Můj Štědrý den

Dvacet let píšu na Neviditelného psa (a později i na svůj blog) slohová cvičení o Vánocích. Psávali jsme je vždycky na základce jako první slohové cvičení v novém roce, když se ještě vánoce psaly s malým „vé“. A tak nějak mne to v tom dávném sedumadevadesátém napadlo, že bych v této tradici mohl pokračovat. Když už jsem od psího principála Ondřeje Neffa tu možnost dostal. A že by mé písání mohlo i někoho zajímat. Oproti známkovanému školnímu výtvoru zde mohu použít i nespisovných výrazů jako „nákup kaprův“ či „bramborový salát s mrkvěj“, což mě velice uspokojuje. Píšu vždy upřímně a otevřeně, ještě dávno před sociálními sítěmi, i když to není zrovna vždy lehké. Avšak s upřímností to zase nepřeháním, všeho je třeba totiž užíti toliko přiměřeně, přiměřeně, přiměřeně. Žádný rok jsem zatím nevynechal, ze začátku jsem psal i několik vánočních cvičení za sebou, dobře počítáno celkem 27 kusů (viz linkované odkazy níže), a tak v této letité tradici pokračuju i letos.

Jsou tradice letité, a jsou tradice neletité. Některé v průběhu let zaniknou, jako třeba když dospěli a odstěhovali se potomci, nebo když mi před čtyřmi lety umřela má milá žena Ivana. Jednu novou tradici jsme s Ivankou založili v roce 2008, kdy jsme si v Davidově uličce ve starém Jeruzalému koupili stříbrný svícínek na chanuku. Od té doby svítívá v patřičnou dobu za oknem mého bytu patřičný počet svíček, tedy jedna až osm. Ta devátá svíčka není svíčka, i když vypadá ouplně stejně, avšak šames, aneb služebník, jímž se ostatní svíčky zapalují. Chanuku jsme začali slavit kvůli rodinným tradicím z druhého kolena. Naši tatínkové ji neslavívali, na to byly jejich smíšené rodiny příliš asimilované. To však naše tatínky neuchránilo před koncentráky a jejich desítky příbuzných před vyvražděním...

Náboženské puritány snad uráží, že se v podobně postižených českých rodinách s židovskými kořeny slaví „Vánuka“ či „Chánoce“, ale vždy jde o svátek světel, se kterým se pojí zvěst o nějakém zázraku. Nevadilo to organizátorům chanukového setkání, které se konalo v neděli 17. prosince v sále kardinála Berana na pražském arcibiskupství. Zapalovalo se šest svící na chanukiji, a zapalovali je třeba Benjamin Kuras, kantor Židovské liberální unie (ŽLU), arménský hoch z blíže nespecifikované arménské církve a samozřejmě příslušníci (patrně pořadatelé) Tovaryšstva Ježíšova. Československá husitka Jana, se kterou teď vedeme společný život po životě, Bohu žel se mnou nemohla být, neb se připravovala na pondělní testy a odběry a infuze.

Pěkné to bylo, ekumenické. Zpíval synagogální zpěvák Michal Foršt i křesťanské pěnice, šamesem se zapalovala i třetí svíčka na adventním věnci. (Ortodoxové všech věr se patrně zatřásli až do morku kostí.) Tancovala krásná tanečnice a nakonec i přítomní židokřesťané... Končilo se podstatnějším rautem, jenž tedy nebyl a nemohl být dostatečně košer (nebyl připraven židy), avšak co se týče skladby potravin, nebylo chyb. (Chumus byl prostě skvělý!) Janince jsem donesl alespoň perníček s bílou polevou ve tvaru chanukije a čokoládový bonbonek v papírové krabičce. Pokud snad některému super-ekumenickému čtenáři (nepředpokládám, že mezi čtenáři NP jsou, krom snad nějakých provokatérů) scházeli na tomto setkání představitelé islámské víry, nechť si přečte nějakou knížku Benjamina Kurase, třeba „Jak zabít civilizaci“, „Poslední naděje civilizace“ nebo jeho články zde na Psu.

