...a velký skok pro roboty

Před dlouhými dvaapadesáti lety jsem byl přímým účastníkem přistání lunárního modulu Apolla 11 na povrchu Měsíce. Vlastně divákem. Přesněji posluchačem. Československá televize tenkrát přímými přenosy z historického letu imperialistických Američanů příliš neplýtvala. Přesto měli hrdinové z ČST odvahu pustit si do komentovaného přímého přenosu hochy z neoficiálního Space Clubu Jana Koláře a Antonína Vítka. Více než televizi jsem ale sledoval Hlas Ameriky na středních vlnách (z mnichovského vysílače). Hlas totiž vysílal hlavní hodinovou relaci každý den v devět hodin večer. No a shodou náhod přistával Orel právě po deváté večer. 

V neděli 20. července 1969 přesně ve 21:05:05 SEČ byl zažehnut přistávací motor LEMu, který se tak dostal na sestupnou dráhu. Přehled zpráv se vcucl do čtyř minut, takže jsme pak mohli naslouchat všemu, co se dělo v řídícím kosmickém středisku v Houstonu. Se zpožděním, než nám to hlasatel přeložil, z toho co slyšel od capcoma. S dalším zpožděním asi vteřinu a čtvrt, než signál dospěl od Měsíce. Ještě tam byly další desetinky, jak si signál pinkaly sledovací a přenosové družice na Zemi. Něčím drobným ke zpoždění přispěl i přenos radiových vln přes Atlantik do Střední Evropy. Přistání bylo plánováno na 21:16, ale udaný čas proběhl a Orel byl stále ještě "ve vzduchu". 21:17 a stále ještě nepřistáli. Za to nemohlo zpoždění signálu! Napětí bylo nesnesitelné. Úsečná krátká hlášení byla náhle vystřídána uvolněnými a nadšenými výkřiky. Konečně přistáli. Potvrzeno. V Liberci bylo 21:17:41.

Díky ČST jsem se mohl pak s miliardou dalších lidí dívat na přímý přenos velkého skoku pro lidstvo, když příští den v 3:56:21 SEČ stanul první člověk na povrchu Měsíce. Televizáci se tenkrát rozhodli vysílat non stop, dokud Armstrong s Aldrinem nestanou na Měsíci vlastníma nohama. Přitom pravidelné vysílání v té době končilo o půlnoci. Stalo se tak v hnusné době čerstvé sovětské okupace a po nástupu Dr. Husáka do čela KSČ, kdy byla "normalizace" na prudkém vzestupu. Tehdy byly vyhozeny z práce statisíce lidí, takže televizní redaktoři i technici riskovali přinejmenším ten vyhazov. A černé puntíky do kádrových materiálů svých dětí. Proto jsem psal o "hrdinech z ČST".

Na tuto dobu jsem si vzpomněl včera, tedy ve čtvrtek 18. února 2021, když jsem ausgerechnet od devíti večer sledoval na ČT24 komentovaný přímý přenos z přistání na Marsu. Tentokrát šlo opět o pouze automatickou sondu, a to rover Perseverance. Vědecký komentátor ČT Daniel Stach byl jako obvykle skvělý, dobře mu sekundovali i jeho dva hosté, planetolog Petr Brož a Jan Spratek z Hvězdárny a planetária HMP. Tentokrát páčilo dopravní zpoždění signálu na trase Aresterra 11 minut a 22 sekund. A tentokrát jsem nemusel poslouchat zašumělé vysílání rozhlasu s věčnými úniky signálu, ale mohl jsem se dívat na téměř panoramatický displej své milé televize.

Protože to už není "obrazovka", ale periferie sítě elektronických komunikací. Ty komunikace se sice nedějí na meziplanetárních drahách, ale svým zpožděním skoro. Už nesleduji "terrestrické" vysílání, ale jenom jeho zprostředkování. Něco se opozdí při přenosu z výstupu televizního signálu na počítače mého providera. Ty je přechroustají, načež mi je poskytnou v rozsáhlé nabídce desítek programů, které si mohu shlédnout až s týdenním zpožděním. Celé to trvá asi minutu a dvacet vteřin! To jest rozdíl mezi tím, co vidím na televizním displeji a reálným časem mých přesných tikitálek i ještě přesnějších radiovým signálem řízených budíků či času na mobilu nebo počítači. Zajímavé je, že zprávy různých televizních stanic jsou i v tomto jednom programovém balíku posunuty proti reálnému středně běžícímu slunečnímu času různě! Tady vzniká podezření, že různé televizní stanice zpožďují signál uměle, a tím pádem každá jinak. Snad aby mohly pseudopřímý přenos zarazit? Minuta času, za tu se dá hodně zařídit!

