*****
Revoluční rok 1968 přinesl rozkoukávající se československé veřejnosti mnohé dosud zakazované radovánky, jako třeba poslech Svobodné Evropy bez rušení, možnost výjezdu do zahraničí i promítání filmů z produkce The Walt Disney Company. Až v sedmnácti jsem tedy shlédl proslulou Sněhurku a sedm trpaslíků. Ano, měli jsme ji vidět povinně ve výtvarné výchově, pomyslel jsem si tehdy - aby bylo jasné, co se myslí pojmem „kýč“. Asi jsem už byl poněkud přerostlý, abych měl to nadšení, jaké mohli mít moji rodiče, než jim Sněhurku i Disneyho zakázali nejdříve soudruzi nacisté (do US kin šlo před Vánocemi 1937), a po krátkém poválečném oddychu zase soudruzi komunisté. Taky jsem byl odkojen Trnkovými animovanými filmy a celou produkcí studia Bratři v triku, později i českými večerníčky.
Nu, ačkoliv Sněhurka + 7 se jako první Disneyův celovečerák zařadila v roce 2008 mezi 10 nejlepších animovaných filmů na světě (zařadili ji tam Američani, přesněji Americký filmový institut ji tam zařadil), nijak mě neoslovila. Zato další titul z dílny tohoto imperialisty, který jsem viděl, příběh o smolařském slůněti jménem Dumbo, obsahoval sekvenci, pro který jsem si oblíbil celý film. Dumbovi se každý smál, nikdo si s ním nechtěl hrát, dokonce ho odloučili i od maminky - a to kvůli dlouhatánským uším, do kterých se snadno zamotal, když se chtěl rozběhnout. Nakonec mu ty nešťastné uši přinesly nečekanou slávu i finanční úspěch, ale hlavně návrat do náruče maminky. Čím ty uši pomohly jsem původně napsat nechtěl, abych nespoileroval, ale vždyť je to už na plakátu - díky nim tento sloník létá.
Ta mnou obdivovaná sekvence se týká zobrazení snů chudáka Dumba poté, co vypil škopík vody, do které omylem spadla láhev šampusu. V těch snech tančili proměnliví růžoví sloni. Animátoři si předtím museli nejspíše vzít celé platíčko LSD, aby to zvládli. Krom divoké choreografie mne nadchlo, že díky tomuto snu snad jedinkrát do unylých realistických a primitivně barevných Disneyho filmů vtrhl modernější styl, za který by se občas nemusel stydět ani Salvador Dalí. (A díky tomu si pamatuju i část textu poněkud dada písničky, která přitom zněla.)
Zde mírná odbočka: V současnosti snad na Západě panuje nějaká krize zajímavých scénářů, protože se donekonečna přepisují skvělé staré filmy. Proč přetáčet Fanfána Tulipána bez Gérarda Philipa a Giny Lollobrigidy? Aby se z nich natřískaly peníze? Hanebný paskvil z roku 2003 snad nemohl natřískat víc než originál (1952). Nu a v poslední době se u Disneye stalo módou přetáčet i původní animovanou tvorbu jako hrané filmy - když na ni má autorská práva. (Přičemž ty hrané varianty jsou stejně z poloviny animované, tedy natočené pomocí počítačové techniky.)
Takže se vloni přetočil na hraný film i Dumbo. Shlédl jsem ho na HBO právě kvůli své dávné mladické zkušenosti. No, je jinej. Nikoli úplně špatnej, když ho režíroval Tim Burton, ale jinej. Dumbo zde není tak ubohoučký jako v originále. Spolek tlustých slonic nejsou ty hnusné babice, které Dumba i s mátí vyvrhly ze svého středu. Chyběla mi parta zlých šikanujících šašků, kteří vymyslí číslo, které může Dumba zranit. „Slony nic nebolí“, tvrdí ta hovada. Jo, šaškové jsou i v tom hraném klonu, ale šikana se téměř nekoná. Nejsou zlí, ačkoliv každý přece ví, že šaškové jsou zlí! (Alespoň ti američtí.) Uvolnilo se tak místo pro skutečného zlouna, který se zpočátku tváří jako hodňour.
