Jak se to jen mohlo stát, že v národu odbojářů, disidentů a vlastníků rovných páteří se vyskytla taková zrůda jako já? Pokusím se načrtnout svou životní cestu:
Narodil jsem se v květnu roku 1951 a okamžitě jsem nabyl občanství lidově demokratického státu dělníků a rolníků. Jakožto výrazu svazku občana s československým státem jsem se nedlouho poté zúčastnil vítání občánků, kdy jsem poprvé zaslechl řeči o své šťastné budoucnosti v socialismu. Důstojník lidové armády Emil Zátopek v té době šířil slávu socialismu běháním a sbíráním olympijských medailí. Akademik Jaroslav Heyrovský právě obdržel státní cenu za polarograf (za nějž později získal Nobelovku). Rovněž blahopřání od prezidenta Gottwalda. Heyrovský ji neodeslal zpět se slovy "ty vrahu, vari z mého prahu". V dolech v té době bylo dosti politických vězňů, kteří rubali uran pro sovětské jaderné zbraně.
V roce 1957 jsem nastoupil vzdělávací proces na komunisty vedené ZDŠ v Liberci, kde jsem oslovoval pedagogy "soudruhu/žko". Za odměnu jsem byl vychováván v duchu dělnické třídy, KSČ a v přátelství ku bratrským státům. Byl to významný rok - horníci z dolu Nosek v Tuchlovicích u Kladna vytvořili první Brigádu socprc. Ota Pavel byl redaktorem Československého vojáka, ústřední tiskoviny naší lidové armády, chystající se zničit prohnilý buržoasní svět.
V patřičné době, jen po drobném opoždění, jsem vstoupil v řady Pionýrské organizace, jež mě vedla k tvořivé práci. Slíbil jsem, že budu pracovat a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované vlasti, Československé socialistické republiky. S rudým šátečkem na krku jsem sázel stromky v Jizerkách a sbíral kopřivy a starý papír. Sbíral jsem i známky - ty nejpěknější, barevné sovětské, měly jednu drobnou vadu - při odlepování v teplé vodě (chyba - má se díti nad párou!) pouštěly barvu. Nejvíce rudou. Po odhalení stalinského kultu jsem všechny krásné barevné známky se soudruhem Stalinem vyhodil...
Ale přesto jsem stále věřil, že Únor přinesl našemu lidu to správné vítězství, že Stalin se jenom zpronevěřil správným myšlenkám Lenina, Marxe a Engelse. K pratetičce na venkov jsem jezdil vláčkem s rudou hvězdou na čele lokomotivy, tam jedl družstevní vajíčka a pomáhal při žních.
A pak přišel vosumašedesátý, kdy se to provalilo. Strana začala napravovat své chyby. To už mi bylo sedmnáct. Hltal jsem řeči obroditelů - a netušil, že to byli stejní lidé, kteří v roce 1948 provedli komunistický puč! V srpnu 1968 jsem v Liberci ruským vojáčkům vysvětloval, že u nás žádná kontrarevoluce není, že jenom chceme budovat socialismus s lidskou tváří. Lepil jsem plakáty, sundával směrovky, mával pěstičkou, místo abych... je všechny postřílel.
Na gymplu (Střední všeobecně vzdělávací škole) jsem se stal automaticky členem Československého svazu mládeže. [Naštěstí nám ČSM v roce 1968 zrušili a do SSM jsem už nevlezl.] Avšak odmaturoval jsem z okupantské ruštiny. A na vysoké škole potom, ó zrůdnosti!, jsem absolvoval povinné přednášky a zkoušky z marx/leninismu. Po škole jsem se oženil; oddávající úřednice měla na krku řetěz se lvem s hvězdičkou na hlavě. Připomněla nám zásluhy socialistického státu na naší šťastné budoucnosti. Hrál jsem ochotnické divadlo, jeden čas byl zřizovatelem i Jonáš klub. Tam jsem jeden rok seděl i ve vejboru. Klub byl odnoží Českého fonoklubu, mohli jsem proto vydat třídeskový komplet semaforské Kytice.
Nastoupil jsem do zaměstnání, kde prvním bodem v pracovním řádu byla preambule o podpoře vedoucí úlohy Strany a dělnické třídy. Podnik vedl kovaný komunista. Svou prací jsem naplňoval jmenovité úkoly pravidelných sjezdů KSČ. Pracoval jsem na projektech indukčního ohřevu, které pak byly zabudovány v linkách na výrobu drobných součástek - nábojnic ráže 7,62 v Etiopii a větších válců - těl raket v Sýrii, což jsem netušil. Nastoupil jsem na vojnu a přísahal věrnost režimu a sliboval, že ho ubráním před imperialisty. Nemyslím, že bych na českobudějovickém náměstí tehdy v sedumdesátým šestým stál sám.
