=====
Pravopis českého jazika je zbitečně složití v psaní tvrdého i. Rodičům to dokázala i domácí víuka. Po zrušení ipsilonu bi konečně bez víjimek platilo heslo: piš, jak slišíš. „Pravopis je jen technikou, víznamější pro život a kulturní rozhled je samozřejmě literatura, četba a umění slohu. Zjednoduší-li se pravopis zrušením tvrdého i a kroužkovaného ú, ubude diktátú a ušetřený čas lze věnovat literatuře a slohu,“ pokračuje právník z masarikovi univerziti zdeněk koudelka ve čtvrteční mfd.
Bil bi to jen další krúček ke zjednodušení češtini, kdiž už jsme v časování vipustili 3. osobu množného čísla, kterou umí jen zvrhlíci. Taki střední rod bi se děcka nemuseli učit, kdiž jeho tvari stejně už dlouho neslišeli, v televizi určitě ne. Dúvodně podezřelé z nadbitečnosti jsou také vztažné zájmena, jehož stejně nikdo nebere vážně. Problémi dělá také tvari „mně - mě“, na to jsem si ještě vzpoměl, to mě nikdi nešlo. Nepoužívajsa přechodníki, zrušil bich i ti. „Piš, jak slišíš!“ Zrušme tedi i psaní velkích počátečních písmen, krom začátkú vět.
Jediní problém vidím v tom, že abi kulturní rozhled čechú nekazilo právě bohatství písemné kulturi, bude nutno všechen přeložit z češtini do koudelkovštini!
=====
K tomu jen dodám, že v současnosti porotcuju dvě literární soutěže, ve kterých někteří autoři přicházejí s vlastní kreativitou. (Například v každé takové soutěži se najde alespoň jeden novátor, jemuž cosi „vysí“ ze stromu). Vrhl jsem výšeuvedený textík na svůj fejs i na fejs Chudák čeština a získal asi dvě stě komentářů. Některé jen zoufale plačící, jiné dokonce až sprosté, několik doplňujících můj článek odborně. Třeba David připomněl:
„Vaše "parodie" je krajně nedůsledná. Likvidací y by se musel řešit problém zápisu měkkých souhlásek ď, ť, ň. Pravděpodobně by bylo kvůli zamezení dubletního způsobu zápisu zrušeno i "ě". "Ďeťi šli do školi pro visvjedčeňí a pak virazili na prázdňini. Kúň bježí poli lesi, kopita zvoňí o tvrdou púdu." No jistě, bylo by potřeba změkčení háčkem, aby se vědělo, kdy se má vyslovovat měkce (ťis je jedovatý), a kdy tvrdě (tis to zvoral).
Připomínek bylo mnoho, neozval se však žádný Masaryk, který by upozornil, že by se mu nelíbila změna jeho jména (i když právě varieta „Masarik“ či „Masařík“ je běžná). Ba ani Masaříkova univerzita. (Taky oceňujete genialitu Járy Cimrmana, již projevil mj. i ve hře České nebe?)
V návaznosti na nový pravopis jmen by se musely měnit i adresy. Nikdo také nezmínil, že by nám ypsilon zůstalo zachováno v cizích řečech. Ovšem - k čemu se učit cizím řečem, když se nebudeme učit ani češtinu, že?
Aggy se podivila: „Ona už se nevyučuje 3. osoba množného čísla? Nebo to patří k satiře?“
Musel jsem jí s lítostí odpovědět: „Možná se vyučuje, ale nepoužívá. V daném textu jsem napsal "3. osobu množného čísla, kterou umí jen zvrhlíci" místo "umějí", a ani tady to nikomu nepřišlo ku podivu...“
K propagovanému sloganu „Piš jak slišíš" jsem dostal ironický přípodotek od Richarda: „A co naši neslyšící spoluobčané, ha? Ti/y by/i taky/i psali/y, jak sly/iší? Tedy/i ni/yjak? Ha?“ Ale ozvala se mi i konkrétní Michaela s vadou sluchu: „D/B/P/T/V/F... tohle mi obvykle splývá v jeden zvuk.“
Pepa to má obráceně: „Pro mne vždycky platilo "piš, jak čteš". Proto mám správný pravopis načtený a nemusím se zabývat nějakým pravidly a odůvodňováním. Jenže dneska se nečte... Takže platí pravidlo "piš podle SMS".“
Karel by zrušil s/z, a rovněž znělé a neznělé hlásky. A když už v tom byl, tak i oslovování pátým pádem, které patří do dávné minulosti.