No a v pondělí Janince řekli, co jsme z minulých výsledků, které se po trvalém mírném zlepšování zastavily až mírně zhoršily, už tušili: Výsledky se zhoršily více, tahle pátá chemoterapie přestala účinkovat. (Studie, kterou nehradí naše pojišťovna, ale českým pokusným myším ji poskytuje americká farmaceutika – pozor, jde o už osvědčený lék, žádní Mengeleové.) Ještě za měsíc bude jedna infuze, do té doby by měl pan ošetřující lékař vybrat ze vzduchu nějakou jinou studii, která se tam snad určitě vznáší. Krvinka je naštěstí zatím docela dobrá.

V úterý mě má milá husitka doprovodila do Maiselovky na židovskou radnici k oslavě posledního dne Chanuky. Byla pronesena patřičná požehnání, zaplálo všech osm svěc (devět), byla zapěna modlitba a svou parašu přednesl i jeden ze tří přítomných kantorů ŽLU Ben Kuras:

„Chanuka oslavuje světlo. Totéž, ač trochu jiným způsobem, dělají Vánoce. Ti světlalační Židé, kteří rádi slaví obojí a mají z toho šimravý pocit viny, jistě uvítají ujištění, že nikde v rabínských zákonech neexistuje zákaz nosit si domů stromek a věšet na něj baňky. Je to povolení mnohem víc košer, než ono stejně populární ale spornější, že Žid smí jíst vepřové jen v čínské restauraci.“

(Pokračování, vedené už ve vážnějším duchu viz ZDE.)

Při tom jsem si maně vzpomněl, že když jsme byli letos v Izraeli a měli hned první večer velký hlad, tak jsme zapadli k Číňanům, a dali si polévku s masovými knedlíčky, vepřovými. (Však to bylo ve světském Tel Avivu:)

Nakonec i zde jsme skončili rautem, i když ne tak rozmanitým jako u jezuitů. Každému se dostalo laktes (bramboráčků), kuřecích řízečků a sufganijot (klasických „českých“ koblih), a ovšemže se to zapíjelo červeným košer vínem z izraelského regionu Dan. U našeho stolu se nás sešlo šest, ukázalo se, že všechno to byli čtenáři mého veledíla Mír v Izraeli. Když přišla řeč na Janinu nemoc (mnohočetný myelom, komplikovaný nevhodným genem u pacienta), tak zase jako obvykle všichni chtěli pomoci a začali radit. No, ukázalo se, že je mezi nimi i hematolog, takže to nemuselo být tak marné. Avšak Janinka je v péči různých hematologů už skoro pět let a jako zasloužilá pokusná myš zkusila už leccos.

Tolik k Chanuce. No a Vánoce ty snad pro nás začaly na brněnských vánočních trzích, jimiž jsme prošli, projedli se a propili už začátkem prosince při návštěvě Fénixconu. Koupili jsme tam nějaké drobné dárečky typu voňavé mejdlíčko či skleněný anděl. A bylo to tam v Brně pro nás mnohem příjemnější a milejší než v nedaleké Vídni, kterou jsme navštívili vloni.

Pravé Vánoce však začínají nákupem stromku. Janinka ho nakupovat nemusí, jen se vytáhne ze sklepa a rozloží. Je hezký, zelený, umělohmotný. Jen asi osmdesát čísel vysoký, ale vejde se na něj spousta ozdob. A krásné kulaté lampičky, napájené z baterií. Rozložili a ověsili jsme ho už někdy v průběhu minulého týdne. Letos poruším tradici a poprvé Štedrý den strávím u Jany a jejího stromečku.

Což mi však nezabránilo v tradičním nákupu stromku do mé domácnosti. Už asi dvacet let přijíždí v sobotu týden před Štědrým dnem do našeho rondelu skříňová Avie se stromkama z České Sibiře. Její tradiční stanoviště se nachází před zdejší církevní mateřskou školkou A já dlouhodobě kupoval tradiční smrk pichlavý. Tentokrát jsem stromek vybíral s Janinkou. Kterou jsem požádal, aby mi dopomohla vybrat menší strom, než jaký stávává obvykle na mé dřevěné peci za gaučem. Obvykle se opírá špičkou o strop.