V dalším zaměstnání se mne přijímající Hlavní energetik - jakožto komunista - ptal, jestli nemám škraloup z roku 1968. Srabácky jsem odvětil, že jsem nebyl ještě zletilý. Rychle mě přerušil a pravil, že on, jako komunista, má stranický úkol z obvodu, aby prověřil všechny nově nastupující. A tak jsem vlastně prošel i komunistickou prověrkou.
Vlezl jsem do odborů. Revolučních. Což jsem nemusel. Nechal se zatáhnout do perestrójkových BSP, což jsem neměl. [Považoval jsem to jen za pokračování Komplexně-racionalizační brigády]. Limitem pro mě bylo členství v KSČ - což po mě nikdo nevyžadoval. Inženýrů (ale i doktorů a profesorů) měli komunisté dost - potřebovali dělníky! Disentu jsem se neúčastnil - měli jsme za to, že půlhodinovým vyhazovem ženy Ivany v jednom z předcházejících zaměstnání jsme naplnili rodinné odbojové pemzum. Dětem jsme doma vyprávěli o letech 1918, 1945 i 1968.
Až už toho bylo pro všechny nějak moc. V roce 1988 jsem se stal účastníkem "sedmého odboje" šedé zóny... A pak uslyšel výtky odboje osmého. A také otázky, proč stále vzpomínat na ty sračky, ve kterých jsme žili? Mnozí to již vyřešili a pasáže o družstevním vajíčku a pionýrských šátcích z Honzíkovy cesty vyškrtli...
"Na to není nikdo hrdý, ale nenapravíme to tím, že o tom budeme pořád mluvit." Říká v románu Fredericka Forsytha "Spis OdeSSa" německá matka svému synovi - novináři, který se v šedesátých letech minulého století dostal na stopu esesáckým zločincům, spokojeně si žijících v Argentině. Esesákům se podařilo německému národu vnutit představu, že "každý se nějak podílel" - a tím zamaskovat svoje individuální zločiny. Českým komunistům se po roce 1989 podařilo totéž: Dělal jsi zkoušku z marx-leninismu? Tak nám nemáš co vyčítat - nám, kteří jsme ti to přikazovali! Nám, kteří bychom tě jinak vyhodili ze studií.
Ano, žili jsme v hovnech, ale snad jsme ještě nezapomněli, odkud na nás padala! Zapomněli? Tak já vám jednu tu zadnici připomenu:
Miroslav Šlouf, 1977-86 člen předsednictva ÚV SSM, 1981-92 poslanec ČNR za KSČ, 1982-86 předseda českého ÚV SSM. 1988-90 předseda ONV Praha 7, 2001 šéf poradců ministerského předsedy svobodné demokratické země.
Proč odsuzovat Zátopka, Heyrovského, Otu Pavla..., Šamana - a přitom si nechat od autentické bolševické šajby, která šéfovala českým esesmákům a ještě v roce 1992 zastupovala KSČ v parlamentu, dál srát na hlavu???
Proto píšu o té špíně, proti bývalému komunistickému režimu i soudobým bolševikům, abychom pro třísku v oku svém nepřestali vidět pokácené lesy, odkud ty třísky létaly. Kdo jinej to má psát? Kdo jinej má žádat morální Norimberský proces nad zhovadilostí komunismu???
[Nejsem morálním soudcem, nemohu být. Ale hlásím se jako svědek obžaloby.]
Ještě tak dvacet let o tom psát budu. Možná, že mi jednou nad hrobem udělí taky nějakou cenu - třeba tu Františka Kriegela, za obranu lidských a občanských práv, nebo jak se zove. Cenu toho Kriegla, který v roce 1968 odmítl v Moskvě podepsat. Toho Kriegla, který v únoru 1948 dělal politruka hlavního štábu Lidových milic, koho jinýho?
Na Neviditelném psu vyšlo poprvé 24.5.2001
PS 2021: Tak těch dvacet let uplynulo jako voda. Vládu vede bývalý komunista (člen od roku 1980) a bývalý dobrovolný agent Státní bezpečnosti Andrej Bureš Babiš - s teprve nedávno ukončenou podporou KSČM. A prezident republiky Miloš Zeman (bývalý Šloufův kamarád) se chová, mluví a jedná jako vlivový agent nepřátelské mocnosti. Asi jsem málo psal!!!
Text původního článku je zde. (Současné vložky označeny [hranatými závorkami].)