Anebo zkazit. Proto jsou letové operace meziplanetárních sond, včetně samotného přistání, vždy řízeny přímo z místa, tedy ze samotné sondy. A to s různým úspěchem. Přistání na Mars patří k těm složitějším a často neúspěšným. Takže jsme si, společně s řídícím centrem, prožili těch "sedm hrozných minut" - ale každý jinak.

Perseverance je prožíval reálně, operátoři v Americe s tím zpožděním 11:22, my v Evropě bychom se ještě zpozdili tak o čtvrt sekundy spojení přes geostacionární družice. Pokud by ovšem internet neběhal po podmořských kabelech, které jsou na trase do Severní Ameriky asi desetkrát kratší než družicový ping-pong. Jo, sledoval jsem taky televizi na internetu. Přesně to bylo takhle:

Koukal jsem na televizní přístroj, abych měl velký obraz, i když se zpožděním - ale bez zvuku. Na noťasu jsem si naladil ČT24, kde jsem ale poslouchal jen aktuální zvuk. Na celý displej jsem si pak pustil televizi NASA, kde jsem měl aktuální obraz, a zvuk jen slabě. Na ČT24 běžel (opožděný) odpočet reálného vstupu sondy do atmosféry Marsu. Plus pak reálné časy plánovaných operací. Na internetovém kanálu NASA běžel čas, kdy se signál těch operací teprve dostane na Zemi, což bylo srozumitelnější. Takže jsem věděl, k čemu se ten který potlesk pozemní posádky vztahuje. Největší jásání samozřejmě nastalo po úspěšném přistání. Ale žádné objímání, žádné potřásání rukou. Jen ťuknutí pěstmi - máme přece koronavirus. A žádný doutník spokojeného šéfa letových operací - máme přece rok 2021...

A nebylo ani žádné zelenání, jako když Armstrong převzal ruční řízení Orla a při dosedu mu zbývalo tak třicet vteřin do vyčerpání paliva. Tentokrát řídil přistání podle porovnání snímků v paměti a skutečného terénu sám radio-optický navigační systém. A přistál na nejlepším místě uvnitř vybrané oblasti. Stalo se tak asi v 22:44 SEČ, na Zemi jsme se to dověděli "krátce před desátou večer". A stalo se to v podobně hnusné době, jako byl pro nás rok 1969 - i když z jiného důvodu.

Není to první automatické přistání na Marsu. Ale první přistání, které je testem pro příští pilotovaný let! Na povrchu Marsu se tak třeba zkoušejí segmenty skafandru a další materiály. Brzdicí štít byl naschvál předimenzován, aby se mohlo vyhodnotit, jak ho co nejvíce odlehčit pro ostré "manned operations". Rover bude odebírat vzorky, které hned zazátkuje a nechá pak ležet ve své stopě. Aby ho někdy příště mohl sebrat jiný robotický rover, který ho doveze k automatické raketce, co ho vynese na marsovskou orbitu. Tam ho převezme další robotický stroj a vzorky odveze k Zemi. 

Nedá mi to, abych si nevzpomněl na svou povídku Já, Andy, ve které přistání lidí na Marsu komentují předem vysazení androidi, Andy a Eda: 

"Měli jsme připraveny své  kamery, abychom mohli zprostředkovat přímý přenos z historického okamžiku přistání člověka na Marsu. Daňoví poplatníci si tohle divadlo zaslouží! Zatímco jsme čekali, ozvala se Eda na chráněném komlinku:

„Nevím, jestli sis to uvědomil, ale na Marsu už rozumné bytosti přistály! První jsme byli my!!!“"

Současný robotický výsadek na Mars se nenachází přímo v množině Artificial Intelligence - ale je to pro roboty Velký skok!

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 19. února 2021