Druhé kokrhání

(Užít si Jeruzalém)

Je stále ještě pátek pátého pátý a s Janinkou jsme už prošli jižní části jeruzalémských hradeb a propletli se bludištěm vykopávek v archeologickém parku Ophel. Jsme oba už poněkud použiti, avšak Janinka se ptá, jaký je náš příští cíl. Plánoval jsem zajít do jednoho kostela na úbočí hory Sion, ale můžeme ho vynechat. Kostel sv. Petra u kokrhání kohouta/ při kohoutím zakokrhání / in Gallicantu. Janinka by ho však chtěla vidět. Když se tak od Hnojné brány, kde se nacházíme, dívám k šedé placaté kopulce krychlového kostelíka s věží nízkou, zjišťuji, že jsme na stejné vrstevnici, čili neměl by být velký turistický výkon se tam ten asi půlkilometřík přesunout. Podle domácí přípravy.

Jenže domácí příprava je domácí příprava a reálný bordel života je věčně rozbordelený. Podle map v průvodcích i gůglí mapy internetové, kterou mi Janinka dovolila vyvolat na svém chytrouši, se přímo u Hnojné brány od okolohradební magistrály Maale ha-Shalom směrem ke ždanému kostelu odklání ulice Wadi Hilwa (jinde Baidun). Nuže musím konstatovat, že tomu tak není. Nebo je, ale ne na tom místě s modrým bodem, kde se reálně nacházíme. Neodklání se nic, nic neodbočuje, nula bodov. Možná proto, že jsme vyšli z Hnojné brány pro pěší a ne z Hnojné brány pro auta. Těch pár metrů mého pravděpodobného omylu nás ochrání od nemilé zacházky, jak zjišťuji až dodatečně.

Z Wadi Hilva/Baduin, která klesá do údolí Silván, má podle plánů vpravo po svahu traverzovat silnice Malki Cedek/Tsedek, vedoucí přímo k onomu kostelu. Tudy jsem chtěl původně jíti. Snad se mi na tu trasu podaří napojit se z téhle magistrály o kousek výše. A tak neplánovaně stoupáme po Maale ha-Shalom. Snažím se najít nějakou odbočku vlevo, avšak nedaří se. Alespoň si zase zafotím. Vpravo se zvedají hradby Židovské čtvrti Starého města, vlevo klesá údolí Silván, poseté malými arabskými domky. To je jasné. Ačkoliv jsme ve „Východním Jeruzalému“ a na „Západním břehu“, nedokážu identifikovat náboženskou či národnostní příslušnost majitelů domků pod silnicí. Vyložené barabizny a zbořeniště jsou promíseny s klasickými domky s klasickými plochými střechami. A hned vedle je shluk domků ráže zahradních přístřešků, avšak pokrytých červenými taškami, znakem luxusu. V těchto místech se dívám na kokrhajícího zlatého kohouta na střeše cílového kostela z očí do očí. A zrovna tady se v neprostupném bloku baráčků a zahradních zdí příhodně otevírají příhodné schody, které nás zvou do uličky asi o patro níže.

Scházíme po nich do oné uličky, či snad k chodníku. Nad zdi zahrad vystrkují své větve, obsypané červenými květy neznámé keře. Procházíme plechovou brankou a ocitáme se v klidném světě zahrádkářské kolonie. Odkudsi se zjevuje starší ramenatý muž zjevu nekompromisního pastevce či proroka a ptá se nás, kam jdeme. Už je nám jasné, že jsme se dostali spíše než do uličky na jakousi pozemní pavlač. (Zdá se, že Janinka měla pravdu, když se jí nechtělo po schodech scházet někomu do soukromí.) Tamhle, ke svatému Petru, ukazuju. To musíte jinudy, říká pán. Odnikud se zjevuje asi osmiletý kluk, který se nabízí, že nás k našemu cíli zavede. A vede nás cestou, kterou bychom stejně šli, kdybychom věděli, že tudy to nejde.  To znamená zpátky po schodech a nahoru po Maale ha-Shalom. Tady se k němu přidruží další kluk na kole. Takže se dalšímu převýšení asi dvaceti metrů nevyhneme. I když už je nám všem jasné, kudy máme pokračovat (dolů přes velké parkoviště autobusů podle popisných šipek), vedou nás hošíci neúprosně dále. Vytáhnu z kapes jakýsi drobný peníz a podaruju je bakšišem. Přesto nás neopouštějí. Nezdá se, že by chtěli nějaké další peníze. Mám pocit, že se spíše snaží zajistit, abychom dorazili až tam, kam jsme tvrdili, že chceme dojít. Po skončení mise, tedy našem dopravení k budově kláštera, mizí zpátky do svého kibucu či arabské vesničky.  

