Většinu svého života jsem prožil v socialismu, a tak mohu srovnávat přístup ouřadů k občanovi tehdy a dnes. Mám štěstí, že žiju na Praze 13, jejíž radnice už od roku 2006 pravidelně získává stříbrné ceny za společenskou odpovědnost a vloni se dokonce v této kategorii stala absolutním vítězem Národní ceny ČR. Rovněž tak se skvěle umisťuje v soutěži Organizace dobré veřejné služby. A vloni získala druhé místo v soutěži Přívětivý úřad, což mne, jakožto potvrzení skutečnosti, potěšilo asi nejvíc.
Jenže krom místních přívětivých existují i ouřady státní. Tady mám zase tu výhodu, že jsem muž a na těch ouřadech pracují povětšinou dámy, za ty prachy. Osvědčilo se mi udělat ze sebe idiota, který vzbudí mateřské (dnes spíše dceřiné) instinkty, načež je se mnou jednáno vlídně a podpůrně. Někdy dostanu i bonbon. S tím idiotem: toho ze sebe nemusím moc dělat, protože jsem formulářový dyslektik, a krom toho pro formuláře stále platí Parkinsonovy zákony.
A pak tu je ouřad sociální, který je, zdá se, k občanům stále více než nepřívětivý. Poprvé jsem se s ním utkal v sedmdesátkách, když jsem se v pětadvaceti jako mladý inženýr a mladý tatínek měl stát starým vojákem základní vojenské služby. Tehdy jsem šel na sociálku s tím, aby mi poradili s financováním opuštěné rodiny. Dělat vola mi nepomáhalo, rady jsem se dočkal, ale nikoli kompletní. Soudružka ouřednice mi poskytla formulář, po jehož vyplnění se má žena Ivana stala ženou vojáka a dostala příspěvky, patřící ženě vojáka. Byla v té době na mateřské dovolené, ale to, že jí přísluší také delší doba mateřské dovolené mi ona macešská soudružka neporadila. Až když jsem se na to optal, pak teprve připustila, že na to má nárok a i k němu mi poskytla patřičný formulář.
O tomto nároku jsem věděl jen díky pravidelné četbě pravidelných právních okének v denním tisku. (Internet ještě nebyl vymyšlen, nejmenší počítač se vešel do jediné místnosti a v práci jsem počítal na logáru.) Aj, pyšen jsem na sebe byl, a nerozpoznal jsem zálud v otázce oné soudružky:
„Vy jdete na rok jako absolvent, viďte, ale absolventi přece končí dříve než jednatřicátého srpna, že? Kdy asi tak skončíte? Osmadvacátého?“ Rád bych, ale pak jsem do patřičné kolonky nechal zapsat až 29.8. příštího roku (nastupoval jsem 1. září). Jako své očekávání. A podepsal jsem.
Realita byla však taková, že nás z budějických kasáren Jana Žižky z Trocnova pustili až 31. srpna. Jaké pak bylo mé překvapení, když nám byly poslední sociální příspěvky o ty dva kalendářní dny zkráceny! (A to jsme byli v situaci, že abych mohl jet do práce MHD, tak jsem na koupi jednotlivých jízdenek musel vracet zálohované lahve a měsíční tramvajenku jsem si mohl koupit až z druhého platu, kvartální pak z vánočních prémií...) Ta svině socialistická tohle musela velmi dobře vědět! A místo, aby mi pomohla, tak mi záměrně uškodila. Jistě ji to před tím rokem uspokojilo.
Na tuto historku jsem si vzpomněl při sledování nedělního pořadu ČT „168 hodin“, kdy nezaměstnaná sama se živící žena se dvěma dětmi a neplánovaným outěžkem marně hledala pomoc u libereckého ouřadu práce. Brigádu v lakovně (pro těhotnou opravdu nevhodná práce) opustila a obrátila se se svou hmotnou nouzí o pomoc k našemu sociálnímu státu. Příslušná ouřednice jí mezi dveřmi vpodstatě řekla „tak nazdar“ a ona těhulka poté začala uvažovat o sebevraždě. Čehož se kvůli dětem nedopustila. Když, tak by třetí dítě dala k adopci.