Ale zpátky k animovanému Dumbovi, o kterého mi jde. Snad kvůli promítání hrané verze Dumba dalo Hábéóčko do oběhu pod heslem „Vychutnejte si animovanou klasiku z dílny Walta Disneyho!“ i původní originál z roku 1941. Přesněji - ještě lepší originál, než originál! K 90. výročí uvedení do kin byl totiž Dumbo digitálně upraven.
„Diváci tak mají nyní šanci snímek zhlédnout ve vyšší technické kvalitě a ve vysokém rozlišení obrazu i zvuku,“ praví se v upoutávce. Kterou jsem si přečetl až potom, co jsem shledal odchylky v textu oné surrealistické písně ze scény s růžovými slony a hledal, co je za tím. Pamatuju si ten úryvek celých padesát let takto:
„Nebojím se ponravy
a mikróbů těch jakbysmet,
však sloni v barvě růžový
jsou nejhorší ze všech běd.“
Nová verze téže scénky:
„Nesu červa na chvíli
a mikroskop zjeví mi bacily,
však slon jak pastelka noc, co noc,
tak to je i na mě moc - jéééé.“
„Vysoké rozlišení zvuku“ chtělo nejspíš nový dabing, ale navíc byl z nejasných důvodů pořízen i nový překlad. Děti dnes možná nevědí, co je to „ponrava“. A „mikróbi“ nejsou nejspíš tak přesní jako „bacily“. A když už se vylepšil zvuk, nevylepšil se i obraz?
Ale ano, alespoň v jedné drobnosti. Oproti nevylepšenému originálu mi chybí scénka s cirkusovým orchestrem, ve kterém hraje na trubku orangutan se stejným hlasem, jako Louis Armstrong. A hnusně se přitom šklebí. Tu scénku si pamatuju proto, že jsem si teprve tady uvědomil, že Walt D. je/byl rasista. Takový ten normální, jak Američané v té době byli. Jak napsal jeho životopisec Neal Gabler: Disney nebyl rasista, jen to byl příslušník té generace bílých Američanů, kteří byli poněkud rasově necitliví.
Scénka, kdy černí dělníci staví šapitó, mi nepřipadala rasistická. Scénka s bandou pěti havranů (černých), kteří prý měli předobraz ve skutečných jazzmanech té doby, mi také rasistická nepřišla. Protože stavěči reálně byli černoši (a ani ženy mezi nimi nebyly), a jazzmani ve čtyřicítkách byli taky černoši. Louis Armstrong ve svých pamětech (byly u nás přeloženy taky v šedesátkách) vzpomíná na své dětství, ve kterém byl on a jeho kamarádi z polepšovny „barevní hoši“. Mluví tak sám o sobě, cítí se tak! Dneska by se to asi přeložilo jako „mladí Afroameričani“.
Anebo vypustilo z textu.
Stavěči zůstali i ve „vylepšeném“ filmu, havrani zůstali taky, jen(?) orangutan zmizel i se svojí trubkou. Podle mne ta scénka byla vskutku rasistická, protože zde si Disney(ho kreslíři) dělal(i) nepokrytě z Luise nepěknou srandu - stejně jako oni klauni z Dumbyho.
Jenže! Nezletilý slon se opil, ta scénka by se taky měla vystřihnout, ne?, když je tak nevýchovná. A měli by se vystřihnout i havrani. Ne proto, že jsou černí, ale protože jejich frontman kouří doutník! A cirkus se zvířaty? Takové zvěrstvo do 21. století nepatří!
Co zůstane, bude čisté. Čistá nula...
Jenže je to film ze čtyřicítek minulého století, a tak by se tam mělo nechat všechno, i ten orangutaní Armstrong.
Ale nová doba žádá korektnost. U nás jí po sametovce padla vplen (mj.) ubohá Honzíkova cesta. V jejím novém vydání zmizeli pionýři (a jak se Honzík těšil, že jím bude) i jakákoli zmínka o JZD...
Naštěstí ještě Macha s Šebestovou vyučuje soudružka učitelka. Než bude celý tenhle seriál převeden do vysokého rozlišení a rasové citlivosti.
Psáno v Praze na Lužinách v pondělí 3. února 2020
