Je pátek pátého pátý a s Janinkou jsme právě slezli z jižní části jeruzalémských hradeb. Jsme u Hnojné brány, té třetí, či čtvrté, která je určena pro průjezd aut a turistických vláčků. Původní Hnojná brána (Dung Gate, Šaar ha-ašpot, Báb al-magharíba, také Báb as-Silwán) patřila do Herodova opevnění a nacházela se o něco východněji. Tady se odpad z Carda, tedy římské centrální tržnice (včetně hnoje), shazoval ze svahu dolů. Přes vykopávky jejího původního umístění jsme šli před chvílí po hradbách. Pak jsme šli přes vykopávky cesty druhé Hnojné brány, která byla umístěna v sulejmanských hradbách od roku 1541 a dnes je zazděná. Poté jsme přešli přes odshora neviditelnou dnešní pěší část Hnojné brány, která byla později vykutána v hradbách východně od té sulejmanovské. No a někdy v blíže nespecifikované části 20. století se do hradeb zakousla tahle čtvrtá, silniční brána, také Hnojná. (Takže průchozí jsou jen tyto dvě nejnovější.) Není to v Izraeli a v Jeruzalémě jednoduché ani s počtem bran a jejich identitou.
Také tu měli své stánky holubáři. Koupě holuba byla další nutnou investicí, aby se člověk dostal na Chrámovou horu – pták byl totiž nejmenší povolenou a taky nejlevnější povinnou svatou obětinou. Z toho důvodu vzniklo v Jeruzalémě rozsáhlé tržiště s touto komoditou, jehož značná spotřeba vedla i k rozvoji kolumbárií (holubníků) po celé Judeji. Nacházela se zde i tržnice, která uspokojovala poptávku po potravinách jak pro poutníky, tak pro místňáky. Něco se prodávalo po kusech (třeba granátová jablka), něco se muselo vážit, k čemuž sloužila kamenná závaží. Ta se také našla a také se vystavují. Jakož i mnoho dalšího.
Za Byzantinců ovšem sama Chrámová hora zůstávala v ruinách a sloužila jako skládka městského odpadu. Byzantinští poutníci směřovali toliko k chrámu Božího hrobu, jenž byl symbolem vítězství křesťanství nad judaismem (což bylo provedeno rukama pohanských Římanů). V tomto období měli židé zákaz sídlit v Jeruzalémě, nebo ho dokonce byť i jen navštívit. (Dnešní Arabové a jejich evropští kolaboranti by toto opatření chtěli obnovit, jak vidno z řevu, jaký se spustil, když americký prezident Trump prohlásil tak samozřejmou větičku: "Jeruzalém je hlavním městem Izraele.")
A vy si myslíte, soudruzi euroameričtí antisemitští levičáci, že se Izrael někdy dobrovolně vzdá starého Jeruzaléma, který leží na vašem hloupém "Západním břehu"???
Muzeem jsme víceméně volně prošli, protože bychom v něm mohli strávit dobu až do zavíračky (o šabatu už 15:00). Zdrželi jsme se ještě v promítacím sále, či kamenné kobce, kde nás v krátkém filmečku seznamoval sympatický průvodce s dávným životem na tomto místě. A to formou hraného dokumentu, kdy jsme se mohli procházet originálním i virtuálním prostředím zdejší osady, a přitom sledovat zdejší život. Načež jsme vyšlapali ven (lidé s omezeným pohybem mohou vyjet i výtahem). Čekala nás procházka po rozsáhlých venkovních vykopávkách. Ty se vinou kolem jihozápadního rohu Chrámové hory; část jich leží na západ od Západní zdi a část na jih od zdi Jižní, a mají tedy tvar velkého písmene "L".