Naštěstí jí napadlo obrátit se na organizaci Člověk v tísni. Člověk od Člověka ji pak na ouřad doprovázel. To už si paní ouřednice od ní vzala aspoň občanku a poskytla několikero formulářů k domácímu vyplnění.
Sto osmašedesátka se ptala vedoucí příslušného oddělení na tento případ. I z očí do očí, vlastně z mluvítka do sluchátka České televize, neposkytla paní vedoucí „relevantní informace“. Přitom byla povinna stížnost prošetřit a poté přijmout nápravné opatření. Místo toho pinkla odpovědnost na tiskovou mluvčí ouřadu práce.
Načež si televize vytvořila modelový případ. Pseudonezaměstnanou redaktorku s rizikovým pseudotěhotenstvím. Tato špionka si vycpala břicho polštářem, do čapky si vetkla kamerku a jala se obrážet ouřady. Hned napoprvé excelentně neuspěla. Tedy - socka by neuspěla, špionka uspěla stopro.
Zaprvé: Nemůže se prý dočkati pomoci, nejsouc v evidenci nezaměstnaných. Přičemž rizikové těhotenství (faktická neschopenka) vylučuje zaměstnání. Chyba žadatelky: Přihlásit se na ouřad může i s neschopenkou. Chyba ouředníka: Pomoc má poskytnout i nezaregistrované nezaměstnané. Má to vědět, musí to vědět všichni!
Volavka potom předkládala další návrhy pomoci, které jí stát může poskytnout: Dítě pojede na školu v přírodě. Co takhle Mimořádná okamžitá pomoc na vzdělání dětí?
Odpověď: Může žádat zdravotní pojišťovnu o příspěvek (platí si ale vůbec tahle socka zdravotní pojištění, he?). Anebo požádat o splátky. Tady nic nedostane, když to není povinný. To nemusí dítě nikam jezdit. A krom toho, tenhle příspěvek může dostat jen v prvním ročníku ZDŠ (nepravda).
A co dieta v těhotenství (s potvrzením gynekologa) a v době kojení budoucího občánka (s potvrzením pediatra) do konce jeho prvního roku? (Jedná se o 1.100 Kč/měsíčně). Na což má dle příslušné vyhlášky nárok? Ne, to prý patří pouze nemocným ženám s potvrzením od lékaře, že je nutné dietní stravování. Slyšela ona špionka. V tomto je ouředník podmíněně nevinnen, protože totéž tvrdí i mluvčí Generálního ředitelsví ouřadu práce ČR.
Atd.
Zaměstnanci, kteří utekli z ouřadů práce tvrdí, že na některých těch ouřadech ouředníci soutěží o to, kdo víc z těch socek vykmitne. To pak vysvětluje ony výmluvy, odmítání, obstrukce a lži.
Přičemž ovšem příslušníkům střední třídy (všichni krom nezaměstnaných a miliardářů) se vychází vstříc. Klasická socka samoživitelka živí v některých ouřednících zřejmě pocit nenávisti. Třeba za to, že zdržuje. Může si za své problémy sama! (Neměla se nechat zbouchnout.) Čím je na tom člověk hůř, tím hůř se k němu stát a úřad chová (slova vedoucího dluhového poradenství Člověka v Tísni pana Daniela Hůle v uvedeném pořadu).
