříve si tedy musíme něco poručiti, což činíme dle barevných fotek. Objednáme si salát křupavými kousky kuřete, jednu porci pro dva. (Janinka jí obvykle tak málo, že nám to obvykle stačí – netýká se ryb).
Než nám připraví jídlo, rozhlížíme se po cvrkotu na náměstí. Churba je mnohokrát zničená synagoga, jak jsem o tom psal v minulém roce v článku Zakazovaná synagoga. Náměstíčko je dnes obsazeno pro Evropana nečekanými turisty: Rozložila se zde rota izraelské armády, a to dívčí jednotka. Děvčata jsou beze zbraní, možná ještě za sebou nemají patřičný výcvik. Chrání je však několik kluků se samopaly, nedbale připravenými k použití. Holky sedí na terásce na náměstí a obědvají cosi studeného, zabaleného do papírových pytlíků.
My se máme lépe. Ještě před kuřetem dostáváme jako couvert misku s chumusem a chlebovou placku. A to vše za pouhých 52 šekelů! Jsme žíznivi, pochoutku nechceme spláchnout vodou, a tak si ještě vyzvednu z ledničky dvě plechovky holandského piva. Při zapravování účtu však zjišťuji, že jedno to pivenko nás přišlo na 50 šekelů. (To je podstatně víc než Plzeň na Staromáku.) Takže máme oběd za 102. Jo, pitivo je drahé! Po nasycení se jdeme podívat do blízké uličky Bejt El, kde na malém náměstíčku, spíše rozcestí tří uliček, roste pomerančovník. Od roku 2014, kdy jsem tu byl poprvé, povyrostl alespoň o 20 cenťáčků.
Tak, a teď hodlám Janince ukázat Širokou zeď, kterou jsme minule minuli. Jde se k ní uličkou Tiferet Jisrael, která z náměstí Churva vede z jejího nejnižšího, severovýchodního rohu. Na jednom místě se rozšiřuje na náměstíčko, na němž jsou tu odkryty zbytky osm metrů široké zdi, což je tedy vskutku Široká zeď. Její vršek vpodstatě lícuje současnou úroveň ulice, která je asi čtyři metry nad tou původní. (Co bylo nad horizontem, to samozřejmě v průběhu věků zmizelo, třeba jako kamenivo do dalších hradeb, anebo i do domů v sousedství.) Jde o část původního jeruzalémského opevnění, které obklopovalo Jeruzalém v době existence Prvního chrámu, konkrétně patří do minus osmého století. Později získal Jeruzalém ještě "první hradby", "druhé hradby, a nakonec osmanské hradby, jež nechal postavit Sulejman Nádherný a které Staré město jeruzalémské obklopují dodnes.
Abychom vůbec něco viděli, musíme se prodrat chumlem turistické výpravy, jejíž členové si chrání hlavy bělostnými kipami – aby se našli. Konečně jsme u zábradlí a můžeme vnímat. A já chvílemi i snímat. Nebe nad Jeruzalémem je stále plné bílých mráčků, které čile utíkají k západu. Sejmu fotku, na které září zlatá kopule Skalního dómu, pozlacená 80 kg pravého zlata, které roku 1988 osobně věnoval jordánský král Husajn. Musel kvůli tomu prodat svůj londýnský dům. Přesněji: Jeden z londýnských domů. Ale prodal rád, svým darem zaplatil za zázračnou záchranu před atentátem, který se odehrál 20. července 1951 před nedalekou mešitou Al-Aksá. Paslestinec Mustafa Šukrí Ušo tehdy zahájil palbu na jordánskou delegaci, která po modlitbě vycházela z mešity. Zastřelil krále Abdalláha, a to kvůli tomu, že prý jednal s izraelskou premiérkou Goldou Meirovou. Jeho šestnáctiletého vnuka Husajna zachránila zlatá medaile na hrudi, o níž se kulka zastavila. Králem se chlapec stal už další rok po abdikaci svého otce Talála I.
Nic židovského na oné kopuli není. Jen to, že se klene nad skalnatým vrškem dřívější hory Moria, která je díky Herodovi Velkému celá zabudovaná do Chrámové hory. Někde tady stával První i Druhý židovský Chrám. Až bude postaven třetí, přijde konec světa.
Skláním objektiv přímo pod sebe, kde je pod touto skalní vyhlídkou obnažená část plochy před Zdí; stále zde vrtají archeologové. Když foťáček opět zvednu, je zlatá kopule Skalního chrámu už ve stínu. Dnes v Jeruzalémě platí o focení z vyhlídek to, co říká dcerka Terka o svém oblíbeném Skotsku. Tam je totiž podle ní nafocení krajiny "akční fotografií".
Samozřejmě, že největší pozornost vyvolává sama Západní zeď a hloučky věřících a turistů před ní. Jsou rozděleni plotem – vlevo muži, vpravo ženy. Jde totiž o synagogu pod širým nebem.
Rozhlédli jsme se, teď už jen musíme prorazit chumlem zase zpátky. A sejít k té Zdi. Ale o tom až příště.
(Prožito v Jeruzalémě večer ve čtvrtek 4. května, 2017, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 27. a úterý 28. listopadu 2017. V úterý na záložním starožitném laptopu v době očekávání nahlášeného lokálního výpadku energie, jenž se nakonec neuskutečnil.)
Fotogalerie z procházky Arménskou a Židovskou čtvrtí v Jeruzalémě je k mání ZDE
Foto © Jan Kovanic