Pozdější pohled na web mapy.cz ukazuje, že je dobře, že jsem odbočující Wadi Hilwa/ Baidun nenašel, protože zde se skutečně nenachází žádný průchod. Pokud se kdy nacházel, byl stavebním rozvojem přerušen, což gůglí mapy nezaznamenaly.

Takže jsme konečně zde, u onoho slavného kokrhání. Je tu ovšem několik „zde“. Nejhořejší „zde“ je krychlovitý dům široký osm oken na osm oken (ale ve zdi se objevují jen čtyři okna) a vysoký tři podlaží, což je budova kláštera. Další „zde“ je objekt, kde se nachází občerstvení, záchod a kasa. Občerstvení jsme nevyužili, neb se jedná pouze o prodej tyčinek a limonád z automatu, a naplacičkovaní a natyčinkovaní jsme sdostatek, a vodu máme svoji. Záchod se hodil. U kasy se platí pouhých sedm šekelů, postižení lidé mají slevu. A je dobře, že jdeme v pátek, protože v neděli mají místní křesťané zavříno.

Další „zde“ se nachází poněkud výše a dále. Model Jeruzaléma z doby krále Heroda, kdy stál na místě hlavního „zde“ blíže nespecifikovaný stavební objekt. Sem, k dalšímu z mnoha modelů, mě Janinka nedoprovodila. Raději sestoupila rovnou k tomu nejdůležitějšímu „zde“, totiž kostelu  - mohla sjet i výtahem. (Jak už jsem zmínil, kokrhací kostel stojí na svahu hory Sion. Nejvýše se nachází klášter, pod ním je objekt víceúčelové pokladny, a pod ní teprve je ten současný kostel. Vchod do něj se nachází patro pod pokladnou.)

Každá ze čtyř stěn víceméně krychlovitího kostela je zakončena obloukem, v jehož středu se nachází nádherná mozaika. Od modelu Jeruzaléma jsem fotil severní stěnu, kde je zobrazen Ježíš, an předává klíče k Božímu království. Na každé ze stěn je prý vyobrazen jeden děj, vážící se k jednomu významu obmyslného Ježíšova výroku „Tys řekl“, kterým Kaifášovi přitakal, že jest Mesiášem. Nad vchodem pak by mělo být heslo „"Přijďte ke mně všichni, kteří jste unaveni."

Stavba je to moderní, konkrétně z roku 1931, rozsáhle rekonstruovaná v roce 1997. A je postavena ve stylu neorománském (jak dí bedekr) či spíše neobyzantském (jak na jednom francouzském webu tvrdí místní augustiniáni). Bedekry nezmiňují jejího tvůrce, avšak byl to evidentně Francouz, neb výpisy kolem vnějších mozaik jsou francouzské. A u vchodu jsem si všiml tabulky, která zde byla umístěna na památku augustiniánského otce Etienna Boubeta (1865-1934), architekta a autora vnitřní výzdoby této svatyně.

Vešli jsme dovnitř a byli ohromeni spoustou nádherných vnitřních mozaik, které vypadaly velice artnouveauově (secesně). Později jsem si našel, že sem byli instalovány teprve v červenci 2016. Mozaik je tu velká spousta, každá má svůj duchovní význam, ale hlavní vyznam tohoto místa je v tom, že právě zde měl Petr potřetí zapřít Krista. Načež kohout podruhé zakokrhal. „Druhé kokrhání“ má na Blízkém Východě konkrétní význam – teprve po něm začíná nový den! (Napoprvé si to jen kolem třetí ráno kohouti zkoušívají:)

No Petr zapřel svého Pána, co mu zbejvalo, však mu to Ježíš předpověděl, a taky mu to odpustil. Nebylo možno jinak, protože kde by pak byla Skála, na níž jsou položeny základy všech křestanských církví, kdyby byl Petr takhle začerstva ukřižován?

Nad mozaikami se klene nebesky modrý strop se zlatými hvězdami (skoro jak v synagoze), pod ním řady příjemných křesílkoidních židlí. Jsme v kostele, ale není to jediný zdejší kostel. Po jednosměrných schodech scházíme kolem rekonstruované byzatské mozaiky o patro níže do krypty. Zdejší strop (a celá horní stavba) je nesen zaklenutými oblouky ve stylu neogotiky. Vnější světlo padá pouze na oltář postraními vitrážovými okny – inu, jsme na svahu. Poslední řada křesložidlí se opírá o rostlou skálu. Tady býval křižácký kostel.

