Doporučení

Nastláno počítačů

Opravdu jsem toho tolik v lednu 1997 napsal do jediného příspěvku "Jaké bude 3. tisíciletí?", že nyní z původního textu krájím už čtvrtý kousek? Nejspíš, že už ano. Tehdy ještě nebyl Pes tak rozsáhlý, zvlášť existovala rubrika Čtení, kam se ukládaly věci trvalejšího rázu. Posledně jsem slíbil navrhnout některá doporučení, jak přežít toto tisíciletí. Některá jsou úsměvně naivní, některá husté retro, jiná se plní až dnes. Tu jsou:

Jak přežít 3. tisíciletí

Člověk je stále stejný nejen fyziologicky, jak říká Ondřej Neff, ale i psychologicky. Je od přírody závistivý, chamtivý a sobecký. Má určité minimální přirozené potřeby (vzduch, vodu, stravu, společnost, hnízdečko...), které si uvědomuje, až když je nemá (viz doktor Vlach ze Saturnina). Když je má, neuvědomuje si je a považuje za základní potřeby i rybářskou chatrč, statek, zámek, nebeský trůn... Chce alespoň to, co vidí u souseda, alespoň průměrný plat.

Všechny národy chtějí být "vyspělé", mít se jako Američani, Němci, Češi (to okouzlení Rusky v naší předrevoluční sídlištní sámošce výběrem potravin (dva druhy salámů a jeden druh tvrdého taveného sýra v pěti různých obalech!) a ochotou prodavaček (vracely drobné a nefackovaly!))... Existují určité zóny, ve kterých jsou různé stupně blahobytu dané historicky, politicky, pilností (na to marxisti zapomněli) atakdále. Buňky s různou hustotou bohatsví. Buňky husté nasávají imigrující částice z buněk vodnatelnějších. Až prasknou. Je možno se před tím chránit vytvářením nepropustných buněčných stěn, železných opon, anebo částečným zvyšováním hustoty bohatství v sousedních buňkách, třeba vývozem investic. (Okresem s nejrychleji rostoucími a nejvyššími průměrnými příjmy v ČR je u nás Mladá Boleslav.) [Tato má "buněčná teorie" se dlouhodobě potvrzuje. Jen "sousedními" se staly tak vzdálené země jako Sýrie a Německo, Afghánistán a USA, buňky s velkým hustotním gradientem…]

Ve světě Sítě nelze stavět železné opony [Čína to umí – v plodné, vlastně spermicidní spolupráci se Západem], je třeba volit druhou cestu. Je to jistější. Nezachrání nás (ani Ameriku před námi) žádné hradební zdi. Zachrání nás společné sdílení bohatství a v tom nám dopomáhej Internet. [To neznamená, že budeme strkat biliony do kapes samoděržavým, lidožroutským nebo úplatným vládcům – jako se naposledy stalo v Afghánistánu.] Sdílení a sdělování informací, naslouchat a být slyšen, to patří také k základním lidským potřebám. A protože jsou lidé vstřícní, empatiční, pomahační a dobročinní (kdyby si lidé nepomáhali, nemohli by jako druh přežít), postarejme se o to, aby se přístup k Síti stal základním lidským právem!

Nesmějte se! Vidím jednu z těch statisíců indických vesnic, kde se v chýši s televizní parabolou tísní dav domorodců. Indická vláda tak řešila vzdělávacími programy via televizní družici problém kontroly porodnosti. (Lepší než čínská cesta!) To už je více než deset let, nepletu-li se. [V roce 2022 už pětatřicet. Číňani si drbou hlavu až teď.] Jaký by to měl být problém dnes [1997], při přechodu z Mega na desítky Gigahertz [pravda, pásmo 60 GHz se pro bezdrátový internet otevírá až v těchto letech, stejně jako družicový internet], udělat tu anténu dvoucestnou a obrazovku interaktivní? Anebo si prozatím pořídit jen nějaké levné koncové zařízení bez superharddisku! [Dnes se tomu říká "cloud".]

Nemusíme jezdit do Indie. Nebezpečná železná opona vyrůstá mezi námi zde, v srdci Evropy. Svědčí o tom dotaz čtenáře B.H. v T96/12: "Kdo jsou ti vyvolení, kteří mají Internet? Je kolem toho zbytečný rozruch, já mám pocit, že to jsou hlavně dealeři a pár těch, kdo jsou do toho zažraní. Obyčejný člověk se k tomu nedostane." (A to je názor čtenáře Téčka!) [Huuustý retro.]

Bariéry jsou technické, generační, ale i psychologické. Lidé mého věku (46[+25]) si ty možnosti uvědomují, ale bojí se, že nebudou schopni tohoto nástroje používat a tak závidí, ba až nenávidí. Velmi nebezpečné. Pro mladé je to normálka. Mám štěstí, že problémy, jestli mám kliknout levým či pravým tlačítkem myši v tom debilním systému Windows95 mi pomáhá řešit sedmnáctiletý synek Janek. Pomáhejme i my svým spolubližním, nebo nás umlátí!

Je to tak, jak popisuje Ondřej Neff ve své vizi 21. století: Když bude mít možnost měsíční dlouhověkosti (já: Internetu) jedno procento obyvatel, nic se neděje, lidi jsou zvyklí, že existují výjimečné superšpičky, při 10 % již vzrůstá nevraživost, protože to bych to přece mohl mít i já, tak proč to nemám?

Ať to má každej! Ve škole, v práci, v knihovně i doma. Počítačů je u nás jak nastláno. [A má to každej. I ti, co by neměli mít. Co nás neposílí, to nás zahubí.]
***

Pro záchranu světa je ještě třeba vytvořit a udržovat společnou světovou řeč, aby se buňky národů navzájem nepožraly a vytvořily jeden organismus. Přirozeně se nabízí angličtina. Když to fungovalo a funguje v Indii s jejími 300 jazyky, proč by to nemohlo fungovat globálně? Proč mají v Radě Evropy znít desatery jazyky, běhat stovky tlumočníků z lichtenštejnštiny do hornofalckošvábštiny a tisknout se megatuny listin? [Legrační: Po odchodu Spojeného království z EU už angličtinu jako ofiš jazyk neuvádí žádný zbylý stát. Irsko uvedlo irskou gaelštinu a Malta maltštinu. Proto také v roce 2016 navrhla tehdejší eurokomisařska a předsedkyně Výboru pro ústavní záležitosti Evropského parlamentu Danuta Hübnerová (polská exkomunistická ekonomka) angličtinu jako úřední jazyk EU zrušit. To není sranda!] 

Jsem Čech, mluvím česky, jsem člověk, mluvím anglicky (nemluvím - píšu zde metaforicky o budoucnosti). [Pokud nejsem některý z pěti ministrů nové Fialovy vlády.] Nejvyšší Úřad Jazykového Standardu by měl být postaven na roveň dnešní Radě Bezpečnosti.

Aby se i v příštím století domluvil Australan s Angličanem a NewYorčan s LosAngelesanem. Alespoň jim ostatní národové nebudou závidět, že se nemusí učit další jazyk. Přirozeně se bude jednat o Standardní Netovskou Engličtinu, síťovou normu. Národové si užívejtež klidně svoje místní "dyalekty" i s jejich "dyakritikou", třeba čínské znaky.

Pro starou generaci nechť jsou vyvinuty překladače ze všech řečí do SNE a naopak. [A že jsou!] Jsem Dalmatinec, mluvím dalmatinsky, jsem člověk používám eN-language.

Příště nahlédneme daleko za horizont 3. tisíciletí, až na konec existence samotné Země.

(Psáno hlavně o nocích 27.-29. ledna 1997, doplněno poznámkami a odkazy v pondělí 17. ledna o 25 let později:)

Předcházející díly:

Jaké bude třetí tisíciletí?
Inventura
Světlo naděje