Zanedlouho budeme vzpomínati slavných májových dní v roce 1945, ve kterýchžto nás osvobodila Rudá armáda. Vzpomínáme na to právě v době, kdy post/pre/sovětské tajné služby usilují o fémovou vraždu tří českých starostů, včetně pražského primátora. A kdyby to nevyšlo, vydají Rusové podle ruského zákona na naše občany mezinárodní zatykač, a posléze se o ně ve svých gulazích postarají. Takže jsme vlastně s Ruskem ve válce. Ale nikoli poprvé.
Poprvé jsme se jako Československo dostali s bolševickým Ruskem do války během první světové, poté, co německý agent Vladimír Iljič Uljanov vulgo Lenin uzavřel v březnu 1918 s Německem separátní mír. Bolševici pak v květnu napadli naše legionáře, stahující se po transsibiřské magistrále. Padesát tisíc našich vojáků potom ovládlo šest z devíti tisíc km této strategické tratě, vedeno pouze touhou vrátit se do Evropy a zde se účastnit války proti ústředním mocnostem. To sice už nestihli, ale díky jim se půl milionu německých, rakouských a maďarských zajatců nemohlo zapojit do bojů na západní frontě. Prezident USA Woodrow Wilson se s Masarykem bavil v podstatě jen proto, že ten mu mohl sebevědomě poukázat na celkem stotisícovou československou armádu!
V Rusku padlo v první světové více než čtyři tisíce československých vojáků, a jejich válečné hroby jsou, soudruzi Rusové, často jen vzpomínkou. Pokud byly nově vybudovány, popisují je místňáci nadávkami. Neměly by ruské orgány taky potrestat ty, kteří hanobí skutečné válečné hroby? Toto zmiňuji proto, že ruští státní propagandisté tvrdí lživě, že odložená socha maršála Koněva byla "válečným hrobem". Faktem je, že Ivan Stěpanovič Koněv zachránil Prahu na konci druhé světové. Prvně zachránili Prahu našinci z Povstání českého lidu, pak rozporuplní Vlasovci, a Koněv až poté. Hlavně nepřipomínaným činem, kdy jeho 1. ukrajinský front už ráno 6. května 1945 převálcoval drážďanské letiště. Tím pádem nebylo možno splnit rozkaz velitele SS v Čechách Pürklera ("hodně zápalných bomb, celé hnízdo musí hořet"). Město napadly jenom "turbiny" Messerschmitt Me 262. Proudové stíhačky, které nebyly určeny pro bombardování. Ne, že by nezaškodily. Ale méně než bombardéry. Toto je reálná, ačkoli nezmiňovaná, záchrana Prahy Rudou armádou! (A samozřejmě ji zachránil i téměř anonymní technik hradeckého letiště Adolf Chlup, který vyřadil z provozu bombardéry Ju-88 na letišti v Hradci Králové. Je neznámý, protože to byl Němec. Přesněji: Rakouský Čech, který se po anšlusu stal Němcem, aniž by o nějak to usiloval…)
Koněv se zasloužil o vítězství v ruské Vlastenecké válce (1945) a pak také při likvidaci maďarské "kontrarevoluce" (1956). Tehdy opět jeho tanky a letadla bombardovaly civilní cíle, aniž byla Maďarsku vyhlášena válka. Mrtvých Maďarů byly tisíce, desetitisíce, podle některých historiků až statisíce. Takže se z válečného hrdiny stal válečný zločinec a tomuto zločinci byl vztyčen pomník (1980). On by tam ten pomník stál klidně dále, stejně jako je v Praze i ve čtyřech dalších českých městech stále nějaká Koněvova ulice, kdyby nebyl neustále při patřičných výročích poléván rudou barvou a hanoben nápisy, které pak musela Praha 6 za jistý obnos neustále čistit.
Sochu Koněva bychom prý měli Rusům "vrátit". Nu, jaksi, vrátit ji není možno, protože jim nikdy nepatřila, byla zaplacena z nějakého českého kulturního měšce a dnes je v majetku Prahy 6. Je možno ji prodat, případně darovat – jak se stalo už s Koněvovou sochou, která stála od roku 1987 v polském Krakově, než byla roku 1991 sejmuta a převezena do ruského Kirova. Ostatně to zastupitelstvo Prahy 6 opakovaně nabízelo ruské ambasádě už před nynější aférkou. Rusové o maršála nejdříve nejevili zájem, zřejmě proto, aby mohli starostu Ondřeje Koláře označit za "nacistu".
