pátek 25. června 2021

Afghánský Vietnam?

 Možná ještě budeme děkovat Turkům

Nejdříve stručný historický přehled: 11. září 2001 zaútočili teroristé na USA. To datum si pamatujeme. 19 příslušníků militantní islamistické organizace al-Káida uneslo čtyři civilní letouny a udělal z nich řízené střely. Bylo při tom zavražděno asi 3.000 lidí, z valné části civilistů, pocházejících z 90 zemí. Vůdcem teroristů byl Usáma bin Ládin - jenž vyhlásil válku USA, Izraeli a "jejich spojencům" svou deklarací už v roce 1996.  Už od té doby jsme byli s islámským terorismem ve válce. Přesněji s Al-Káidou. A konkrétně s bin Ládinem. Ale byla to "divná válka", kdy islamisté útočili a my jsme - korektně drželi hubu (Šaman ale ne). Až tato facka demokratickému světu nás poněkud probudila.

Afghánistán se stal naším cílem proto, že na jeho území pobýval bin Ládin, a tam panující Tálibán ho odmítal vydat. Sice se chvíli zdálo, že vydá, avšak jen zdálo; (nejen) islámská etiketa zapovídá vydat hosta. Krom vydání Usámy (a dalších vůdců al-Káidy) požadoval republikánský prezident USA George Bush po vůdcích Talibánu další kroky, včetně uzavření všech teroristických výcvikových táborů a propuštění zadržovaných cizinců. Nestalo se tak. Načež už 7. října 2001 vpadla do země koalice 47 států. Ze Zápaďanů byly zastoupeny nejvíce USA a Velká Británie, účastnili se i spojenci z řad arabských států. Nebyla to válka proti islámu, ale proti terorismu - jemuž padají za obět hlavně muslimové...

Později byla tato akce posvěcena rezolucemi OSN, stala se mezinárodní vojenskou misí pod velením NATO - včetně účasti armády ČR. Naši vojáci se podíleli nejdříve na rekonstrukčních programech, později hlavně působili ve strážních jednotkách. Misí se účastnilo 11.500 českých vojáků, čtrnáct z nich padlo.

Bin Ládina se nakonec podařilo zabít týmu amerických zvláštních bezpečnostních sil v noci na 1. května 2011 v jeho pákistánském úkrytu u Abbottábádu. Stalo se tak na přímý rozkaz demokratického prezidenta Baracka Obamy, nositele Nobelovy ceny míru, který se na to díval v přímém přenosu. A já, bývalý pacifista, jsem přitom cítil jistou satisfakci.

A teď, jak jsme na tom dnes. Samé špatné zprávy. Tady je první: Současná lodyha na postu US prezidenta, tedy demokrat Joe Biden, vyhlásil termín definitivního odchodu USA ze země. A vybral si k tomu neuvěřitelně datum 20. výročí náletu hochů od Bin Ládina na New York a Pentagon. Ano, ausgerechnet 11. září 2021 bude dovršen ústup Američanů z Afghánistánu. To je tak neuvěřitelně blbé!

Blbé je to z hlediska psychologického: USA odcházejí nikoli jako vítězové, a tímto datem je to stvrzeno. Bude mudžahedíny v Afghánistánu slaveno jako den obnovení svrchovanosti - a den památky islámských mučedníků, tedy teroristů z roku 2001. Jo, jasně, "američtí vojáci splnili svůj úkol a Afghánistán se nemůže znovu stát základnou pro nepřátelské výpady vůči USA a jejich spojenců", pravil stařičký pan prezident Biden. Tak určitě.

Blbé je to i z hlediska vojenského: Stoupá počet okresů v rukou Tálibánců. Už jich drží 50 z 370. V těchto okresech znovuzavádí šaríju. Ženy se musí zahalovat, na řízení automobilu nebo vzdělání musí zapomenout. Dětem hrozí za vlastnictví panenky uříznutí prstů. Za spolupráci (i domnělou) s vládou hrozí popravy.

Tálibán útočí hlavně na právní místa okresů. Útoky se vystupňovaly právě poté, co lodyha prezident Biden oznámil <pevné datum, odchodu. To je druhá špatná zpráva. Jedná se o fatální chybu z hlediska strategického, vy vole! Tohle se přece neříká! To se neříká ani mamince! Natož teroristům, troubo. US armáda sice "uvažuje o zpomalení" úprku ze země, nicméně kreténský termín 11. září 2021 stále platí.

Pochopitelně, že aktivita Tálibánu vzrostla, protože přece má dohodu, kterou uzavřel ještě s předchozí lodyhou na americkém trůnu republikánem Donaldem Trumpem. Dohodu, ve které se zavázal, že "povede mírové rozhovory s afghánskou vládou". Obě afghánské strany se už sešly a nepostřílely, snad proto, že se jednání odehrávalo v Kataru a při vchodu do jednacího sálu museli diplomaté odevzdat všechny své osobní zbraně, včetně příručních raket země-vzduch. Jenže teď se nejedná, ale válčí o to, kdo bude mít co pod palcem, až zahraniční jednotky odtáhnou. Mírová jednání se totiž nejlépe vedou z pozice síly.

