Ondyno jsem tu dal na vědomí jeden z důvodů, proč jsem se nestal politikem. Odmítli jsme totiž na zasedání volební komise Hnutí za občanskou svobodu společně se ženou Ivanou, aby členové volební komise HOS dostali nějaké peníze za možný finanční úspěch HOSu ve volbách se slovy, že za službu vlasti se neplatí. Načež jsme po našem odchodu z už uzavřené schůze byli zbytkem volební komise vyloučeni z volební komise. Protože však tyhle volby byl původně náš nápad a protože na nás byly vázány kontakty na naše kandidáty i na správní orgány, mohli jsme s blahosklonným pokývnutím zůstat ve volebním týmu. A pracovat pro svobodu a demokracii i nadále.
Lidé z volební komise HOS, kteří si ještě jako politici oklepávali skořápky ze zadečků, dost riskovali. Protože kdybych byl svině, mohl bych náš projekt podříznout v kolíbce. Jakožto volební zmozněnec hnutí bych mohl stáhnout celou kandidátku v posledním možném termínu tak, aby se už nestihl jmenovat nový volební zmocněnec. Ale nějak je to nenapadlo, že bych mohl být taková svině, nebo jim to nedošlo. Mně to došlo, ale nenapadlo. A tak jsem se nabídl, že když už jsem nás registroval do voleb přes Středočeský kraj, že bych se mohl samotných voleb účastnit i jako člen krajské volební komise. Nestál jsem o to vystupovat v záři reflektorů v ústřední volební komisi, věděl jsem, že se toho s chutí ujme někdo jiný. Tak se i stalo.
První svobodné volby po roce 1946 začaly právě před 30 lety, konkrétně v pátek 8. června 1990, skončily v sobotu 9. června. A byl to tuze zajímavý zážitek moci je sledovat jednak jako prostý občan, a jednak jako krajský komisař. Pořídil jsem si i volební průkaz, abych mohl volit přímo na krajském ouřadě, který tehdy sídlil tam, co dnes, tedy na levém břehu Vltavy u Dienzehoferových sadů. Měl jsem to tam z téměř rodných Lužin celkem blízko, i když metro B tehdy jezdilo jen z Nových Butovic ze stanice Dukelská. Ale nakonec jsem v sobotu ráno stejně odvolil i s tím průkazem v naší škole (kde dodnes volívá i pan prezident, soused ze stejného rondelu). A to proto, že na našem sídlišti byla polovina bytů státních, ve kterých krom nějakého toho učitele bydleli i městští a státní ouředníci (komunisti), vojáci, policajti a estébáci (taky komunisti). Tak abych podpořil místní statistiku. Ty vedlejší vchody jako samostatné volební okrsky byly nakonec v té statistice stejně výrazné. Dokonce v Lánech, pobočném sídle pana prezidenta Havla, komunisti nakonec docela uspěli. No jo, služebnictvo soudruha generálního tajemníka se snažilo, žejo. Samozřejmě jsem na Lužinách hodil kandidátku HOSu. Pronesl jsem něco sousedských řečí s komisaři, abych nasál atmosféru jako občan. Mohl jsem se sice vytasit průkazkou krajského komisaře, ale nechtěl jsem buzerovat. Stejně bych se víc nedověděl.
Volby pro mne samozřejmě začaly už dříve školením na ouřadě, kde jsem si ověřil, že je stejně bude pevně v rukách držet příslušná krajská ouřednice. A my že můžeme chodit do místní závodky na obědy a večeře, případně snídaně, protože byla připravena i místa k přespání. A zasedat. A vyjadřovat se. Kontrolovat. Tak jídlo bylo ucházející, ale chudáci krajští ouředníci na tom nebyli o moc lépe než v jiných závodkách. Zasedání byla zajímavá, moc si z nich už nepamatuji, jen ten svůj obrovitánský údiv, že se jich účastní i dva zástupci za KSČ. A že to jsou normální lidi bez prasečích rypáků. Ten jeden tedy nejspíš by se jako rypák mohl projevit, ale byl to nějaký krajský funkcionář, který se tvářil, že tam vůbec není. A důsledně mlčel. Mohl by dokonce za ty tři dny dostat hned i tři bobříky mlčení.