Nuže, zmiňme zde, že Rusy ovládaný Sovětský svaz právě s nacisty uzavřel v srpnu 1939 řadu dohod. Nešlo jen o známou Smlouvu o neútočení mezi nacistickým Německem a Svazem sovětských socialistických republik, podepsanou v Moskvě 23. srpna 1939, ale i o Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie, podepsanou tamtéž 28. září 1939 po kapitulaci Polska. Tak kdo se tady kamarádil s nácky, he?
V rámci ostudného stalinského jednání začátkem druhé světové války, kterou tedy rozpoutali Rusové ve spolupráci s Němci, se do nepřátelského zajetí dostali i ti českoslovenští občané, kteří utíkali z ČSR směrem na východ, či padli do ruského zajetí během likvidace Polska. Dobrodiní těchto ruských koncentráků poznali Čechoslováci i za komunistické hrůzovlády od roku 1918 až do roku 1956. Prošlo jimi celkem 30 tisíc našich občanů, z toho polovina byla zahubena krutou prací, mrazem, hladem a neexistencí lékařské péče.
Tak kdo je tady "nacista"???
Zatímco v roce 1918 skončila první ruská válka proti ještě neexistujícímu Československu, zahájil Sovětský svaz druhou válku už v roce 1929, kdy se vedení KSČ zmocnili "karlínští kluci" pod vedením Klementa Gottwalda. Po tomto vnitrostranickém puči se naši komunisté stali agenty Kominterny, tedy Moskvy. A jako takoví pilně pracovali, abychom se dostali pod ruskou nadvládu. „V Moskvě se učíme, jak vám zakroutit krk,“ hřímal tehdy pan poslanec Gottwald, který tehdy vyhlásil svůj program "rozvrátit panství sociálfašistické vlády". V rámci toho komunisté nejdříve. podporovali "právo na sebeurčení" sudetských Němců. Když se z Hitlera stal nepřítel Stalina, otočili. Ale když se z Hitlera stal Stalinův spojenec (1939) otočili znovu. Proti Wehrmachtu se prý nemá bojovat, protože to jsou jen "němečtí dělníci, navlečení do hnědých uniforem". KSČ byla už během ostudné Druhé republiky rozpuštěna, ale na počátku druhé světové války byla našim komunistům z Moskvy zakázána jakákoli ilegální činnost proti okupantům! Čest těm našim komunistům, kteří v tomto svůj Ústřední výbor (a Rusko) neposlechli. Až když se z Hitlera stal zase nepřítel stalinského Ruska, teprve tehdy znovu zvedli svůj boj…
Třetí ruská válka proti Československu začala sovětskými piklemi ještě během druhé světové. Zmiňme zde podivnou postavu politruka brigády Mistr Jan Hus Miroslava Picha-Tůmy, který byl v dvanáctičlenném parašutistickém výsadku jediným Čechem. Jeho hlavním úkolem bylo organizovat na území protektorátu Revoluční národní výbory, vedené komunisty, které měly po přechodu fronty převzít místní moc. A bylo jich nakonec 103 místních a tři okresní… Po této válce přišlo Československo definitivně o území Podkarpatské Rusi, kde se za "české vlády" poprvé postavily nějaké železnice, silnice, školy, nemocnice a další infrastruktura – z čehož žije Zakarpatská Ukrajina dodnes! ČSR tak bylo jedinou zemí ve vítězné koalici, která po válce přišla o část území. A o část svých občanů.
Žena Ivanka vzpomínala, jak jí vyprávěla spolužačka o slavných májových dnech roku pětačtyřicet. Její tatínek byl naturalizovaný ruský emigrant a přihlásil se jeko tlumočník. Přišli pak za ním sovětší soudruzi, že prý rudoarmějci by se chtěli něco dovědět o životě v Československu a za okupace. Rodina ho uviděla až za dvacet let. V táborech NKVD a zvláštních nemocnicích se k lednu roku 1946 uvádělo 13.575 takových tatínků – 9.520 Čechů, 2.945 Slováků a 1.110 Rusínů.
Krom území a občanů si od nás, jako z porobené země, odváželi Rusové taky uran. Tedy zdarma, jakožto válečnou kořist. Zaplatili snad akorát průzkumné vrty. Šlo o průměrně dva a půl tisíce tun uranu ročně, od roku 1945 až do roku 1991…
Čtvrtá válka proti Československu mohla proběhnout roku 1948, kdy Stalin naznačoval Gottwaldovi, že když komunistický puč nezvládne vlastním jednotkami (vojsky Ministerstva vnitra, Sboru Národní bezpečnosti a Lidovými milicemi), že přijedou znovu sovětské tanky. Myslím, že Stalin měl docela vztek, když tato nabídka soudružské pomoci nemusela být nakonec využita. Byl to taky jeden z důvodů Gottwaldova strachu, který ze Stalina měl.
