Rosný bod

Před nedávným časem bylo mi navštíviti rodný Liberec. Přikvačilo totiž 50. výročí maturity na místní Střední všeobecně vzdělávací škole. Jel jsem tam žlutým autobusem z Černého Mostu. Jednak je to levnější než projíždět benzin, jednak je to svým způsobem i rychlejší. Cesta z dnes už téměř rodných Stodůlek od dveří bytu ke dveřím autobusu trvá sice 45 minut, a to Prahu většinou přejedu rychleji (průměr 30 minut, ale posledně to byla hodina a půl), a busík pak jede zbývajících sto kilásků hodinu, ale to je čas, kdy si mohu v metru číst knížku a ve žluťáku noviny. Ty tam totiž provozovatel nabízí „zdarma“, stejně jako „zdarma“ nabízí kafe či čokoládu. Noviny za 19, kafe by mohlo být za 31? Za pajcku celkem, mohu to tak nechat?



Ne, ještě se musí zaplatit, vlastně nezaplatit lístek. No, padesát let po maturitě značí, že jedu metrem zadarmo a busem taky, tím tedy skoro. Stálo mě to 24 Kč – místo jinak deklarovaných 99 kaček. Samotné kafe je dražší. Výšeuvedené benefity poskytuje provozovatel, aby mu cestující člověk nepřeběhl ke konkurenci, anebo aby člověka konkurenci převzal. Tři čtvrtiny ceny lístku zacáluje náš socialistický stát. Přesněji – moje děti na dnešních daních. Ale jsem pragmatik, užívám státních dotací, i když jsou nesprávně použity – protože jsem stejným státem okrádán jinde. (Ale ono to dlouho trvat nebude. Dávám této zhýralosti tak dva roky, tři maximálně.)

Ale dosti tepání nešvarů.

Autobus má jednu nevýhodu – jezdí podle jízdního řádu jen každou hodinu (jen!), když vezmeme v potaz i konkurenční linky, tak každou půlhodinu. Takže člověk nedorazí na přesně dané místo v přesný čas. Ale to se může stát i výhodou, protože když docestovavší člověk dorazí do rodiště, má čas prohlédnout si klasiku, kterou zná z dětství (nebo oplakat – třeba obchodní dům Ještěd nebo smrky na Tuchplace) a ocenit nové stavby (někdy se spíše hrůzou otřást). A tak jsem tedy vyrazil z nového (tedy už od roku 1995) terminálu MHD ve Fügnerce na to Soukenné (dříve Gottwaldovo, dříve Henleinovo, dříve Soukenné) náměstí. První liberecký mrakodrap s Kavárnou Nisa (dříve Pol, dříve  Procházka, původně Winkler) ještě stojí, ani žulové obložení zatím neopadalo – možná proto, že je to teď banka. Stejně tak na rohu Pražské a Revoluční se dále týčí palác bot Baťa (už zase). No a když se vystoupá Pražskou (o víkendu dramaticky pustou) ulicí na Mírák, objeví se proslulá liberecká radnice.

Na Mírák (za mého mládí Bojovníků za mír, teď nám. Dr. E. Beneše, Benešák to byl i chvíli po druhé válce, za války Adolf Hitlerplatz a v dřívějších a rozumějších dobách zněl pomístní název náměstí Staroměstské…) se nově navrátila i Neptunova kašna (postavena 1896, od roku 1925 trpěla na pro ni malém Nerudově náměstí, od roku 1995 skladována a restaurována na vnitřním dvorku Severočeského muzea, navrácena 2010). No, navrátila. Minimálně Neptun je kopie – a je otočena o 180° oproti originálu. Dříve stál k radnici zády, nyní se Neptun mračí na radnici, však má proč. 