"Rozsáhlé" značí, že obdélník od vstupu do areálu až k jihozápadnímu rohu zdi páčí 40x70 metrů. Dá se tudy procházet po nových komunikacích i prolézat o patro níže pod nízkými oblouky, jež zbyly z původních uliček. Kolem zdi lze jít na východ i na sever, zvolili jsme nejdříve kratší severní variantu. "Kratší" značí, že se kolem Západní zdi táhne areál v délce asi 80 metrů, a široký je těch 40. "Kolem" znamená, že si Západní zeď můžete prohlížet z určité distance, nikoli se jí přímo dotýkat. Cedulka na zabraňujícím provázku informuje, že k tomu je určena příslušná modlitební sekce u Západní zdi. Většina spodní části této zdi je zavalena historickými stavebními velekameny, tudy se k Západní zdi všeteční turisté nedostanou. Ono by přímé dotýkání Zdi mohlo teoreticky vadit nábožným židům, avšak určitě by vadilo muslimům, protože se nacházíme přímo pod zdí Muzea islámského umění, které je nahoře umístěno u mešity Al Aksá. Však taky, když se izraelští archeologové začali zabývat zdejšími vykopávkami, mohli se muslimové zalknout vzteky. Například 28. března 2008, v době, kdy jsem se zrovna toulal starým Jeruzalémem, se objevila v arabských novinách zlovolná palestinská lež, ponoukající muslimský svět proti Izraeli, že totiž archeologické vykopávky v archeologickém parku Ofel mají jako jediný účel zničení mešity Al Aksá. (Zatímco Palestinci na samotné Chrámové hoře provádějí vykopávky bagrem, a to za účelem zničení veškerých důkazů o nezpochybnitelné židovské přítomnosti, vy pitomci z UNESCO.)Pod Al Aksá vystupuje ze zdi náznak oblouku. Býval ten oblouk obrovitý a podpíral vstup na nádvoří chrámu. Po svém objeviteli, americkém vzdělanci Edwardu Robinsonovi (1794-1863) byl také pojmenován. Na protější straně vystupuje další jeho fragment, totiž pilíř, o nějž byl onen Robinsonův oblouk opřen.
Dotýkáme se kamenů u zdi, i ty dýchají posvátností. Nejsou však zde nově navršeny kvůli turistům. Byly sem odshora svrženy již zmiňovaného devátého Avu roku 70 římskými legionáři při ničení Chrámu. Procházíme se po dlažbě, která se po dlouhých staletích opět objevila na světle Božím. Jsme asi deset metrů pod úrovní severněji položeného oficiálního dotýkacího místa. Můžeme tak obdivovat velikost krále Heroda, který zvelebil Druhý chrám i tím, že ho nechal obehnat zdí, která umožnila zarovnat vršek hory, aby z ní nepadalo obecenstvo do přilehlých roklí. Hluboko pod námi se skrývá Chizkijášův tunel, i dnes protékaný studenou pramenitou vodou, přístupný z jižnějšího Davidova města. Tam se snad podíváme někdy příště. Prolézáme rozvaliny, nakukujeme do mikví, přemýšlíme, po kterých starobylých či současných schodech se ještě vydat, ale už směřujeme k jižní části archeologického parku.
Žmoulám ořechové placičky a prohlížím si s nesmírnou úlevou dvě branky, vykutané do východních hradeb. Za nimi se skrývá dnešní hlavní cíl naší cesty, schody, kterými kdysi chodili židé na Chrámovou horu. Nevěděl jsem totiž dlouho, jak se na toto místo dostat. Při pohledu z Olivové hory bylo vidět, že po nich bloumají nějací turisté, ale jak se tam dostali nebylo patrno. Nejdříve jsem si myslel, že od obklopující silnice Derech ha-Ofel, avšak když jsem si ji prošel jako žlutý panáček v gůglí mapě zjistil jsem, že tam je všude plot. V něm jen jedna branka, ta se však netvářila otevřeně. Až dobrý přítel mi sdělil, že tam se člověk dostame z parku Ofel skrz hradby dvěma brankami. A teď je vidím, a je mi hned veseleji. Veseleji, než když jsem si prohlížel pohledový plánek, který jsme obdrželi u pokladny. Tam totiž ty branky nejsou zakresleny a u hradební zdi je zapsáno, že se jedná o východní zeď umájjovského paláce.
Jo, jsme tady. Jdeme kolem Jižní zdi kam až to jde nejdál. Což je asi dalších 60 metrů. Až ke konci vykopávek a Jižní zdi je to asi ještě dalších 30 metrů. Ale zde se ve zdi ukazují zazděné oblouky bran. Důležité oblouky. Jsou tady prý tři – jednoduchá, dvojitá a trojitá. Všiml jsem si jednoho a dvou oblouků, což dává tři oblouky brány Chulda, čili Krtčí. Odspoda k ní stoupá asi dvacet metrů široké schodiště. Ajta, můj omyl, tak tedy TADY přesně to bylo, ne tam kousek vedle, avšak tady u Krtčí brány, Janinko. Odtud stoupali židovští poutníci podzemní chodbou po kamenném schodišti na samotnou Horu k Chrámu. Minimálně třikrát do roka, na vysoké svátky. Včetně Ježíše, samozřejmě. Jo, jo, jasně, sichr tady to bylo. Zde se odehrávala nábožná díkuvzdání, že už jsme tady, že jsme se dočkali, dožili tohoto okamžiku. Anebo šel Ježíš přece jen po tom předcházejícím západnějším schodišti? Prostě tady někde přesně.
