Hrnulo se to pěkně rychle

"Houstone, máme tu problém".
"Zde Houston. Opakujte, prosím."
"Houstone, měli jsme tu problém. Na okamžik nám vypadl rozvod proudu B."
Ale to nebylo všechno.

***

Před 59 lety, 12. dubna 1961, začal pravý kosmický věk. Na oběžnou dráhu kolem zeměkoule se vydal první člověk. "Pervyj v mire." Jediný oblet trval pouhých 108 minut, ale Juriji Gagarinovi přinesl nesmrtelnost. Přinesl i neuvěřitelný propagandistický úspěch pro zem Sovětů, pro věc komunismu. Pod dojmem nečekaného sovětského technologického náskoku vyhlásil prezident Kennedy za národní zájem USA stanout do konce desetiletí na Měsíci.

Američanům se to podařilo. Po nadšení z prvních dvou letů však další, již rutinní let, probíhal za nezájmu obecenstva. Právě si připomínáme (či spíše nepřipomínáme) 50. výročí této mise. Apollo 13 startovalo 11. dubna 1970 v 19:13 světového času (UT). Na mysu Canaveral bylo 14:13. V texaském řídícím středisku v Houstonu 13:13. Aha! Nešťastnou třináctku dodnes připomínají různí záhadologové. Avšak pravda je jiná. Alespoň moskevská Pravda. Ta tehdy sichr věděla, že start byl naschvál takto naplánován, aby se pozornost světa odvrátila od stého výročí narození Vladimíra Iljiče Uljanova vulgo Lenina. Skutečně, Sovětský svaz byl natolik uchvácen těmito oslavami (které měly vyvrcholit až 22. dubna, na ražděnije tohoto velkého rudého teroristy), že zapomněl i na Gagarina! Američany tehdy nezajímal ani Lenin, ani Gagarin, ba ani tento let na Měsíc. Koukali na baseball. Však se tam letí už potřetí. Nuda, nuda. Nezájem veřejnosti skončil padesát pět hodin a padesát pět minut poté, 14. dubna ve 3:08 UT (v Americe bylo ještě nešťasného třináctého) známou Swigertovou hláškou: "Houstone, máme tu problém". (Od té doby se dobře vžila, hlavně ve filmových scénářích.)

Jim Lovell o tom Houstonu referoval o něco později takto: "Hrnulo se to na nás pěkně rychle. Nejdříve jsme slyšeli náraz nebo explozi, nebo co to bylo. Potom - asi o vteřinu později - se rozsvítila signálka podpětí v rozvodu B. Kouknul jsem na napětí, to bylo OK. Tak jsem si myslel, že je to dobré. Palivový článek 3 byl taky dobrý... Vtom došlo k výpadku na střídavém rozvodu 2. Hlavní rozvod B ukazoval nulu. A taky palivové články ukazovaly nulu... Měli jsme další potíže s hlavním rozvodem A, bylo na něm podpětí. A pak přišla řada dalších věcí.."

Zasekla se vrtulka, promíchávající kapalný kyslík v jedné ze tří kulových nádrží. (No, při montáži montážníkům upadla, ale jen z nevelké výšky, takže se to "vsáklo"...) Motorek vrtulky tedy začal hřát, možná došlo i k elektrickému oblouku. Uvnitř nádrže začal stoupat tlak. Tak rychle, že ho ani pojistná záklopka nestačila upouštět. Ačkoliv se snažila minutu a čtvrt. Došlo k explozi, která poškodila zbylé dvě nádrže s kyslíkem. Kyslíkovodíkové elektrické články vypadly. Velitelská sekce Odyssea přešla na časově omezené nouzové napájení z baterií. Apollo 13 bylo na hybridní dráze, bohužel už na její nenávratové větvi. Takže se po obletu Měsíce nemohlo bez motorického manévru dostat na Zemi. Panovaly obavy, že explozí byl poškozen i hlavní motor a že při případném pokusu o jeho zapálení by mohlo dojít k destrukci celého soulodí. James Lovell, Fred Haise a John Swigert se ocitli ve smrtelném nebezpečí.