Hodně se toho v Liberci změnilo, ale něco ne: Třeba meteorologická budka za radnicí, kterou si pamatuju z dětství (tedy její existenci, ne výstavbu). Její sloupek  zde vztyčil na popud Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory meteorolog W. Lambrecht z Göttingenu už roku 1898. A je postavena v neorenesančním slohu, aby ladila s budovou radnice, která byla otevřena už pět let před tím. (Zde nabízím aspoň ilustrační foto, spíše jen siluetu ve stínu, zatímco kolem řádí už skoro letní slunce.) V památeční budce se nalézají ještě původní meteorologické přístroje. A nerozumím jim dnes, jako jsem nerozuměl ani před padesáti lety. Protože zde jsou asi tři teploměry, můžete si vybrat teplotu, které je vám sympatičtější (rozdíl je jen jeden až dva stupně). V jednom ze šesti boků domečku je za sklem vidět postavení ručiček barometru (holosterického) a vlhkoměru  (to asi bude ten thermohygroskop); podle jejich vzájemného vztahu můžete odhadnout budoucí vývoj počasí (výklad je uveden na novodobé tabulce, nikdy jsem si však nebyl jist). V jiné stěně zase můžete obdivovat polymetr (Lambrechtův), pomocí něhož si můžete určit aktuální rosný bod.

Hodinka uběhne jako voda, a pamětník se může vhroužit do klubka dávných spolužáků. Trochu je problém si vzpomenout na tváře, i když jsme se už párkrát viděli v tomto novém čase. Zajímavo jest, kolik toho člověk zapomene, a tak jsem se bál, jestli se třeba na mne nevyvalí nějaká dávná… průser. Naštěstí nikoli, spolužákům jsem utkvěl v paměti soubojem s tříďasem Zichem. V roce 1969 jsem si nebyl vůbec jist, jestli mne po matuře (pokud ji udělám) vůbec vezmou na nějakou vysokou školu. Strašně mě zajímala astronomie – ale ta se na Karlově univerzitě otevírala jen jednou za dva roky. Byl sice právě takový rok, ale brali jen dva studenty z celé ČSSR. A když se pan profesor Zich ptal, kam chceme jít, řekl přede mnou jeden kolega, že na astronomii. A to jsem věděl, že nedám, abych byl ze stejné třídy druhý, s mými trojkami až čtyřkami z fyziky. Nejlíp mi šla čeština. S pravopisem jsem potíže neměl a pravidelné „úvahy“ mi vždy šly. Nedávno se mě ptal jeden čtenář, proč jsem tedy nešel na novinařinu. V roce 1969??? Abych musel psát ty sviňárny? To mne vůbec nenapadlo! Napadlo mě podívat se do „Bílé knihy“, tedy seznamu škol, kam berou nejvíc studentů. V Liberci na strojárně jsem zůstat nechtěl (u maminky), a tak volba padla na elektrofakultu ČVUT (kolej v Poděbradech). 

Fyzikář a chemik Zich tím byl velice udiven, neb jsem do té doby nějakých elektrotechnických ani fyzikálně-chemických dovedností nevyjevoval. A tak mě ve svých hodinách pravidelně vyvolával k tabuli, kde mi místo zkoušení dával různé záludné otázky. A tak se mě jednou zeptal:

„Kde se tady v učebně nachází rosný bod?“

Prý jsem se rozhlédl po místnosti a s velkou jistotou ukázal na orosené okno a pravil: „Támhle!“

Pan profesor z toho byl natolik perplex, že mne už dále netrápil. A tuto historku prý dával k dobru na setkáních naší 3. D, kterých jsem se, bohužel, neúčastnil (protože jako naturalizovaný Pražák jsem se o nich nedověděl).

On to byl od pana profesora tak trochu zálud. Protože „rosný bod“ není žádný bod – avšak teplota rosného bodu. („Teplota, při které je vzduch maximálně nasycen vodními parami, tedy když relativní vlhkost vzduchu dosáhne 100 %. Pokud teplota klesne pod tento bod, nastává kondenzace.“)

Ale zrovna v ten okamžik tam ten rosný bod na skle opravdu byl! Takhle: ono není v Liberci neobvyklé, že máte zrovna orosené okno…

Jo, je príma pokecat si se znovunalezenými kamarády a dovědět se něco o tom, jak to u nás doma v Liberci vypadalo v minulých stoletích.

Prožito v Liberci v sobotu 18. května, zapsáno v Praze na Lužinách v úterý 11. června 2019