 |
| Dřevěný kůň ve čtvrti Praha - Troja |
V historii falešných historek poskočím až ke středověku a spanilým husitským jízdám. Při jedné takové rejše, kdy dobývali jedno bavorské město po saském, se hroziví husité dopustili i kanibalismu, aby přesvědčili jedno z německých měst ke kapitulaci. Vypráví se, že před zděšenýma očima měšťanů, kteří je pozorovali z hradeb, upekli a snědli dítě, aby ukázali, co se stane, když se město dobrovolně nevzdá. Město se vzdalo a husité se pak smáli - ono "dítě" bylo totiž upečeno z těsta. No a tomuhle fejku prý dodnes někteří Němci věří...
Tak tyhle dvě historky jsou možná spíše pověsti. Zato antisemitské (nenávistné vůči Židům) výmysly jsou doložitelné, a to od tvrzení antických Řeků, že Židé vykrmují řecké hochy, aby je mohli obětovat v chrámu, přes církevního otce Jana Zlatoústého (354-407), který ze Židů dělal zvířata, přes středověké pověry, že Židé přinášejí mor, otravují studny a otevírají dveře hradeb nepřátelům, přes pamflet Protokoly sionských mudrců až po nacistickou ideu fyzického vyvraždění židovského národa.
Tuto tisíciletou zášť, která je doprovázena opakovanými lžemi a fejky, nelze shrnout do jediného odstavce, tady chci jen ukázat na princip recyklace povedených podvodů. Dodnes totiž novodobí pseudonacisté vytahují výmysly, které obsahují jmenované Protokoly sionských mudrců, kteréžto jsou prezentovány jako tajný dokument z 1. sionistického kongresu v Basileji (1897). Autorství tohoto textu (vycházel na pokračování v tisku roku 1903) bylo nezvratně dokázáno ochrance cara Nikolaje II. No a soudruzi ochrankáři zase opisovali od Marca Jolyho, který svým štěpným dílkem "Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquiem" (vyšlo už 1864) útočil proti uchvatiteli a škůdci císaři Napoleonovi III. Ruští mystifikátoři dali místo Napoleona Židy, a měli téměř hotovo. Z původního Jolyho textu, jenž páčil 2.560 řádek jich doslova opsali 1.040.
Sám jsem ve svém libereckém dětství zažil masivní propagandu komunistickou, zejména tedy ve škole. Ve školním řádu byla uvedena povinnost oslovovat pedagogy "soudruhu učiteli" či "soudružko učitelko". Takové dlouhé dvojsloví se zkracovalo na pouhé "soudružko" (či dokonce "soužko"), až se mi to slovo stalo synonymem pro učitelku. Takže když jsem pak byl na odborářském pionýrském táboře, a měli jsme tam osmnáctileté vedoucí, které jsme taky oslovovali "soudružko", tak jsem si říkal - taková mladá, a už učitelka! Ne, moje rozvedená maminka mě neusměrňovala k normálu. Mlčela, i když jsem jí vyčítal rasismus, že chce v teplé vodě mýt nejdříve bílé a pak zvlášť černé nádobí. Inu, byl jsem jako dítě takový malinkatý liberál. Naštěstí jsme měli doma rozsáhlou knihovnu, takže jsem si mohl číst Karla Čapka i v době, kdy ho obecní a školní knihovny vyřadily. Naštěstí jsem každých čtrnáct dní jezdil v sobotu odpoledne do Rochlic k tátovým rodičům, autentickým prvorepublikánům. Děda vytahoval každého 28. října na balkón svého domu československou vlajku a na pozdvižená obočí soudružek z uličního výboru odpovídal, že tak činí na památku své svatby. Která proběhla na liberecké radnici právě 28. října 1918! Takže když se pak někdy na počátku volnějších šedesátek ptala nová soudružka učitelka občanské výchovy nás, dětí v asi šesté třídě, kdy vznikla naše republika, byl jsem jediný, kdo znal správnou odpověď. Jediný ze třiceti! Ostatní děti, které se odvážily odpovídat, jmenovaly jiná památná data: 9. květen 1945, 25. únor 1948 či 7. listopad 1917. Jiné svátky jsme ani neslavili, 28. říjen byl režimem podvodně podsunut jako Den znárodnění (zavedeno až roku 1950; prezident Beneš tento dekret podepsal 24.10.1945 a zveřejnil den nato, Prozatímní národní shromáždění ho schválilo až 28.10.1945).
Soudružka se takové neznalosti děsila. Ale kde se to ty děti, které neměly bábu s dědou, co se zrovna to datum brali, kde se to mohli dovědět? V občanské výchově ne! A doma se báli rodiče o takových věcech před nimi vůbec bavit; ještě v roce 1956 byla zavřena spousta lidí, kteří třeba v hospodě "schvalovali maďarskou kontrarevoluci".
Ale z fejku o komunismu jako světlé hvězdě zítřka mě probral až rok 1968, informace, které se po zrušení cenzury daly v běh, no a pak srpen, který jsem v Liberci prožil doslova na vlastní kůži.