I odtud vedou schody dolů, do třetího kostela, s fragmenty z dob byzantských. V 5. až 6. století zde stával byzanstký chrám. A ještě níže se skrývá jeskyně, ve které byl dle tradice vězněn Ježíš noc předtím, než byl předveden před Piláta. Jedna taková vězeňská jeskyně se ukazuje v chrámu Božího hrobu (nelogické umístění na konci Via Dolorosy, prakticky přímo na Golgotě), další na Via Dolorose. Tahle jeskyně mi připadá nejpravděpodobnější. Zde totiž – jak dokazují archeologické vykopávky – končí schody či spíše schodová ulice s doby Hasmodejců. Ta vedla z údolí Kidron (kde je Getsemanská zahrada, v níž byl Ježíš zatčen). Za Ježíšových dob se využívala ke spojení údolí s městem. A pokud byl známý Pilátův soud konán v Citadele („Davidově věži“) u Jaffské brány, tak by to vězení bylo právě na půli cesty – co se týče vzdálenosti i co se týče směru.

Bylo to tu pěkné, a pokud budete v Jeruzalémě jako čistě křesťanský poutník déle než dva dny, tak se sem nezapomeňte podívat.

Bylo to pěkné a bylo to opět náročné, takže dušinka Janinka se po absolvování prohlídky těchto tří (čtyř) kostelů pustila rovnou vzhůru kolem hroznu parkujících autobusů. Já se ještě zdržel na terase, z níž se naskýtá nádherný pohled do arabské čtvrti Silván, celkem tří údolí a také na Davidovo město. Nemohl jsem ten pohled plně vychutnat, neb jsem si musel pospíšit za Janinkou, než mi zmizí. A zmizela – za davy turistů, vracejících se k autobusům. Zmizela naštěstí do ministínu pod jednou stříškou a nalezena byla hned.

Jsou už tři hodiny odpoledne letního času, nejlepší čas k obědu. Nehodlali jsme vyhledávat neznámé. Po dnešních zkušenostech, kdy obě na mapě nabídnutá občerstvení byly jen samoobslužné kavárny a jedna z nich navíc zavřená, jsme zamířili do ověřené občerstvovny na náměstí Churba. Nebylo to tak daleko. Došplhali jsme pár posledních metrů k Sionské bráně. Zde jsme opět obdivovali, jak se auto dokáže vytočit v její vnitřní pravoúhlé uličce. Pustili jsme se pak nejkratší cestou kolem hradeb a přes Cardo. Ani jsem nefotil, takže u včera vyzkoušeného bistra jsme byli už za dvacet minut. Je to v Jeruzalémě docela malé, když si neprohlížíte památky a nefotíte.

Netušili jsme však páteční zradu, kdy leckde začíná šabat už ve dvě hodiny. Naštěstí zde zavírali až ve čtyři, takže naši objednávku vzali. Naneštěstí většina osazenstva byli nejspíš tuze nábožní židi, pročež nebyli přítomni a na místě pracoval než jediný obsluhující plus jedna pomocná síla. Dali jsme si chutný místní wrap, do něhož nám byly zabaleny čerstvě osmažené kousky hovězího a do těch čtyř jsme se v klidu konečně zase jednou vydatně naobědvali.

A bylo se nám  vrátiti do náruče našeho hostelu ku kafi a čaji. Vzali jsme to nejkratší cestou Arménskou čtvrtí, Jaffskou branou na Jaffskou třídu furt a rovně a bez zastavování a zvládli jsme ty skoro dva kilometry za čtyřicet minut. (Jindy by z toho byl další článek.)

Bylo po půl páté, když jsme dorazili ku svému přechodnému domovu. A bylo 18:44, když se nad střechami Jeruzaléma ozval jekot charakteru zjevně výstražného. To se v šest set metrů vzdálené Synagoze úsvitu na stejné Jaffské třídě rozezněla šabatová siréna. Započal šabat. Po blahodárném odpočinku jsem se rozhodl vyvést Janinku na večeři. Ano, už panoval šabat, ale měl jsem představu že na nedalekém tržišti Machane Jehuda budou mít otevřeny alespoň hospody, třeba ta libanonská, ve které jsme si vloni debužírovali. Ale houby houbičky. Je šabat, šabat v Jeruzalémě a ne nějakém kacířském Tel Avivu, takže je všude zavříno. A tak jsme se alespoň prošli tichými uličkami přes pěší zónu Ben Jehudy a zadními uličkami přes ulici Agripas, a pak zpátky dolů po Jaffa Road, kde se mohla Janinka alespoň pokochat výklady. Ještě jsme mohli jít na večeři k Číňanům, ale raději jsme zapadli domů k další lahvi golanského rudého vína a drobným pochoutkám.

Když šabat, tak šabat. A zítra se znovu vydáme do města. Plánuju znovu projít křesťanskou Via Dolorosu, tentokrát pokud možno v jednom kuse. Ale o tom až příště.

Fotogalerie z procházky a z kostela sv. Petra u kokrhání je ZDE

(Prožito v Jeruzalémě v pátek 5. května, 2017, psáno  v Praze v pátek 29. prosince 2017, za drobného ošetřování jinak otužilé pokusné myši Janinky, na kterou si zasedl zápal plic a musí bráti antibiotika.)

Foto © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)