Najít si své místo

Tentokrát to nebude o "svých místech" , na kterých by měl člověk najít pohřešované předměty, leč o místech, kde by měl hledat houby. Každý houbař taková svá místa má. A někdy na nich najde houbu spíše, než když doma hledá klíče/ peněženku/ řidičák. Takové jedno místečko jsem měl v lese na začátku Českého krasu, vybrané proto, že k němu mám jen patnáct kilásků daleko.


Když jsem se přiženil do Prahy hledal jsem nejdříve místečko dostupné MHD a nedaleké našemu tehdejšímu bytečku na Pankráci. Našel jsem Krčský les, kam jsem jezdil metrem. To ovšem ještě nebyl obklopen Jižním Městem II a novými menšími sídlišťátky typu Zelené Údolí. Pravidelné nálezy vždy ždaně obohatily jídelníček chudé rodiny mladých inteligentů. Pak jsme se přestěhovali na Jihozápadní město, kde jsem nejdříve zkoušel Prokopské údolí, které už tehdy trpělo nájezdy z JZM od severu, a od jihu zase z Barrandova. Nežebych v Prokopáči někdy něco našel než Jidášovy uši, ale ani jsem nehledal. To už spíše v našem Centrál Parku může někdy člověk pohodlně sklízet plodnice žampionů. Našel jsem si na mapě a vyzkoušel údolí Radotínské, kam mi zpřed baráku jezdí autobus do Radotína. Ale jo, vždy jsem něco našel, hlavně klíšťata.

Když jsem se zmohl na trabanta (4 tisíce za vůz a 7 tisíc za autoškolu), začal jsem objíždět lesejky v nejbližším okolí. Ale ty lesejky vprostřed polí měly jednak špatný přístup a pak byly houbově zcela hluché. Při rozšiřování okruhu hledání jsem narazil na jednu vesnici pod lesem, kde se dalo pohodlně zaparkovat, a jak jsem psal výše, je blízko. Zalezl jsem do lesa a prochodil jsem v něm tři hodiny, aniž bych našel něco víc než pár babek. A tu jsem přišel do takového smrkového lesa, který se čerstvě vytáhl z tyčkoviny. Pod stromy se tam zelenal přívětivý mech. A z úpatí každého smrku vyrůstal hnědý hříbek. A tak jsem našel své první houbí místo v novém bydlení. Další nedaleké místo s pravidelným odběrem klouzků jsem objevil až o dva roky později.

Poučení: I když víš, že někde v lese rostou houby, není ti to nic platné, když nevíš, kde.
Poučení: Aby sis našel své místečko v novém prostředí, může trvat tři hodiny i několik let.

Žena Ivanka měla houby ráda, ale už tak ne jejich sbírání. (Byli jsme ideální dvojka.) Občas mě vyslala do lesa pro houby, skoro jako macecha Marušku na jahody. Ne tedy v lednu, ale někdy v sezoně, když dostala chuť na houby. "Houby se nesbírají, když na ně dostaneš chuť," namítal jsem, "ale když rostou!" Ale stejně jsem zkusil štěstí. Už po hodině jsem byl na sběru vyrušen mobilem. Ivanka se ptala, jestli může začít dělat přípravu na houbovou polívku, a jak to bude se smaženicí.

Do polívky jsem už něco míval. Za tu dobu ale nebyl košík ještě zdaleka plný. "Ale zatím jsem nebyl u regálu s podmáslíky," informoval jsem ji.  Ono klouzkoviště bylo tak spolehlivé, že jsem k němu chodil jako do sámošky. 

Nu ale z nízkého houští u těch klouzků se časem stalo vysoké křoví, zastínilo místečko - a klouzky zmizely. A za těch třicet let, co tam jezdím, vyrostly i ty jinošské smrky. Ten les se probíral tak, až je skoro vykácený. Změnily se poměry a spolehlivé hříbky zmizely. 

Poučení: Žádné houby nerostou do nebe.

Nejhorší vždy bylo, když do lesa najely zběsilé Lakatoše (LKT - lehký kolový traktor). Moc lehké nebyly, zato měly kola, kterými narušily půdu a odhalily ji vplen erozi. Možná ještě horší jsou divoká prasata, která rozrochňají speciálně podhoubí, a pak na místě už nic nevyroste.

Poučení: I když se snažíte, stejně budete neúspěšní, když vám půdu pod nohama rozvorají nějaké svině.

