Proč tento ústavní zákon používá archaický tvar slova „prezident“? A proč se jedná o článek 64 a ne 66? No protože ona zde jmenovaná vláda a zde jmenovaný premiér jsou orgány Československé socialistické republiky. Jejíž parlament se jmenoval Federální shromáždění. Citoval jsem Ústavní zákon o československé federaci z října roku 1968. Onoho památného roku, z jehož nadějí o svobodě a demokracii zůstal do zákonů přetavený jediný bod, totiž od 1. 1. 1969 platná federalizace. A jako jediný dlouhodobější symbol národem milovaný pan prezident Ludvík Svoboda.
Jeho prezidentství předcházela v závěru roku 1967 adventní hádka na Ústředním výboru KSČ, kdy se spojili stalinisté s reformisty, kteří chtěli společně odstavit prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného. (Od doby, kdy si komunisté popravili svého generálního tajemníka Slánského, zůstával jejich přednostou „první tajemník“.) Nakonec sám Novotný za sebe navrhl 1. tajemníka ÚV KSS(lovenska) Alexandra Dubčeka.Ten byl 5. ledna 1968 zvolen ÚV strany jako vůdce KSČ a Antonín Novotný zůstal prezidentem. Tak byla po 20 letech poprvé rozdělena role prezidenta (formální hlavy státu) a 1. tajemníka ÚV KSČ. Tehdy jsem zaslechl oddechnutí jedné nezachycené publicistky: „Nikdy jsem nevěděla, jestli mám o Novotném psát jako o prvním tajemníkovi ÚV KSČ a prezidentovi republiky, nebo jako o prezidentovi republiky – A prvním tajemníkovi…“
Prezidentem byl Novotný ale jen do 22. března 1968, kdy abdikoval. To už bylo v plném běhu Pražské jaro, v jehož průběhu komunisté uvolnili cenzuru. Nejdříve ji začali ignorovat někteří novináři i Československá televize, až v červnu její zákaz přijalo Národní shromáždění (zákonem č. 84/1968 Sb. kterým se měnil zákon č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích). Novotnému zlomilo vaz zejména zapojení jeho syna do kšeftů „semínkového generála“ Šejny. A tak jsme zase jednou byli bez prezidenta.
Studenti do této funkce doporučovali svého oblíbence Čestmíra Císaře. Ten tehdy rychle postupoval. Nejprve byl v březnu odvolán ze svého vyhnanství z Rumunska, kam byl odsunut jako velvyslanec. Na ÚV KSČ nejdříve vedl úsek školství a vědy ÚV KSČ, v březnu se stal tajemníkem ÚV KSČ. 5. května, ausgerechnet na 150. výročí narozeniny tatíčka, či spíše dědečka Karla Marxe pravil že „leninismus se ke škodě věci stal jedinou povolenou interpretací Marxova díla“. Studenti ho milovali o to více. Jenže prezidentem se stal dvaasedmdesátiletý armádní generál Ludvík Svoboda. Bývalý legionář, velitel čs. jednotek v SSSR, jako ministr obrany zrádce demokracie v roce 1948, poté odstavená a znovu rehabilitovaná veličina. Do prezidentské funkce ho navrhl samotný Dubček, protože přes všechnu liberálnost měli hlavní slovo (a nejvíc poslanců) komunisté. Aby to nevypadalo, že si nového prezidenta vybralo politbyro (vybralo), podnět vzešel oficiálně od Svazu protifašistických bojovníků. Pražsky rozJařený lid to bral i jako záruku toho, že Sověti nebudou přímo zasahovat do obrodného procesu. Svoboda byl jakožto Hrdina SSSR a veterán Velké Osvobozenecké brán jako záruka proti sovětskému zasahování.