A ze stále přetrvávajícího snu o možnosti "socialismu s lidskou tváří", což bylo to maximum, v něž jsme v době Gorbačovovy perestrojky doufali, nás probral až listopad 1989. Tehdy jsme si konečně se ženou Ivanou během čtrnácti dnů emocionálně odžili uplynulých 20 let. Než jistý Klaus řekl v televizi poprvé slovo "kapitalismus". Celkem brzo následovalo překvapení, jak jsme se pletli s dříve deklarovanou česko-slovenskou vzájemností v jednom federativním státě. Ale to nebyl fejk, jenom náš omyl z neznalosti slovenského pohledu, či spíše slovenského prožitku.
Nastupující svoboda šedesátek přinesla i k nám závan tajemna ze Západu. Nad ČSSR se konečně začalo objevovat UFO, i u nás vyšla kniha Ericha von Däniken "Vzpomínky na budoucnost". Däniken v ní přinášel spoustu důkazů o působení mimozemšťanů v historii lidstva. Tolik důkazů, že se až navzájem potíraly. Ale (nejen) já jsem mu to žral. Co se týkalo astronomie a kosmonautiky, kde jsem se orientoval, tam tedy kázal bludy. Ale v ostatních oblastech, jako v archeologii či historii, tam mi přinášel nečekaná poznání. Pak jsem však zjistil, že když tuto knihu čte třeba historik, tak vidí že autor kecá, ačkoliv v astronomii se třeba nemýlí. Totéž se objevovalo u zoologů nebo třeba dentistů. Co jsme znali, neodpovídalo pravdě, ale bylo toho tolik, co jsme neznali! Nejdřív se Dänikenovo psaní zakládalo na důvěryhodných informacích, které člověk znal. Takže jeho vývody byly uvěřitelné, i když se člověk dostával mimo svůj obor.
Podle téhle knihy byl dokonce v roce 1970 natočen i film, který ještě v našich kinech nedlouho poté šel - a ten mne definitivně probral z alternativního snění. Byl totiž sestaven stejně, jako rozbíhající se normalizační propaganda. Navíc byl ještě sestříhán tak, aby vizuálno podporovalo vývody typu "a nemohlo to být právě tak"? Samozřejmě, že pyramidy mohli postavit mimozemšťané, ale při rychlém střihu diváka nenapadla myšlenka: A proč vlastně? Proč všechny ty dávné záhadné stavby jsou postaveny z kamene, a nikde není stopa po umělé hmotě, skle, kompozitu, nebo aspoň blbém hliníku? A na vnitřní výzdobě královských hrobek se objevují scénky ze života faraonů - ale emzák žádný...
V tom filmu se ke knoci objevila krásná zaváděcí scénka. Däniken ve své knize píše o záhadných obrazcích na planině Nazca. Krom obrázků různých zviřátek se zde objevují i několik kilometrů dlouhé linie, o kterých autor píše jako o možných přistávacích drahách mimozemských kosmických lodí. Ve filmu jde tato smyšlenka dále. Malé letadlo (ráže Piper) snímá ony linie ze vzduch, snáší se k nim, a do toho duní naléhavý hlas: "A nemohli zde přistát...?" Člověk, který ještě není obluzen se ptá - a proč tam tedy nepřistálo ono letadélko??? Asi proto, že ani lehký stroj by nemusel to kodrcání přežít, natož raketoplán!
 |
| Raketoplán by se tu dobře vyjímal. |
Ale s určitou pravděpodobností se v nekonečném čase stane všechno, co může. "Když vám u dveří někdo zazvoní, může to být mimozemšťan? Může. Ale spíše to bude pošťák." (Tedy - tahle glosa vznikla v jiném prostředí. Faktem je, že u vašich dveří zaměstnanec České pošty zazvoní asi se stejnou pravděpodobností jako mimozemšťan.)
Chudák Däniken se dostal do zajetí úspěchu své první knihy natolik, až začal hledat záhady tam, kde by je třeba středověký člověk nehledal: Například, jak mohly staré národy tak přesně spočítat délku roku na setinu dne - když neměli kalkulačky? No, koukali na nebe sto let, a pak počet dní dělili stem. Anebo tahle se mi líbí:
Pod fotografií archeologického nálezu, kterým je malý model kostry, vytesaný do kamene je uveden popisek: "Jak mohli staří Mayové tak dokonale znát kostru člověka - když neměli rentgen?" Odpověď nechám na laskavém čtenáři.
Fake oldies se zase tak moc neliší od fake news. Jenže ty jsou šířeny sociálními sítěmi. A zde neplatí jenom pravda o tom, že se člověk uzavírá do bublin, ve kterých si všichni rozumějí a sdílejí stejný názor. Ve skutečnosti jim algoritmy předhazují ty nejvýstřednější myšlenky, takže jsou tyto bubliny od sebe vzdalovány a nemají průnik. Navzájem se radikalizují a tak vznikají různí "odpírači" a "schvalovači". Nakonec věří bludům, jaké třeba napsal Erich von o těch kostrách. A ani jim to nepřijde.
Jenže Dänikenovi to trvalo deset let, než došel k tak zjevným nesmyslům. Soc. síť vás k tomu přivede během několika kliků!
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 9. února 2021
PS: Něco o obsahu jistých bublin napíšu snad někdy příště. Zatím se můžete podívat, co jsem o tématu napsal v článku Přemítání o nemyšlení.