Ten druhý byl dělňas fyzického a vyjadřovacího typu novopečeného ministra práce a kováře Petra Millera. Věřící komunista, který to myslel doopravdy. A s ním jsem se i docela bavil, docela mne bavil, ale i děsil. Několikrát jsme vyjeli služební šestsettrojkou po kraji podívat se, jak probíhají v různých obcích volby. Sbírat zkušenosti a detekovat problémy. Jak už tak vyšší volební komise dělávají, když mohou. No a při jedné takové jízdě jsme míjeli i továrnu, kde soudruh komisař vedl místní Revoluční odborové hnutí (než se celkem beze změny stylu práce přetavilo do současné formy). A tu se mi pochlubil, jak revoluční byl, když se jim, dělníkům, podařilo zvítězit nad vedením podniku. Firma totiž chtěla do těžkých provozů zavést novou vzduchotechniku, která by snížila znečištění pracoviště. A tak by dělňasové přišli o příspěvky na ztížené prostředí, které jim kancelářští záviděli. A skutečně, od toho záměru vedení nakonec ustoupilo, a tak, díky odporu proti totalitní zvůli, zůstaly dělňasům příplatky zachovány.
Seděl jsem na zadním sedadle auta vedle toho týpka nejdřív nějakou dobu s otevřenou hubou. Také jsem si občas vykazoval nějakou tu hodinu ve ztíženém prostředí, protože jsem v rámci energetického provozu často prolézal baterkárnami. Měli jsme jich ve dvou podzemních patrech Útébéčka hned několik typů pro asi celkem patero různých napětí. Šlo tehdy ještě o „akvárka“, ve kterých byla elektrolytem kyselina sírová. A když se dobíjely, nešlo v baterkárnách, ani přes silné odtahy, dlouho zůstávati. A ano, na personálním se nelíbilo, když jsme si za hodinu pobytu v baterkárnách účtovali nejdříve 80 haléřů, později ba i kačku. Tehdy jsem si říkal, že je snad vezmu na exkurzi do baterkáren, pak za nimi zavřu dveře, případně pustím nabíjení, a až je po hodině pustím ven, tam jim tu jednu kačku velkomyslně dám. (Dnes si to násobte tak deseti, dvaceti.) Ve skutečnosti byl v tom baráku nebezpečný i pobyt v kanclu, a to kvůli azbestu v podhledech i jinde. (Jsem nesmírně žádostiv, jak se popasuje současný majitel té budovy s telekomunikační věží na Olšanské, až ji bude bourat, s těmi stovkami tun azbestu.)