30. března 1968 se poprvé za vlády KSČ prezident volil tajnou volbou, a poprvé (a naposled, včetně volby prezidenta Havla) pro něj nebyli úplně všichni poslanci. Svoboda získal „jen“ 282 hlasů ze 288. Jako kdysi prezident Gottwald po zvolení symbolicky položil květy na hroby prezidentů T. G. Masaryka i Edvarda Beneše. Samozřejmě i na hroby dalších prezidentů – Gottwalda a Zápotockého. Podle ústavy pak 6. dubna 1968 jmenoval novou reformní vládu. Což byl symbolický akt, protože na té se nejprve muselo usnést politbyro, kde převládali stoupenci reforem. Ludvík Svoboda měl fakticky jen takovou „moc“, jakou mu dávalo členství právě v tomto stranickém orgánu. Podle tehdejší socialistické ústavy totiž „vedoucí roli“ ve státě měla KSČ. Podle demokratického centralismu tedy ÚV KSČ. Podle téhož mechanismu předsednictvo ÚV. A tam ten, kdo měl největší klacek – a podporu z Moskvy.
Prezident neměl reálnou moc, ale měl reálnou reputaci a neformální autoritu. Role prezidenta se už dob Masaryka vždycky těšila úctě, a to platilo i za totáče, ale platí to i dnes. (Mluvíme o roli, proto tak nelibě neseme, když v této roli rozhoduje partaj, státní sekretář nebo šéf prezidentské kanceláře.) Prezident republiky byl i za bolševika hlavou státu. Zahraniční delegace přijímal s prvním (od roku 1971 zase generálním) tajemníkem, ale na zahraniční cesty jezdil sám se svou delegací. A jako hlava státu tam byl také přijímán. V Íránu, Japonsku i Finsku. Jeho první cesta ovšem vedla (chytrej!) na Slovensko. Kde mohl, tam aktivně podporoval reformní program KSČ. Na schůzích a shromážděních JZD a v průmyslových podnicích i na různých demoškách k slavným výročím volal po odstranění „deformací socialismu“. Zasadil se o rehabilitace lidí neprávem odsouzených v padesátkách, i za odbojáře proti nacistické okupaci. A když byl Dubček 21. srpna 1968 brzo k ránu spolu s reformní částí politbyra unesen do Sovětského svazu, stal se prakticky i nejvyšším činitelem svobodného Československa. Autoritu mu potvrdilo i to, že když v době, kdy byl Hrad obsazen Sovětskou armádou a obklopen jejími tanky, tak ze své kanceláře vyhnal svinským krokem tu svini Aloise Indru i s jeho návrhem, aby ho jmenoval do čela „dělnicko-rolnické vlády“. Kolaboranti se sovětským Ruskem tak chtěli zpětně legalizovat „vstup vojsk Varšavské smlouvy“ a zpětně sem Rusáky pozvat. Ostatně Indra už před časem připodepsal i „zvací dopis“, stačilo jen změnit datum. Pak se Svoboda vydal do chřánu hydry, ze které vyrval naše polednové hrdiny, kteří mohli být klidně popraveni. Prostě společně s jasným národním odporem, a hlavně Brežněvem poznané neschopnosti našich komunistických konzerv, nedošlo i díky Svobodovi na maďarský scénář z roku 1956.
Výsledkem moskevských dohod bylo ovšem podvolení se, a někdy i deklarování poslušnosti většiny našich obroditelů. Moskevský protokol nepodepsal a nesklonil se jen František Kriegel. Proto byl už 31. srpna 1968 odvolán z předsednictva ÚV KSČ i z předsednictví Národní fronty. Přežil federalizaci, poslaneckého mandátu ho nové husákovské vedení zbavilo až v říjnu 1969. Výsledkem moskevských jednání bylo ovšem i představení se dosud neznámého Gustáva Husáka krutovládci Brežněvovi, který v něm našel schopného podřízeného. A tak Husák stoupal schůdek po schůdku, každé zasedání Ústředního výboru (kam byl poprvé zvolen v nepřítomnosti na 14. vysočanského sjezdu KSČ, který později sám zrušil) ho zvedlo trochu víc. Nejdříve do politbyra, až se v roce 1969 po dubnových hokejových virválech stal 1. tajemníkem, o dva roky později konečně i Generálním tajemníkem ÚV KSČ.