Takže čtvrtá ruská válka proti nám se odehrála až roku 1968. Začala silnou propagandou už dávno před invazí, která byla doprovázena i různými provokacemi. Tak například 12. července 1968 bylo někde v západním pohraničí v příkopu u silnice nalezeno 5 batohů se samopaly americké výroby, pistolemi a náboji. Naši kriminalisté pak zjistili, že zbraně pocházejí z druhé světové války a jsou konzervovány vazelinou, která se vyráběla v sousední socialistické zemi… To už se tehdejší sovětský – a dnešní ruský – občan neměl šanci dovědět. Vyvrcholením pak byla sovětská invaze, aneb "vstup vojsk zemí pěti bratrských zemí" a následná sovětská okupace. Od 21. srpna 1968 se nemohou Rusové dovolávat vděčnosti za "osvobození vlasti od nacistických okupantů"!!!
Tato válka neskončila ani rokem 1989. Uvádím zde příliš nezmiňovanou diskusi na zasedání zemí Varšavské smlouvy, které se odehrávalo 14.-15. července 1968. Tehdy tam byl Saša Dubček předvolán jak Hus na kostnický koncil. Ale naše delegace nedorazila. Tenkrát soudruh generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa Erich Honecker navrhl, aby se proti ČSSR použila "slovenská karta". Brežněv ho hned zarazil. Nu ale evidentně po roce 1990 tuto kartu sovětské tajné služby použily a podle mne tak dopomohly k rozbití Československa v roce 1992. (Což by se jim samozřejmě nemohlo podařit, kdyby nebylo slovenského národovectví a českých chyb – od Novotného antislovakismu až k naší a Havlově porevoluční nechápavosti…)
Nu ale rozpadl se i Sovětský svaz. Avšak po nástupu Vladimira Vladimiroviče Putina se rozvinula pátá ruská válka. A to v rámci Putinovy doktriny, která je stručně definována sloganem "Rusko si musí vydobýt zpět moc, kterou mělo za carského i komunistického impéria". V rámci této doktríny Rusové oprášili bratrské styky s českými komunisty, kteří zůstali věrnými spojenci ruského imperialismu. První mediální výstřely této války padly na konci prvních let jednadvacátého století v bitvě o "americký radar". Krom placených i neplacených českých agentů se ozval hlas i ze samotného Kremlu:
"Pokud na nás zamíříte své rakety, zamíříme my ty své na vás."
Tuto bitvu jsme prohráli, takže na našem území nejsou ani "americké rakety", ani "americký radar". A dokonce ani desátník Walter Eugene "Radar" O'Reilly. Ale víte vy co? Rusové ty rakety někdy roku 2012 přesunuli na území Kaliningradu! Jde o typ Iskander-M, který má dolet 500 km, to by bylo přes Polsko akorát tak na Ostravsko nebo Broumov. (Rusko si ho zkouší v bojovém nasazení od roku 2016 v Sýrii.) Jenže těch 500 kiláků je stejně jen papírový údaj. Tak se totiž tyto rakety vejdou do limitu podle Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu. Jenže tyhle rakety svým reálným doletem tento limit porušují. (Nelze je odlišit od jiných, které mají dolet v rozsahu 2000-5500 km.) Proto Američané vloni od této smlouvy odstoupili…
Takhle, ono Rusko má i strategické rakety na svém vnitřním území samozřejmě na Západ (a sever) dávno "namířené" (jsme v seznamu cílů), například moderní rakety Topol-M. Tady jde o to, že nám tím vyhrožovalo. Což je už jen předstupeň před odpálením. A my se nezmohli na protest. Teď nám opět vyhrožují. Snad bychom mohli konečně nějak slušně a neústupně odvětit. Tím "my" myslím vládu a parlament. A jako gesto dobré vůle jim toho Koněva – vnutit!
Když já mám Rusy jako národ docela rád. Doma mám plnou poličku ruské literatury – od Dostojevského ke Gorkému, od Pasternaka k Rybakovi, od Bulgaka k Ajtmatovi, od Zamjatina k Marčenkovi. Ale občas na mne padá splín, když si díky této četbě uvědomím, že něco v ruské společnosti se nezměnilo od 19. století dodnes…
Psáno v Praze na Lužinách na 1. máje 2020.
Žádné komentáře:
Okomentovat