Totiž, já chci každý rok koupit menší stromek. O něco menší, než jsem sám. Jenže vždy zapomenu připočítat výšku stojánku, takže nakonec musím špičku poněkud sestřihnout. Letos mi měla Janinka dopomoci vybrat si nižší strom. Nakonec jsme pořídili něco menšího. A je to jedle kavkazská. Ta totiž neopadává tak dychtivě jako smrček. No a protože letos nechtěla Janinka zabírat stromkem pec (je na ní nová, téměř neodnosná a neuskladnitelná matrace) tak nakonec proň našla místečko u oken, pod Terezinou kytkou*, přímo na zemi. Smrčkovy jehličky by se nesnadno vybíraly z vlněného koberce! Určitě by se tam dychtivě usídlily, ačkoliv jsem stromek podložil vikslajvantovým ubrusem. Proto je neopadávací jedlička vhodnější. Jenže nakonec jsme pořídili stromek jen o deset cenťáčků nižší než obvykle. Protože však stojí na zemi, nemusím mu řezat špici, naopak si od Janinky vypůjčím z její sbírky skleněných špiček nějakou vhodnou a nasunu ji nahoru.

Mimochodem – teprve letos jsem se dověděl, že jakési kráterky či reflektory, které se objevují na skleněných koulích i špičkách, jsou odražeči, které chrání stromky i celou domácnost od nečistých sil. No a dověděl jsem se to právě v tu stromkovou sobotu, kdy jsme ještě před příjezdem stromkův s Janinkou navštívili blízkou přílužinskou obec Ořech. Byli jsme se tam v jednom penzionu podívat na výstavu dřevěných, medových, papírových a ořechových betlémů

(* „Terezina kytka“ je liánovitá rostlina, kterou jako malý utržený listejček přinesla dcerka Terka jako asi pětiletá holčička ze dvora domu na pankrácké ulici Na Veselí, kde jsme tehdy bydleli. Oplégr se ujal a kytka nakonec přežila stěhování na Lužiny a všechna malování i rekonstrukce, při kterých byla vždy sešmikána až k letitým kořenům. Přežila i smrtelné ozařování ultrafialovým světlem, jemuž byla vystavena, když jsem takto dezinfikoval byt před první návštěvou Janinky, která měla v době po autotransplantaci tuze snížnou imunitu. Přežila, leč s černými skvrnami na lístejčkách, což se promítlo i do změny v její genetické výbavě. Avšak přes všechna protivenství se rozrůstá dýl a více, pročež se musí občas přistřihnout, aby bylo jasné, kdo je v domácnosti pánem...)

Jo, takže stromek je netradičně jedličkou kavkazskou, i když jinak ze Sibiře České. Netradičně stojí na koberci. Pročež jsem ho letos netradičně neosprchoval. Byla taková pověra, že když se vánoční stromek pečlivě osprchuje, že pak v klimatu sídlištního bytu déle vydrží. Po čtyřiceti letech pokusů mohu říci – neosvědčilo se to. Možná proto, že vánoční stromky se řežou už od začátku listopadu...

A netradičně jsem stromek letos vytáhl z lodžie už ve čtvrtek. A postavil a ozdobil. S úlevou jsem zaznamenal, že letité elektrické žárovičky stále svítí červeně a zeleně, stejně jako vloni. Svítívaly i zlatě a modře, pak zhasla jedna její větev, a vloni někde ztratila kontakt i druhá. Od loňska tedy nedošlo k další redukci, sláva. Postaven jest tedy stromek už ve čtvrtek, ačkoliv je letos Štědrý den až v neděli, poslední adventní. Čili správně bych měl tradičně stromek instalovat do stojanu v sobotu a zdobit v neděli. Jenže to už budu netradičně u Jany. Proto jsem ty dávné úkony vykonal o něco dříve. Dobře, že tak, neb mi Janinka v pátek volala, že se na stromek nepřijede podívat, neboť má teplotu. Takže jsem k ní na bohnické sídliště dorazil už v ten pátek.