Jako První, Generální, Brežněvem políbený politik měl faktickou moc. Žárlil na prezidenty. Nejdříve na Masaryka, jehož sochy, obnovené v letech 1968 a ještě i 1969, byly za jeho normalizace opět odstraněny – stejně jako dříve v padesátých letech a ještě dříve v době nacistické okupace. Však jsme tu měli okupaci sovětskou! Ale ten Svoboda, když on měl stále tu svou popularitu! Stále navštěvoval podniky, JZD i JRD – zejména na východním Slovensku. Podpořil jejich přidruženou výrobu, což jim dalo impuls k podnikání a dodatečným výdělkům. Podporoval řešení bytové otázky cestou Stavebních bytových družstev, a. t. d. Stále jezdil na zahraniční návštěvy a dostával se na titulní stránky. Aby mu Husák přistřihl křidýlka, tak mu už na začátku roku 1970 rozpustil poradní sbor, kam si Svoboda vybíral schopné odborníky.
Už v červnu 1972 svitla Husákovi naděje na to, jak se Svobody zbavit. Toho tehdy postihla mozková příhoda. Trapně přímo na recepci, konané na počest indické premiérky Indiry Gándhíové, jež k nám tehdy přibyla na přátelskou a státní návštěvu. Ale kdo by měl přijít na jeho místo? Nikoli ústavně, ale zvykově bylo tehdy zavedeno, že když je prezidentem Čech, bude generálním tajemníkem Slovák. A když je premiérem Slovák, tak bude předsedou parlamentu Čech. (Tak v lednu 1969 odstavily konzervy z čela Národního shromáždění Josefa Smrkovského – protože předsedou vlády zůstal Oldřich Černík, a to byl Čech, a tak musel Smrkovského nahradit v čele nově ustanoveného Federální shromáždění Slovák Peter Colotka.) Kde sehnat nějakého Čecha, který by byl pro politbyro přípustný na tuto funkci? Hlásil se o to Vasil Biľak, což nebyl tak úplný Čech, ale to by nevadilo, kdyby předsednictvo nevědělo, že by ho ani normalizované národy nevzaly za svého. A pak, Svoboda přežil. Protože však v termínu nových prezidentských voleb hned příští rok v březnu nebyl ještě vybrán jednoznačný prezidentský kandidát, uprosil sám Husák viditelně nemocného Svobodu, aby se nechal znovu zvolit. Jakž se i – tentokrát jednomyslně – stalo.
Jenže zdravotní potíže pana prezidenta se prohlubovaly. V dubnu 1974 dostal Ludvík Svoboda plicní embolii a pak ještě utrpěl několik mozkových příhod. Úřad prezidenta vykonávat nemohl, ale před lidem to bylo pečlivě tajeno. Podle ústavy měl dočasně vládnout a armádě vrchně velet premiér, kterým byl v té době „subalterní“ Lubomír Štrougal. Politbyro se stále hádalo, kdo tuto prestižní funkci zaujme. Teprve na jaře roku 1975 získal navrch Husák; podpořil ho i Brežněv, Biľak sklopil uši. K cestě za prezidenstvím mu stálo několik maličkostí. První maličkostí byl sám současný prezident. Jenže ten už upadl do kómatu a rezignaci podat nemohl. A jak to nedávno říkal nezaznamený lékař: Okolo prezidenta se pohybuje krom ošetřujícího lékaře celý tým lékařů. Je tu i spousta ošetřujícího personálu. Prostě to neutajíte. V Čechách ne. V hospodách se začalo spekulovat, že je pan prezident Svoboda už mrtvý. Takže Rudé právo 30. dubna 1975 zveřejnilo na první straně prohlášení, které vydalo vedení Státního sanatoria a lékařské konzilium: „...i přes intenzívní péči zůstává zdravotní stav presidenta republiky armádního generála Ludvíka Svobody nadále velmi vážný“. Ludvík Svoboda byl nakonec díky zlepšení zdravotního stavu propuštěn do domácího ošetřování. A politbyro dostalo lékařskou zprávu, podle níž Svobodův zdravotní stav nedovoluje, aby mohl plnit pracovní povinnosti, ale že ani nedokáže splnit podmínky pro abdikaci. Politbyro se rozhodlo. Vedení státu a velení vojsk se ujala oficiálně vláda v čele s premiérem. Ale jen nakrátko.