Nakonec kosmonauty zachránil měsíční přistávací modul (LM) Aquarius, jeho energetické zdroje i přistávací motor, který nebyl původně určen pro pohon celého 44 tun těžkého soulodí. Do záchrané akce se zapojilo snad sto tisíc lidí. Prověřovali všechny možnosti, testovali je na trenažérech. Kosmonauti dostali již hotové návody. Například na přečerpání hydroxidu lithného z velitelského modulu (CM) do LM. V Aquariu už došel. Hydroxid lithný byl životně důležitý, protože odstraňoval z vydýchaného vzduchu přebytečný kysličník uhličitý. Místní zásoby počítaly jen s pobytem dvou lidí po dobu odskoku LM na Měsíc. V Odysseji bylo hydroxidu dost, ale v kontejnerech, které nepasovaly do boxů v Aquariu. Pomohly části zbytečného měsíčního skafandru, pevné desky již zbytečného plánu letových operací a nejvěrnější přítelkyně kosmonauta - lepicí páska. Použitá "lepivou stranou ke kanystru," jak znělo vyžádané upřesnění. A tak došlo k pervomu v mire tankování v beztížném stavu... 

Desítky dalších drobných problémů, které ale mohly mít fatální následky, se řešily za pochodu.

Pamatuju se, jak se počítaly zásoby energie, jaké bylo štěstí, že na Odysseji těsně před výbuchem došlo k dobití návratové baterie. Kyslíku bylo dost, ještě tak na sto až stodvacet hodin letu, nakonec i elektrické energie v Aquariu. Když se vypnulo všechno nezbytné. Bohužel elektrické zdroje LM nešlo přesměrovat do CM (na to lepicí páska nestačila). Byl to záměr, aby při složitějších manévrech, náročných na spotřebu elektrické energie, nesosal CM z nedotknutelných zásob LM, vyčleněných pro přistání na Měsíc a bezpečný návrat na měsíční orbit. Starosti dělala voda, která ochlazovala elektroniku. V primárním chladicím okruhu proudil zředěný Fridex, ale na žebrech výparníku se do kosmického prostoru odpařovala voda...

Swigerta zatím mohlo potěšit aspoň to, že mu pan prezident Nixon odložil termín daňového přiznání, které podat fakt neměl čas, o 60 dní. (MMCH, jak jste na tom při naší současné misi v ohrožení s daňovým přiznáním vy?)

Na Zemi probíhal nečekaný příliv solidarity. Zmlkla spojení na frekvencích blízkých spojení s kosmickou lodí, aby nic nerušilo nepřetržitý souboj se stále novými potížemi. Zmlkly nadávky ze strany SSSR. Sovětský svaz dokonce poskytl obří antény sledovací lodě Akademik Mstislav Keldyš a nabídl své flotily k vylovení kosmonautů, kdyby k němu mělo dojít v jiném oceánu, než v Tichém, jak bylo původně plánováno. Své flotily nabídly i Francie a Čína. Skutečně, různé druhy návratových trajektorií dávaly možnost dopadu i do Atlantiku či Indického oceánu!

Počítačové kapacity celého amerického kontinentu se poprvé spojily, papež Pavel VI. vedl přímluvné modlitby.

Nakonec kosmonauti přistáli šťastně, jen 700 metrů od středu záchranné oblasti. A sedm kilometrů od letadlové lodi Iwo Jima. (Od doby, co začaly lodě programu Gemini přistávat opravdu přesně, se v tomto středu již nevyskytuje žádná loď - aby jí totiž kabina nedosedla přímo na palubu...) Vrtulník Sikorsky Sea King číslo 66 si mohl napsat na trup další čísílko úspěšně vylovené posádky. Bylo 17. dubna 18:07:44. světového času.

Jediným vědeckým experimentem, který se tehdy podařil, byl náraz S-IVB, třetího stupně nosné rakety, na povrch Měsíce. Rozezvučel Měsíc jako zvon - seismometr z Apolla 12 zaznamenával vyvolané otřesy celých pět hodin. "Jsem rád, že jsme to nebyli my," suše konstatoval velitel Jim Lovell, když mu to Houston oznamoval na palubu Aquaria. Ráda byla jistě i jeho česká maminka.

Nechtěným, avšak úspěšným experimentem, bylo prověření akceschopnosti celého týmu projektu Apollo a vytvoření postupů pro řízení složitých projektů za krizové situace. Začala plánovaná mezinárodní spolupráce v pilotovaných kosmických letech, která v té době vyvrcholila společným letem Sojuz-Apollo v létě roku 1975.