Milan komentoval dnešní cochcárnu takto: „Myslím že když si dnes může dítě vybrat, jestli chce být holčička nebo chlapeček, může si taky svobodný člověk vybrat, jestli bude mluvit česky, nebo jako debil. Nebo debyl.“
Ondřej podotkl: „Bohužel představa, že škola má být jedině zábava (hlavně proboha jen nikoho nezatěžovat a nechtít po něm práci, jak by k tomu ty děti přišly), je dnes hodně rozšířená. Zrušíme matematiku, protože ta lidem nejde, zrušíme biflování čehokoliv, kdo by potřeboval paměť, pravopis taky zrušíme, k čemu nakonec vůbec nějaké učení, však na webu se najde všechno... “
Jo, jenže bez ypsilonu v odkazech to tam nenajdeš, Ondřeji! A co teprve, kdyby se přepisovaly webové adresy!
Jenikovi se to ale líbilo: „ Servus. Gdiš ťě tak čtu tak mě bi to bilo po vúli. Bich stim nměl vúbec problém takle psát. Osobňě jsem pro a zrušil bich aji velkí písmena a čárgi ve vjetach i ti tečki bich zrušil.“
Irena daný směr domýšlí: „Zrušme malá a velká písmena... Zrušme čárky ve větách a souvětích... Zrušme kroužek nad ů... Zrušme ŠKOLY!!!“
Marta domýšlí ještě dál: „Zrušme zákony, stejně se nedodržují. A právníci pak vyhynou sami.“ (Načež se omlouvá rodině, neb má v blízkém příbuzenstvu dva právníky. Ale normální!)
Já bych zákony nerušil. Ale soudy ano. Z české soudní soustavy bych vypustil nejvyšší a vrchní soudy. Zůstaly by jen okresní a krajské. Nad nimi by pak stál jako nejvyšší posílený ústavní soud. Ale nejsem právník...
Jan vidí nové české vzdělání takto: „Tam, kde nebude maturit, stačí, když budou na sebe lidi povykovat jako Krteček : Hele, hele tady, tady, juuuuuu. Ani psát se to nebude muset.“
No, pravda pokusů o modernizaci češtiny bylo už několik a někdy byly i úspěšné. Váceslav Váceslavič Hanka ruské psaní vlastních jmen naštěstí neprosadil, povedlo se mu však (podle mluvnice Josefa Dobrovského) prosadit psaní v místo w, ou místo au. Nepovedlo se naštěstí zrušit diakritiku, po čemž volali nejen počítačoví fanatici už od osmdesátých let minulého století, ale i dřívější češtinoborci ve století předminulém. Jak o tom svědčí novoroční „feuilleton takový, jaký už víc nepřijde“ Jana Nerudy z roku 1869, nazvaný Zjednodušeni českeho pravopisu. (Zdeněk Koudelka není se svým nápadem ani nadpisem vskutku první!) Neruda zrušil ve svém psaní jenom čárky a kroužky nad ů, přestože už i v té době se propagovalo rušení háčků. A mělo to dobré důvody:
„Pravopisomyslny čtenař již poznal, že se mně jedna o zjednodušeni českeho pravopisu, je ale take velmi snadno možno, že jednotlivy čtenař spanilomyslny ještě nepoznal ničeho a ani netuši, jaky jsem to dal dar českemu narodu k novemu roku. V několika řadkach a takovy dar! Přiznam se, že jsem byl pohnut stesky tak mnoheho statneho bojovnika pro pravdu českou, kteremu v ohnivem boji čarky nad "a" a "i" pravidelně se ztracely, přiznam se, že na mne pusobila žaloba estetiku, kteři tvrdili, že vytištěna myšlenka česka vypada jako hlavka kapusty, poseta trusem housenek, přiznam se, že pusobil na mne nařek učitelu, ktery pravi, že jen ty prožlukle čarky jsou tim vinny, že cizinci tak těžko uči se češtině.“
Neruda nebyl s vymítáním diakritiky tak důsledný, nevyhodil například „všechny ty chocholy nad č, ž...“. Uvedl také téměř totožný argument, jako pan doktor práv, a totiž: „Lepši špatny pravopis a dobra literatura než naopak.“ Což je prý avšak původně anglické heslo!
Musím se přiznat, že zatímco čtenářům na fejsu se můj text četl těžce, někteří ho ani nedokázali pro pláč či žaludeční nevolnost dočíst, tak se psal těžko i mně. Také jsem v něm udělal řadu chyb - totiž ponechal jsem některé ypsilony na svém místě - a musel jsem je po upozornění asi třikrát opravovat na špatno. Ačkoliv jsem na ně vypustil i prohledávání, ale něco prostě oči odmítají vidět. Však i Neruda si v uvedeném článku postěžoval:
„Upřimně řečeno, mně nebylo volno při psani, v ruce to cukalo, z pera to šlo jako hlina, tolik zpusobuje zvyk, že bych byl považoval čarku nad "a" za dobrodini. Take jsem se několikrat zmylil a jsem žadostiv, co sazeč a korektor vyvedou.“
No, to jsem taky zvědav!
Psáno v Praze na Lužinách ve dnech 21. a 22. května 2020