Dnes je tato část Chrámové hory známější pod přízviskem "Šalamounovy stáje". A to proto, že zdejší podzemní prostory jako stáje užívali křižáci. No a "Šalamounovo" je to tu proto, že křižáci i pozdější turisté kdeco v Jeruzalémě a Izraeli velice rádi tímto přívlastkem poctili. Ačkoliv takto nazvaná místa valnou většinou se Šalamounem nemají pranic společného. V těchto místech se za zdí ancházejí podzemní prostory, které původně podzemní nebyly, a podzemními se staly, až když byla za Herodova zvelebení kolem nich uměle navezená zemina. Zvýšil se tak profil původního skalního masivu. A to proto, aby se podepřel jihovýchodní roh Chrámové hory, která zde spadá prudkým srázem do údolí Kidron. Toto místo je nejméně odolné proti zemětřesení a jeho stabilita je chatrná. A právě zde hodlají muslimští troubové budovat další stavby a právě tady rejpají v podzemí. Až se jim tenhle roh sesune i s Al Aksou, pak za to budou odpovědni – samozřejmě Židé.
Ostatně soudím, že pro zachování Chrámové hory a muslimských památek na ní by bylo vhodné, aby už konečně správu nad tímto okršlekem převzal stát Izrael…
Ouvej, že jsem se chtěl ještě podívat na tu křižáckou věž? Vystupujeme k Jižní zdi. Janinka se mnou ještě vyjde ke dvěma vysokým obloukým, které ji podporují, ale až nahoru – při pohledu na další sadu schodů nahoru – odmítá pokračovat. Vyběhnu na ně tedy sám, a ocitám se na plošině, odkud je nádherný výhled na jih do Silvánského údolí, na západ do moderních staveb Židovské čtvrti, i dolů na vykopávky. Je tu dobrý přehled. S údivem zjišťuji, že odtud bychom se mohli dát dolů k jihu po zdejším kusu hradební procházky, která by nás mohla zavést až k Hnojné bráně, možná. Anebo bychom se museli vracet, nejspíš. S ohledem na naše opotřebování od toho upouštím.
Vracím se k Janince a společně procházíme po úzké lávce mezi severní stěnou umájjovského paláce a Jižní zdí. Zde se jí můžeme dotýkat. Zvláštní – kdosi mezi její kameny zasunul jakési obálky, které by se jistě nevešly do spár kamenů Západní zdi. Inu – nesídlí Boží přítomnost (aneb šechina) v této zdi Chrámové hory stejně, jako v kamenech jiných zdí stejné hory? Ostatně, kdo na to věří, pak musí připustit, že šechina je přítomna úplně ve všech kamenech…Šechina kolem nás proudí plnými doušky. Co neproudí jsou – turisté. V přeplněném Jeruzalému jsme se na několik hodin ocitli v místech, které bylo téměř turistfrei, v areálu za hradební zdí na schodech pod Jižní zdí jsme byli dokonce místy úplně sami! Pozoruhodné. Možná je to proto, že turističtí průvodcové nechtějí marnit drahocený čas svých oveček dvouhodinovou prohlídkou nějakých vykopávek, když se přece celý Jeruzalém dá prohlédnout za ty dvě hodiny!
Z lávky vycházíme opět u jihozápadního rohu Chrámové hory. Jdeme vzhůru k východu, Janinka po nových schodech, já paralelně s ní po rozbitých schodech tisíciletých. Ano, máme za sebou několik tisíc let, ale stihli jsme to, jsou právě dvě hodiny odpoledne. Ještě si přepudrujeme nosy a vyčůráme se na toaletách Davidsonova muzea, vyjdeme ven u Hnojné brány, přejdeme silničku, znovu oceníme dlažbu starého Carda a projdeme pěší Hnojnou branou z hradeb. Mám toho dost, Janinka snad ještě víc. Jenže správný turista se přece nevzdává. Nepůjdeme přece už do hotelu, když je pátek ještě mladý!
Ale o tom až příště.
Fotografická procházka archeologickým parkem Ofel pod Jižní zdí je ZDE
Z fotek mi Google vyrobil i kratičké video.
(Prožito v Jeruzalémě v pátek 5. května, 2017, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 18. a úterý 19. prosince 2017, předposlední a poslední den Chanuky, poslední týden adventu. V pondělí pan ošetřující lékař konstatoval, že Janinčina pátá chemoška přestává fungovat a začal vymýšlet přechod na šestou.)
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
***
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)