Nejdříve však muselo dojít ještě k další změně tradic. Den před Štedrým dnem totiž už asi patnáct let přicházím na tržiště Luka do stánku rybáře Píchy z Veselí nad Lužnicí. Pravidelně jsem kupoval sadu čtyř ryb, letos už podruhé jen jeden kus. Pro Ivanu byly nejlepší ryby, vážící dvě až dvě a půl kila, Janinka chtěla tříkilového. Pan rybář vytáhl kapra 2,75 kg. Náhodou to tak vyšlo. Ale byl pěknej. A jak se ukázalo, nebyl to kapr, avšak kapra (podle imbecilního vzoru „hostka“). A při její kuchyňské úpravě se ukázalo, že měla hojně jiker, snad dvacet deka – to jsem ještě nikdy nezažil! Ukázalo se, že předběžně zakoupené a zamražené vnitřnosti nebyly skoro ani třeba. Tedy – ta kuchyňská příprava probíhala za úplatu přímo u rybáře, včetně rozporcování ryby na řízky. Bonusem mi bylo, že mne pan rybář poznal – nikoli jako spisovatele snad, ale jakožto dlouhodobého zákazníka. Konečně jsem se po patnácti letech dočkal uznání!

V sobotu jsem už jedl rybí polívku v Bohnicích, Janinka ji uvařila na základě Terezina receptu (po mamince), s tím, že vynechala některé ingredience (např. drobné strouhnutí muškátového oříšku). Společně jsme pak umíchali bramborový salát s mrkvěj (ten zase spíše podle tradic Janinčina Jarka, o něhož přišla před čtyřmi lety ve stejném týdnu jako já o Ivanku). Jestli si myslíte, že hospodyni dokáže zastavit před přípravou štědrovečerní hostiny nějaká teplota či možný rozvíjející se zánět pohrudnice v pozadí s myelomem a bolestmi zad s prasklými a znovusrostlými obratly, pak musím konstatovat, že tomu tak není. (Ale pohrudnice to nakonec nebude, jen nějaká hnusná viróza.)

No a je neděle, Štědrý den, a máme Vánoce: Janinka sedí u svého počítače a překládá už sedmou knihu ze série Expanze autora(ů) Jamese Coreye (kláda o 550 stranách formátu A4, ale bude pak na další cestu do Izraele), její synek Jirka sedí u svého počítače, a vyrábí nějakou počítačovou hru, no a já sedím u dalšího místního bohnického počítače (krabičky s implantovaným Linuxem), jehož klávesnice nemá označeny klávesy s diakritikou, takže občas netrefǐm háček, někdy šárku, a píšu o svém Štědrém dni.

No a můj stromek na Lužinách se také dočká nějaké amortizace – v pondělní dárkoden se u něj sejdu s dcerkou Terkou a jejím chotěm Tomem, synek Janek si přivede svou Káťu a její malou holčičku, a tak se snad ten stromek rozzáří konečně zase po dlouhé době dětským pohledem.

A když to dobře dopadne a Janince sleze teplota, tak přivezu i ji.

A když to dobře dopadne, tak se zase všichni sejdeme u nějakého vánočního stromku i příští rok.

\ :-) Šaman

Psáno a linkováno v Praze na sídlišti Bohnice dne 23. a 24. prosince 2017

**********************************************

Dřívější Šamanovy Štědré dny:

2016: Můj Štědrý den

2015: Můj Štědrý den

2014: Můj Štědrý den

2013: Můj Štědrý den

2012: Můj Štědrý den
2011: Můj Štědrý den 

2011: Adventu nakrátku

2010: Můj Štědrý den

2009: Můj Štědrý den

2008: Můj Štědrý den

2007: Můj Štědrý den

2006: Můj Štědrý den

2005: Můj Štědrý den

2004: Můj Štědrý den

2004: Kapří den

2003: Můj Štědrý den

2002: Můj Štědrý den

2001: Nejkrásnější dárek

2000: Jak jsem kupoval ryby

Další články znovuzveřejněny na blogu - jinak už nejsou články z let 1997-1999 na archivu Neviditelného psa přístupny:

1999: Lucifer pod stromečkem

1999: Vánoční přání

1999: Vánoce, ach Vánoce

1998: Naše Vánoce

1998: Vůně domova

1998: Semínka

1998: Zima, zima

1998: Dobrou chuť!

Můj vůbec první vánoční příspěvek z roku 1997, vykopaný pomocí internetové archeologie z archivu Psa a daný na NP znovu po deseti letech:
Můj Štědrý den 1997