Ke zvolení nového prezidenta ještě překážela druhá maličkost, sama ústava. Ta jako konec prezidentování dovolovala pouze abdikaci nebo smrt. Ale když už bylo vlastně rozhodnuto, kdo vyhraje, zafungoval znovu demokratický centralismus. („Rozdíl mezi demokracií a centrálně řízenou demokracií je jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou,“ glosoval to kdysi stručně Vladimír Škutina.) Takže to šlo rychle:
28. května se sešlo Federální shromáždění Československé socialistické republiky, které se účelově usneslo na ústavním zákoně č. 50/1975 Sb. Ten doplnil článek 64 o další odstavec, jenž zněl „Nemůže-li president ČSSR vykonávat svůj úřad delší dobu než 1 rok, Federální shromáždění může zvolit nového presidenta ČSSR na nové funkční období." Tento „lex Svoboda“ tehdy zbavil funkce prezidenta bez toho, aby on sám abdikoval. Bylo to „ústavně čisté“ protože to bylo podle včera přijatého přílipku, ale bylo to právně nečisté a vlastně protiústavní – protože byla přijata retroaktivita. Roční neschopnost prezidenta se měla správně uplatňovat až od platnosti nového ústavního zákona.
No a 29. května se sešlo Federální shromáždění Československé socialistické republiky, které novým panem prezidentem – jaké překvapení – zvolilo soudruha generálního tajemníka Gustáva Husáka. A Husák začal mluvit česky! Tedy, snažil se…
30. května 1975 nový prezident Husák a premiér Štrougal navštívili neústavně odstraněného prezidenta Svobodu, aby mu předali Zlatou hvězdu hrdiny ČSSR. Už třetí. Bylo to takové chucpe, že se Svobodova žena Irena odvrátila od oficiálního fotografa Rudého práva. Fotku Rudé právo nakonec otisklo, protože zřejmě soudruh fotograf už neměl možnost udělat lepší.
Nedávno lékaři opět zveřejnili zpávu, že současný pan prezident žije, ale není schopen plnit pracovní povinnosti. Pokud se Miloš Zeman zdravotně nezlepší, bude vládnout premiér s novým předsedou sněmovny. Nový premiér, až ten starý předá demisi novému předsedovi sněmovny. A to může trvat až do 7. března 2023, tedy do konce prezidentského volebního období, pokud se Zeman nevzchopí. Nebo pokud nepodá demisi. Nebo pokud náhodou přece jen léčba nepomůže zachovat jeho biologickou podstatu. Současná ústava o předčasném ukončení prezidentské funkce praví v článku 61:
„Prezident republiky se může vzdát svého úřadu do rukou předsedy Senátu.“ Anebo nemusí. Může na něj být podána ústavní žaloba – ale za to, že je nemocnej snad přece ne?!
A kdo bude do té doby, než nový předseda sněmovny jmenuje nového premiéra (technicky nejdříve 8. listopadu), kdo bude vrchním velitelem ozbrojených sil? No přece trestně stíhaný kancléř bez prověrky Vratislav Mynář, vlivový agent ruských státněkapitalistických oligarchů!
Pokud už nebude sedět ve vazební věznici…
Psáno, opisováno, hledáno, ptáno, pamatováno a navrhováno v úterý 19. října 2021
Stránky Rudého práva sejmuty z Digitálního archivu časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.
 |
| Odvrácená Irena |
