V minulém článku jsem hledal důvody, proč ministr zdravotnictví Jan Blatný (v sávěsu za premiérem Andrejem Babišem - anebo naopak) se brání převozu chebských koronautů do blízkých německých nemocnic. Jeden diskutér mi vytkl, že jsem si nezjistil aktuálních počet volných lůžek v sousedním Německu. Jde nám o lůžka intenzivní péče, že. Tak na podzim mělo Německo podle Institutu Roberta Kocha 28.281 lůžek JIP plus rezervu dalších použitelných 12.044. V Česku jsme mohli počítat s 3.842 kusy (včetně oddělení anesteziologie a resuscitace ARO). Na 100 tisíc obyvatel jsme na tom lépe - tady mírně vede ČR nad SRN se skóre 35,8 versus 34,5. (Použito informací z listopadového článku na idnes.cz)
Což není tak velký rozdíl, jako je rozdíl v počtu potřebných nemocných. A hlavně nám už nezbývají téměř žádná lůžka. V Praze jich zbývá pět, v Plzeňském kraji jedno. V úterý ráno pan ministr Blatný avizoval, že v republice je už jenom 180 lůžek, teď odpoledne to nejspíš bude horší. Nebylo mi jasné, na co tím poukazováním na zoufalá data narážel. Když se vůbec nezmiňoval o německých nemocnicích. Skoro to vypadá tak, jako by měl pravdu čtenář, který napsal:
"Ani bych se nedivil, kdyby skutečným cílem bylo dostat některé nemocnice do kritického stavu a pak to použít jako hrozbu, co může nastat, když nebude prodloužený nouzový stav. Protože jiné argumenty vláda předložit nedokázala a protože kritický stav v sokolovské nemocnici a několika dalších skutečně jako názornou hrozbu použili ústy pana Blatného, pana Babiše a nejotevřeněji večer v TV ústy pana Faltýnka."
Jo, někdo zase napíše, že Němci už svou vstřícnost poněkud chladí. Však to vidíme na zavřených hranicích a kilometrových kolonách před přechody. Nežeby už neměli lůžka, ale obávají se prý britské, či spíše české mutace, či spíše mutací. Ať je to jak chce, včasné přijetí nabízené pomocné ruky ze zahraničí bylo už před Vánoci potřebné - alespoň by si mohli tenkrát naši zdravotníci trochu odfrknout a připravit se na tuhle naši čtvrtou vlnu epidemie.
Když je člověk ve srabu, tak jen doufá, že ten tunel stresu někdy skončí. Modelovou situací může být cesta, která vede nebezpečenstvím. Nemohu si vzpomenout, jak se jmenovala ta povídka Jacka Londona, ve které se vyčerpaný poutník táhne sněhovou pustinou. Těší se, až přijde mezi lidi, do hospody, kde se nají, napije, ale hlavně ohřeje a usuší. Je to pro něj světlo na konci tunelu, o kterém ale ví, jak je dlouhý. Překonává různé nástrahy, které ho srážejí, ale vždy se pozvedne a jde za tím světlem. Dokonce i překoná pád do vody. Jenže je mokrý a arkticky mrzne. Naštěstí má plán a zápalky. Podaří se mu s vypětím rozdělat oheň, u kterého suší své svršky. Ten oheň bylo jakési světlo uprostřed tunelu, postupový bod. Jenže ho rozžehne pod haluzí stromu, ze které po rozehřátí spadne lavina sněhu - a uhasí oheň a všechny naděje. Čtenáři je jasné, že poutník zmrzne, nedostal se až na konec tunelu.
Ono je velice srážející, když si naplánujete konec svého tunelu - a když z něj už vycházíte, je najednou před vámi nový. Psychicky se připravíte, vyčerpáte poslední zásoby energie - a najednou zjistíte, že nejste v cíli. To vás dokáže duševně i fyzicky srazit. Zmrznete se zlomenou nohou nedaleko své horské chalupy, kam byste se jinak dokázal doplazit. Utopíte se před verandou svého plážového domku, když vás do moře táhnou zpětné proudy, a přitom by stačilo ještě hodinu plavat. Ale vy jste s tou hodinou navíc nepočítali. Další příklady najdi každý sám - anebo si vzpomeň. Vězni, kteří v koncentráku ztratili veškerou naději, dostali přezdívku "musulmani". Uvědomovali si bezútěšnost a bezvýhlednost vlastní situace, což krom otrocké práce, nedostatku jídla a zoufalých hygienických podmínek podlamovalo rychle jejich zdraví jak tělesné, tak i duševní. Ztratili vůli k životu a nebylo návratu zpět. Všichni věděli, že takto postižení brzo umřou, a každý se toho "musulmanství" bál, protože nevěděl, kdy do něj upadne sám...
Mysleli jsme si vloni bezdůvodně, že světlem na konci tunelu koronakrize bude léto. A jo, dovolená v Jizerkách a ve Žďárských vrších byla skvělá. Pak jsme zajeli do dalšího tunelu. Při druhé vlně jsme se bezdůvodně těšili na Vánoce. Při vjezdu do třetího tunelu se zdála být vakcína světlem na konci tunelu. Naše vláda má to štěstí, že je ho nedostatek, protože jinak by se brzo ukázala, že jakákoli smysluplná očkovací strategie nebyla připravena.
Ještě jsme nevyjeli z třetího tunelu, a už jsme ve čtvrtém. To mámivé světlo nevycházelo z konce tunelu, to jenom světélkovaly práchnivé zbytky našeho národního hospodářství. Nevíme, jak ten tunel bude dlouhý. Očkovat se v březnu začnou sedmdesátníci. Díky za to, že byla vybrána další kohorta, jak jsem před dvěma týdny apeloval nejen já. Na mladší populaci přijde řada nejdříve v dubnu. Počítejme s tím, že poslední zájemci budou uspokojeni až ke konci tohoto roku. Kdy už přijde čas na další přeočkování...
Očekávejme ještě běh na dlouhou trať. Kdo může, ať zvolní v chůzi, kdo nemůže ať přidá. Když jsem si plánoval své padesáti až šedesátikilometrové výlety na kole, tak jsem věděl, že největší potíž budu mít až na konec, kdy budu muset vyšlapat na kopec. Ona je naše lužinská náhorní planina asi dvě stě metrů nad Vltavou i Berounkou. A abych nevyčerpal své psychické síly, vymyslel jsem si, že poté, co uschovám kolo v kočárkárně, ještě vyjdu svých pět pater do bytu po schodech (když jsem nebyl příliš zablácený). Fakt je, že jsem pak nikdy nebyl tak zchvácený, abych definitivně chcípl na prahu domu. Pochlubil jsem se tím jednou svému neurologovi, abych udělal dojem. A on jen pokýval hlavou a pravil:
"Až příště vyjdete těch pět pater, tak si přivolejte výtah, sjeďte dolů - a znova!"
Pravda je, že jsem to tak ještě nepraktikoval. Ale asi bych měl. Protože to vypadá, že do těchhle koronavirových schodů budeme pěšky chodit už napořád!
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 16. února 2021
Žádné komentáře:
Okomentovat