Nu a pak jsem začal hledat něco výživnějšího, třeba i dál. Hledal jsem na mapě, ještě papírové, co tiskl Klub českých turistů z map vojenských, měřítko 1:50.000. Hledal jsem nějakou rovinatou louku uprostřed lesa. Les se měl nad ní sklánět k jihu. Aby byl na jeho lučním okraji dostatek slunce z louky a hodně vody, stékající po svahu. A našel jsem si jedno takové místo. Pár desítek kilometrů a 35 minut daleko. Když jsem tam dojel, zaparkoval a otevřel dveře, tak jsem vystoupil přímo do lesíka bedel vysokých. A tak jsem věděl, že jsem správně.

I tady mi trvalo několik let, než jsem si vyšlapal trasu mezi různými místečky. Bylo tam jedno takové v březovém hájku, kde jsem nacházel mezi velkými kameny nádherné tvrdé křemenáče s červenou hlavou. Jenže jak čas běžel, břízky povyrostly, palouček pokryla vysoká, vlastně dlouhá polehlá tráva, a křemenáče zmizely. Ale vždycky jsem v této lokalitě něco našel. Jen dvakrát vůbec nic. To když jsem tam poprvé na houby vzal ženu Ivanku, a později mne stejné selhání potkalo s partnerkou Janinkou. Až později byly obě štědře odměněny vlastnoručně nasbíranou kořistí.

Poučení: Nebuď si nikdy jist, nejen houbami.
Poučení: První prohrání do kapsy nahání. Stačí jen vytrvat!

Teď jsem na to místo vzal jednu starší paní (dobrou známou), která stále toužila po sběru hub. V Izraeli, kde paní Hana žila dlouhou dobu, prý rostly jenom dva druhy. A stejně je bylo těžko najít, protože je vysbírali Rusové, kteří po nich velice lačnili. A tak jsem ji vzal na to zaručené místo. Po týdnu dešťů, po dnech téměř tropických, po dnech plných houbonosného dusna s vysokým obsahem vodní páry ve vzduchu. Po týdnu, kdy se na fejsbůku předstihovali kamarádi se svými úlovky. Zaparkovali jsme na mém místě, a hned dvacet metrů od auta jsem našel první růžovku.

A pak celou hodinu nic.

V lese, kde vždycky rostou závěje a kruhy drobných prašivek, bylo zcela houbopusto. Hana si stejnak libovala, že se konečně dostala do lesa a alespoň sbírala bylinky. Ale chtěl jsem jí představit naše hezké české houby, přece! Malého plesnivého hřiba kováře jsem před ní raději zatajil. A tak jsme šli, lesem, loukou, přebrodili potok, rovinou i svahem, přes kaliště prasat a srnčími pěšinkami, tečkovanými trusem (tenhle jelení hrozen musel udělat nějaký dvanácterák) až k louce v sedle, kde jsem před pár lety objevil další klouzkoviště. Na cestě, kde normálně uprostřed růstávají klouzky, nebylo nic. Tak jsme se nasvačili a já se zašel podívat mezi kvetoucí ostružiny. A hele, podmáslík. A tady druhý! A už se to protrhlo, a košíky nám ztěžkly.

Podmáslíci to tentokrát vytrhli! Ještě jsem mohl předvést, jak vypadá kozák.

Klouzek je houba vhodná k jakékoli úpravě. Jedlá je i jeho mazlavá slupka, ta se sundává jen kvůli tomu, aby se na ni nenalepila špína. Avšak já houby čistím už v lese, aby se mi v košíku navzájem nezaprasily, anebo abych se zbytečně netahal z lesa s červíky (larvami mušek bedlobytek). Domů je nosím vpodstatě už v kuchyňské úpravě, ušetří to pak spoustu času při zpracování!

Poučení: Když máš očištěné houby, tak se nemá co nalepit.

Houby jsou skvělé, avšak já na ně chodím asi tak, jako chodil spisovatel Ota Pavel na ryby. Není tak podstatný úlovek, jako to pobývání v přírodě. Kdy se vám v hlavě z ticha rodí všeliké myšlénky, ba i poučení. No a já si udělal z kozáků řízečky a z hromady klouzků a nějakých houbových čudel byla polívka a smaženice. No a paní Hana?

"Já jsem udělala výborný kiš." (Quiche.) "Přidala vajíčko, mouku, česnek, balkánský sýr, špenát a jiné pozůstatky z lednice a upekla v troubě."

Mňam! 

Poučení: Nemusí být. Stačí, když si může v lese ulovit nějakou jedlou houbu!

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 16. června 2020