Ministryně práce a sociálních věcí paní Jana Maláčová takové poznatky nemá. (Asi nečte noviny a nedívá se na investigativní pořady.) Ale teď se prej na to mrkne. Každej, kdo se stal obětí takového ouřednického jednání, má jí hnedky osobně poslat info o tom kdy, kde a od koho k takovému nepřípustnému jednání došlo, a ona to bude řešit. Nemusí jít o nic oficiálního, stačí napsat na fejs. (Tedy na facebook.com/JMalacova/)
Původní oběť systému je od listopadu bez peněz. Stále ještě čeká, zda ji ouřad přidělí dávky v hmotné nouzi a nějaké příspěvky na děti. Což se teda neví, když sprostě žalovala Člověku v tísni a Sto osmašedesátce. Soudružka ouřednice jí minulou středu, když si vystála (vyseděla) frontu na ouřadu počtvrté, odvrkla: „Když vás to obtěžuje, tak sem chodit nemusíte.“
Do třiceti dnů dostane žadatelka vyrozumění. Bude avšak nejprve provedeno šetření domácnosti. Člověk při tom musí být doma. Ale kdy bude to šetření provedeno, to se předem neřekne. Šetření je nehlášené! (Takže měsíc domácího vězení, ke všemu ještě?)
A ten tón, ten tón! A mlácení razítky a šanony! Já se fakt nedivím, že občas si vezme občan na úředníka mačetu či pistoli. (Ne že bych to schvaloval nebo naváděl. To raději napište Maláčové!)
A z čeho žije ona stěžující si paní doposad? Kamarádi jí občas přinesou nějaké jídlo. Na nájemném dluží leden. Ve školce taky. Paní redaktorka se jí neptala, jestli platí sociální a zdravotní pojištění, takže tam jí určitě nabíhá jak dluh, tak penále, a o tom se doví, až nebude schopna ho splatit. (Například zdravotní pojišťovna nemá povinnost informovat dlužníka o dluhu!!! A tak třeba jsem měl při svých kladných nulách u té pojišťovny na jednom účtu přeplatek, a na druhém účtu drobný nedoplatek a penálplatek, což jsem si musel zjistit sám. A má mrtvá žena měla dokonce asi 50 tisíc penále, které naskákalo vinou špatného zařazení peněz do systému. No, naštěstí to hodná paní ouřednice dohledala a zrušila. Papír o tomto úkonu jsem si avšak musel vyžádat sám...)
Takže možná ještě dříve, než přijde nějaký peníz, bude na něm obstavení od exekutora.
Proč jsou naše sociální ouřady stále tak socialistické? Vlastně ani ne tak socialistické, jako rakousko-uherské? S morálkou paní Dulské... Možná proto, že nejsou sociální. Od doby, co se moudrému státu podařilo díky počítačovým systémům zefektivnit činnosti v oblastech práce a sociálních věcí, přešly činnosti v uvedených oblastech z magistrátů na stát – Úřad práce. Na stát, který začal šetřit na úřednících z Úřadu práce.
Protože tam ouředníci stejně nemají co dělat, když je nezaměstnanost faktická nula...
Já tam tu frontu taky párkrát stál, jako nezaměstnaný tedy, vlídně se se mnou jednalo, zatímco vedle jednal nevlídně s úředníkem klient. Sám bych tuhle beznadějnou práci dělat nechtěl! Takže ti chudáci ouředníci buďto utečou, nebo vyhoří. Nebo zvlčí. Na tom adresný zákrok paní ministryně nic nezmění. Možná ještě zhorší konkrétní situaci, protože pak si zhrzení ouředníci smlsnou na každé drobné chybě klienta. Může to skončit i hrozbou odebrání dětí. A nejen hrozbou. (V ústavech je až polovička dětí kvůli rodinné nouzi! Ne, že by je tam strčili rodiče...)
Chyba je v systému a v padesáti šetřeních k padesáti příspěvkům a v následném přetěžování ouředního personálu. Ale já paní ministryni neporadím. Možná by se měla poradit s Člověkem v tísni.
Ale mohu poradit všem ouředníkům. Slogan „Na chudej lid muší bejt přísnost“ platí skutečně do předminulého století!
Psáno v Praze na Lužinách v pondělí 10. února 2020