Snažil jsem se tomu prosťáčkovi vysvětlit, že spíše měli chtít po firmě, aby jim přidala na základech, než aby sabotovali investice do svého zdraví. Takhle jim zůstala kačka za hodinu navíc – a o deset let života méně. A spousta možných zdravotních problémů. Nepochopil! Nepochopil…
Naše spanilé jízdy po kraji mi přinesly jeden netušený poznatek: Ve všech volebních komisích, které jsme navštívili, byli zastoupeni samozřejmě členové Občanského fóra a komunisté. Téměř všude byli lidovci. Skoro nikde nebyli socialisté. Do Milovic, kde jsme měli jednoho člena volební komise my, jsme nedorazili. Dnes je už pozapomenutá snaha, kterou se ti, již tehdy drželi moc (OF+KSČ) snažili eliminovat politickou konkurenci. Volební zákon původně uvažoval o tom, že účast ve volebních komisích ve všech okrscích je pro volební strany povinná. Toto svinstvo nakonec neprošlo. (Jiné svinstvo, že totiž nové partaje a hnutí – podmínka vzniku: 1000 podpisů – si do voleb, tedy během jednoho měsíce, musí sehnat 10 tisíc podpisů, prošlo bez povšimnutí.) Pořadí ve volbách nakonec bylo předurčeno i zastoupením jednotlivých partají ve volebních komisích! Řekl bych, že šlo o lineární závislost. Protože jen partaj se širokou základnou v okresech a obcích má šanci uspět ve volebním klání. (Na to nakonec dojela ODA. Nejen ona.) Toto by mohl být i podnět pro nějaké budoucí předvolební průzkumy. Ne, kolik kdo bude mít hlasů, ale na jakém místě skončí…
Bylo tehdy poměrně čerstvě po teroristickém útoku na Staroměstském náměstí, kde nějaký mizera odpálil trubkovou bombu, nevědělo se, jestli nebudou nějaké podobné potíže nebo jiné problémy. V celém Středočeském kraji byl problém jediný: Když jeden člen volební komise, zrovna předseda MNV, vhodil do urny obálku se slovy: „To mi dala manželka, abych za ni odvolil.“ Naštěstí se tak stalo ještě před otevřením volební místnosti. Takže urnu rozpečetili, tu jedinou obálku vytáhli, omlátili ji starostovi o hlavu s tím, ať si soudružka manželka dojde pěkně odvolit sama. Urnu zase zapečetili a volby se jenom o něco opozdili.
Jak jsme tak jezdili po kraji, dovídali jsme se všude o jediném problému, se kterým měli starosti hlavně v malých obcích v pátek: Jak zabezpečit volební místnosti na noc, aby nedošlo k jejich napadení, a hlavně, aby byla zaručena věrohodnost voleb. Že nikdo v noci nešeredí s volebními lístky. Takže se organizovaly policejní hlídky, ale stejně napětí přetrvávalo. Na závěrečném nedělním zasedání jsme sepsali doporučení, co do příštích voleb organizačně změnit. Hlavním doporučením bylo: Smrskněte pořádání voleb na jeden den, zmizí tím většina problémů! Naše volání bylo oslyšeno, snad při další změně volebního zákona bude konečně vyslyšeno.
Hnutí za občanskou svobodu získalo v prvních svobodných volbách asi půl promile. Ale se ženou jsme nad tím nijak netruchlili. Nemysleli jsme, že bychom snad vyhráli. Ale jak Jan Werich říkal: Člověk nebojuje, aby vyhrál, ale aby se nedal. Nechtěli jsme se jen tak dát, když se nám nelíbil volební zákon, který s OF splichtili komunisti a lidovci. A my jsme nakonec vyhráli! Cítil jsem to tak. Do veřejného prostoru se například dostaly hlasy, které by jinak nezazněly. Nebo ne s takovou naléhavostí. A mělo to význam pro budoucnost. Mezi našimi extravagantními nezávislými kandidáty byl i herec Jiří Hromada, který v únoru 1990 založil Hnutí za rovnoprávnost homosexuálních občanů, první podobnou organizaci u nás. Jeho obličej a promluvy se objevovaly v našich volebních šotech, a poprvé se zde veřejně mluvilo o problémech homosexuálů ve většinové společnosti. Například.
Pamatuju se, jak jsem vyšel z krajského ouřadu v neděli večer ven. Bylo vlaho, svítily hvězdy. Byl jsem rád, že vyhrálo Občanské fórum, jistěže! Byl jsem rád, že jsme do konce dovedli myšlenku skutečně nezávislých kandidátů. Nemrzel mě bídný výsledek. Díval jsem se na ty hvězdy a v duši mi tála a odplouvala tíha uplynulých hektických měsíců. Cítil jsem, že pro mne skončila revoluce. A teď můžeme se ženou začít normálně žít, a znovu se představit i svým dětem.
Zvítězili jsme!
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 9. června 2020
K volbám před 30 lety viz i předcházející články o vrbění na jaře roku 1990:
Jak jsme přikázali KSČ
Svobodné volby!
Ukradené volby
Proč jsem se nestal politikem