Let Apolla 13 vydal na spoustu článků, několik dokumentárních i sci-fi knih. Byl natočen i film. Byli jsme na něm se synkem v kině Ořechovka někdy kolem Vánoc 1995. Jakožto technik a fanoušek kosmonautiky jsem byl poněkud znechucen dodanou dramatizací, hádkami mezi astronauty ve stylu "kdybys nezapnul ten spínač"... Tak Swigert zapnul spínač promíchávání kyslíku podle pokynu řídícího střediska, a řekl k tomu maximálně "Roger". K výbuchu došlo až za minutu a půl, a dlouho panoval názor, že ho způsobil náraz meteoritu do servisního modulu. Hrdinové filmu mluví vzrušeným hlasem, aby to bylo napínavé, zatímco skutečné hlášky se nesly ve stylu "podej mi ten štift do trýbu".

Původní pilot CM Ken Mattingly kvůli problémům se zarděnkami ("German measles", nebyly to "measels", čili neštovice) - vlastně s nedostatkem protilátek proti nim - byl z hlavní posádky vyřazen a prakticky čtyřiadvacet hodin před startem nahrazen Jackem Swigertem z posádky náhradní. Nešlo tedy o dlouhodobě sehranou partu, přesto to později komentoval sám zelenáč Swigert takto:

"Byli jsme jedno tělo se třemi hlavami a šesti rukama."

V jednu chvíli se celý kinosál, sledující tu napínavou a drásavou kosmickou Odysseu 1970, spontánně rozchechtal. Když jeden z manažerů pro veřejnost zve americkou mládež s tajuplným úsměvem do řídícího střediska letu a významně sděluje: "Ukážu vám počítač, který se vejde do jediné místnosti!" Počítač IBM, který ovládal S-IVB, byla krabice o objemu toliko jeden metr krychlový a seděla na jeho vrcholu. Počítače v přistávacím modulu byly prakticky pouze programovatelné kalkulačky. Ano, je to veselé. Já jsem svoji diplomku v roce 1975 taky ještě počítal pomocí logaritmického pravítka.

Ostatně logára měli i astronauté z programu Apollo. A záložní orientaci v prostoru určovali pomocí sextantu. Což v tomto případě nešlo, protože nejdřív házely prasátka od Slunce orientační motorky LM. Potom bylo zamrzlé okénko, ke kterému byl ten sextant připevněn. Bylo zamrzlé zvenčí - kyslíkem z explodovaných nádrží elektrických baterií. Naštěstí už před několika měsíci inženýr Alfred Lune (ano, byl to amerikanizovaný Nor) vyzkoumal možnost navigace zaměřením středů nepřehlédnutelných disků Slunce a Země, což se nakonec Fredu Haisemu povedlo. Bez této orientace by byli astronauti v... ve velice obtížném postavení.

Při uměleckém filmovém zpracování jsme se zasmáli. Ale těm třem tam "nahoře" šlo tenkrát o kejhák. Ostatně je tak tomu dodnes, jenom si to už neuvědomujeme. Občas nás vzruší nějaké katastrofy. Požár Apolla 1 a tvrdé přistání Sojuzu 1 v roce 1967, neštěstí posádky Saljutu 1 při návratu v Sojuzu 11 v roce 1971, exploze Challengeru v roce 1986 či rozpad Columbie nad Texasem roku 2003. (Měla už odsloužíno, poprvé startovala na dvoudenní let právě 20 let po Gagarinovi, 12. až 14. dubna 1981.) Pokaždé se začnou prověřovat technika i postupy řízení, aby se vylepšila bezpečnost, a při každém dalším neštěstí se zjistí, že často jenom nefungoval zdravý rozum.

Kosmonauté dodnes umírali "pouze" při leteckých nehodách (například i Gagarin), při pozemních zkouškách, při startu a při přistání. Při žádné nehodě nedošlo zatím ke smrti v kosmickém prostoru.

Jednou se tak stane. A bude to taky poprvé. Někdo bude "pervyj v mire"... Někomu se to přihodí třeba na Měsíci, na Marsu či na jiném nebeském tělese. Teprve až tam někdo zemře stářím, teprve pak budeme moci říci, že jsme tu planetu "osídlili". Možná už dříve.

Až se totiž mimo gravitační pole Země narodí první člověk.

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 14. dubna 2020.

James A. Lovell Jr., John L. Swigert Jr., Fred W. Haise Jr.

(Fotky převzaty z Wikipedie z hesla Apollo 13)