Trump už nejméně od roku 2019 mluvil o stahování a snižoval stavy US jednotek. V loňském říjnu dokonce předvolebně sliboval, že bude mít "zbytek statečných žen a mužů z Afghánistánu na Vánoce doma". Jenže volby prohrál, a tak škodolibě nechal odchod Američanů na starost svému nemilému nástupci. A ten ho podělal ještě více.

Stahují se i další mezinárodní jednotky, česká k 1. červenci, prý jako jedna z posledních. Na místě bez americké logistické podpory nelze zůstat. A bez americké letecké podpory nelze bojovat...

Už se asi nepamatujete, jak se Američané stahovali z Vietnamu. Po dlouhé válce s Vietkongem/ severovietnamskými komunisty (při které prakticky USA vyhrály všechny bitvy) byly v Paříži v lednu 1973 podepsány mírové smlouvy mezi USA, Jižním Vietnamem, Vietkongem a Severním Vietnamem. Podepsalo se, že strany dohody už na sebe nebudou střílet od 28. ledna 1973. Američané odejdou do 60. dnů. Což se stalo. Do země dorazila mezinárodní mise, která dohlížela na dodržování dohody. (Smích v publiku.) Republikánský prezident Richard Nixon vyhrál své druhé volby, ačkoli měl na krku aféru Wattergate. Diplomaté Henry Kissinger a Lê Đức Thọ obdrželi Nobelovu cenu míru. Vietnamec ji odmítl, neboť dle něj v zemi "stále nepanoval mír".

Skutečný mír byl vyhlášen až 1. května 1975, den poté, co Saigon dobylo deset divizí Vietnamské lidové armády a městem se valily její tanky T-54. Nixon sice dříve slíbil, že USA "podpoří" Jižní Vietnam v případě jakékoliv severovietnamské agrese. Jenže to už byl prezidentem republikán Gerald Ford. K vietnamskému pobřeží poslal lodě americké 7. flotily - aby jejich vrtulníky evakuovaly americké civilisty. Těch bylo 1.373. A s nimi asi šest tisíc Vietnamců. Těch, kterým se podařilo proniknout na půdu US ambasády, narvat se do evakuačních vrtulníků, či se udržet na jejich podvozcích. Na letadlové lodi USS Midway se svrhávaly jiné vrtulníky z paluby do moře, aby se na ně ten dav vešel. S těmi Vietnamci, kteří nestačili utéci, pak severovietnamský režim zúčtoval podle osvědčených komunistických pravidel. Posléze se obě země spojily. Hlavním městem se stalo hlavní město severního Vietnamu, společnou vlajskou se stala vlajka severního Vietnamu, společným prezidentem se stal severovietnamský prezident a vládu nad celou zemí - nově nazvanou Vietnamská socialistická republika - získala Komunistická strana Vietnamu. A Saigon se přejmenoval na Ho Či Minovo město. Tolik ke sjednocení Vietnamu. 

Naskýtá se otázka, zda to v Afghánistánu nepůjde podobně jako ve Vietnamu. Po odchodu Američanů. A po amerických slibech. Jenže tady by vznikl další nikoli socialistický, ale spíše islamistický stát. Ovšem s podobnými totalitními "výdobytky".

Jenže ne všechny země NATO se stahují z Afghánistánu tak ochotně. Druhá nejsilnější armáda Aliance, totiž turecká, by chtěla zůstat aspoň ještě do půlky budoucího roku. Pan hodný prezident Erdogan si na to před koncem loňského roku nechal schválit tureckým parlamentem zákon. Teď je v Afghánistánu asi 1.200 tureckých vojáků. Hlídali by mezinárodní letiště v Kábulu. Tálibán to odmítá. Prý: Co podepsaly USA, platí pro celé NATO.

Jenže v Turecku tak úplně nepanuje demokracie, spíše islámistická demokracie. A když už Turecko zabralo část Sýrie, když Turecko po "svých" Kurdech vraždí Kurdy na syrském i na iráckém území, mohlo by v touze po vůdcovství v islámském světě dojít možná dál ve svém "Drang nach Osten". A označilo by to za "podporu jednoty, celistvosti a nezávislosti Afghánistánu". A k tomu se právě hodí mít letiště z dlouhou přistávací drahou. 

Aby na něm mohly přistávat turecké invazní jednotky, které by tu celistvost a jednotu udržely. Pod tureckým protektorátem.

A my bychom jim ještě děkovali! Jako svět (mlčky) děkoval vietnamské komunistické armádě, která "v rozporu s mezinárodním právem" vstoupila v roce 1979 do Kambodže a ukončila tam genocidní vládu Rudých Khmérů.

Akorát nevím, jestli bychom si pomohli...

Psáno a prorokováno v Praze na Lužinách v pátek 25. června 2021.

Žádné komentáře: