Jaké bude třetí tisíciletí?

Planetární exploze

Nebude. Tedy – už začalo, ale předpokládám, že neskončí.

Před čtvrstoletím jsem poprvé vstoupil na stránky tehdy ještě ani ne ročního Neviditelného psa (vlastně Neviditelného štěněte), byv inspirován konzervativní úvahou Ondřeje Neffa „Jaké bude jedenadvacáté století“. S Ondřejovou úvahou jsem tehdy zuřivě nesouhlasil – až na pár jiskřivých postřehů. A vskutku, dnes nestavíme na Měsíci pevnosti, lidé dosud nepřistáli na Marsu. Avšak aspoň něco se z Astonových teoretických předpokladů splňuje: Padají nové železné opony. A vzniká nová, Astonem předpovězená „železná opona“, či spíše nerovnost: „Vzdělání se stane zábavou pro ty, kteří ho budou schopni. Vznikne sociální nerovnost nového druhu, nerovnost mezi aktivními a pasivními lidmi.“ Je to tak! Protože lidé, líní myslet, už zase nadávají druhé skupině do „inteligentů“. (Ale je jich nějak moc.)

Tenkrát před pětadvaceti lety jsem si usmyslel, že než bych bludy pana šéfredaktora a majitele NP vyvracel blud po bludu, raději vyrobím vlastní obludné vize. Ta drzost! Hned v prvním mailem poslaném příspěvku polemizovat s principálem tohohle cirkusu! Ale možná, že právě proto se můj text ujal a já na Psu zakořenil. Moje úvahy nejsou tak sociologicky podšprajcovány, jak to dovede pan doktor filosofie Neff, myslím více inženýrsky. Můj původní text už není na netu dohledatelný od doby, co Astonovi shořel jeho první server, který umístil na záchod. (Jak si, jistě nepřesně, pamatuji tehdejší historické dění.) Astonův rozbor je dohledatelný jen díky tomu, že ho v lednu 2001 znovu umístil na svoji Hyenu   – paradoxně zase jako reakci na můj text, který jsem v té době opětně zveřejnil k astronomickému začátku 20. století, tedy 1. lednu 2001.

No, ani tento mnou zopakovaný text není dohledatelný, a to proto, že ve chvatu, ve kterém se někdy v roce 2005 za plného provozu musel Pes urychleně přesunout k novému poskytovateli, zmizel jeho archiv. Asi tam někde v síti bude, jenom je těžké nalézt jeho adresy. Google to nedovede. (Některé své příspěvky jsem z té dávné doby vykopal, ale internetová archeologie je skutečně namáhavý obor!)

Proto si k vlastnímu jubileu dovolím zopakovat svůj dávný text i pro ty čtenáře Psa, kteří v té době ještě neměli Internet (tenkrát s velkým Í). Anebo byli na houbách. Jsem sám žádostiv, jak se plní zase moje předpověď Nuže, jaké bude 3. tisíciletí?

Nebude

Doufám, že třetí tisíciletí začne, ale předpokládám, že neskončí. Je totiž pravděpodobné, že se během tohoto dalšího tisíce roků stane Něco, co dá lidstvu začátek nového jednotného letopočtu.

Otázka „co bude v příštím století, tisíciletí, za deset tisíc let“ v nás vyvolává většinou potřebu nějak projektovat naše současné zkušenosti a znalosti z minulosti do budoucnosti. (I valná část současné sci-fi tak činí.) Ve skutečnosti však autoři popisují znalosti své současnosti. Ledky blikají, ručičky přístrojů se chvějí a noha parou cválá. Je to potřeba pochopitelná a lidská, dává nám naději našeho určitého přetrvávání i po fyzické smrti. Každý je taky zvědavej na to, 

jak to bude dál?

To je ta správná otázka. Jak to bude dál? Zkuste se totiž nějakého meteorologa zeptat, jaké bude počasí v příštím týdnu, bude se kroutit. Zeptejte se, jaké bude letošní léto, odpoví, že spíše takové, než makové, místní a časové odchylky nelze samozřejmě vyloučit. Zeptejte se ho, jaký bude příští srpen, a už nebudete mít odvahu zeptat se ho „jaké bude počasí v příštím století“. A přitom právě na počasí závisí „naše“ budoucnost dost podstatně. Výnosy plodin, spotřeba energie, komunikace... (Když třeba prší, tak se těžko dovoláte na číslo, které volíte, alespoň v Praze, ty svody, ty svody!)
[Pozn. 2022: To se týkalo metalického vedení stabilů. Dnes kvalita spojení záleží spíše na tom, jaké je počasí na Slunci.]
[Další současná pozn: Meteorologové to nevědí, ale klimatologové ano. Přičemž zanedbávají astronomický vliv Slunce. Který se projevuje třeba – globálním oteplením Marsu…]

Tak jaké bude počasí v příštím tisíciletí? Meteorologové po takové otázce střílejí z Chocholouškovy bazuky, ale (někteří) astronomové předpokládají, že Slunce v příštích pěti stech letech zvýší (pravděpodobně) podstatně svoji činnost, což by mohlo vést k rozšíření pouští, posunutí subtropů do našeho klimatického pásma, Kanada, Švédsko a Sibiř by se mohly stát novými obilnicemi.

Jenže to není tak jednoduché. Zvýšení přicházející sluneční energie může znamenat roztání polárních ledovců a ochlazení moří a tedy i vzduchových mas z nich proudících. Vzroste množství vody v atmosféře i množství srážek. Vzniklé mraky budou více odrážet sluneční záření a ochladí se. Nějak tak to musí fungovat už dlouho, bez těchto zpětných vazeb by se život na Zemi neudržel.

A možná se ochladí a v průzračném suchém vzduchu bude tepleji.
[Ve dne.]

Ani když se vnější podmínky nemění, není předpověď počasí jednoduchá. Meteorologové se brání tím, že vývoj počasí je souhrnem mnoha chaoticky proměnných veličin. A to jsou jen nemyslící (kromě Bradburyho Větru) molekuly plynů! Lidi se často chovají mnohem složitěji, i když ve výsledku zdánlivě podobně.

Lidskou činností se do atmosféry uvolňují skleníkové plyny, způsobující globální oteplení. (Globální oteplení znamená, že na rovníku je třeba o čtyři stupně tepleji a na pólech třeba zase o tři stupně chladněji. Vzrůstá tlakový potenciál. Není znatelně tepleji, ale vyskytuje se znatelně více cyklonů i v místech, kde tomu dříve nebylo. Lze očekávat teplotní extrémy. Ale globálně se glóbus otepluje. [Přičemž se evidentně oteplují i póly.]) Lidskou činností se zároveň uvolňuje prach, který zastiňuje Slunce a snižuje jeho tepelný tok k povrchu Země, čímž se tato ochlazuje. Zdánlivě je to podobné jako při kolísání jasu Slunce. V prvém případě se periodické oteplování a ochlazování děje jediným samoregulujímcím se procesem se zápornou zpětnou vazbou, kdy více tepla vyvolá více chladu a naopak. Lidská činnost však vyvolává nezávislé síly působící proti sobě. 

Zdánlivě rovnovážný stav je dán rozdílem neregulovaných veličin. Tento nerovnovážný stav hrozí kdykoliv sklouznout do nestability.

Meteorologové v našich končinách se nakonec mohou spolehnout aspoň na to, že stejné počasí nám vydrží průměrně tři dny za sebou. Když řeknou, že zítra bude jako včera, protože dnes je stejně, a pokud se mírně oteplilo, ještě se mírně oteplí, nejspíše se strefí. Podobně pohodlně se věští i prognostikům ve stabilizované společnosti, kde se dají sledovat jisté dlouhodobé trendy. Ale svět po roce 1989 (kdy pro mne začalo jednadvacáté století) není vůbec stabilní! Chaos je slabé slovo! Kdo z nás v polistopadové euforii tušil, že se za tři roky se Slováky rozejdeme? Kdo v té kocovině po rozpadu státu tušil, že za další tři roky tomu budeme rádi? Kdo tuší dnes, kde Slovensko bude za tři roky, až nastane magický letopočet 2000? (I když v tomto případě jsou vývojové trendy bohužel zřejmé...) [Naštěstí zde akce politiků vyvolala protiakci občanů. Ale 3. tisíciletí dosud neskončilo.]

My tudíž nemůžeme odpovědně říci, „jak bude“. Budoucnost se před námi rozestírá jako vlnící se síť, se svými přísliby i hrozbami. Přesto se o to neodpovědně pokusím. Nejdříve alespoň heslovitě vyjmenuji nejbližší hrozby ve společenské oblasti, z nichž některé nemusejí čekat ani na rok 2000.

A začnu pěkně od západu. Ale až příště. Svoji tehdejší tasemnici jsem rozdělil na několik dílů. Pětadvacet tisíc znaků je totiž v dnešní rychlé době k neučtení!

(Psáno hlavně o nocích 27.-29. ledna 1997, doplněno poznámkami v pondělí 3. ledna o 25 let později:)