Jak soudruh Štrougal slavnostně otevíral ÚTB

V pondělí zemřel soudem neodsouzený a lidem neodsuzovaný komunistický zločinec Lubomír Štrougal (jako ministr vnitra v letech 1961-65 velel zločinecké StB, přesněji: měl na to náměstka). Zároveň začalo postupné bourání ÚTB. Při této příležitosti vracím na internet svůj dnes již nedohledatelný silvestrovský příspěvek z roku 1998, tedy

Povídání o tom, jak soudruh Štrougal slavnostně otevíral Ústřední telekomunikační budovu na Žižkově

(Obrázky z dějů nedávno minulých)

3.ledna 1980 byla slavnostně otevřena zcela nová Mezinárodní a meziměstská Telefonní a Telegrafní Ústředna (MTTÚ) v právě dostavěné Ústřední Telekomunikační Budově (ÚTB). To je ten velkej barák na Olšanské s vysokou věží plnou antén. Tehdy jsem tam pracoval v Energetickém provozu, stejně jako dnes. (Píšu-li dnes, myslím tím dnes na Silvestra 1998, kdy mám zase noční směnu:-) Tenkrát běžel jakýsi miniprovoz už od půlky roku 1979, zatímco zedníci měli ještě spoustu práce. Ve skutečnosti byla ÚTB dokončena až někdy v půli roku 1980. Takže například závodní kuchyně se dodělávala v rámci rekonstrukce právě kolaudované budovy.

Proč se ÚTB otevírala, když vlastně nebyla ještě zcela hotová? Protože její výstavba byla jmenovitým úkolem zasedání XXYtého sjezdu KSČ. Končila entá pětiletka a tak se to muselo stihnout. Začaly první pracovní dny en plus první pětiletky a plnění nových úkolů. Nejdříve se ale slavnostně předaly ty splněné.

Teď si maně představuju: Přesně deset let po vyhlášení Kennedyho desetiletky stojí u americké vlajky na Měsíci dvojice astronautů. Houstone, hlásíme úkol splněn. Dík hoši. Na dokončení startovacího motoru z Měsíce se už maká. Mějte se. (No ale oni to stihli v předtermínu.)

Tak zpět. Ten barák byl skutečně plnej tehdy nejnovější spojovací technologie a ta už víceméně fungovala. Slavnostní otevření si to jistě zasluhovalo. Hlavním hostem slavnostního dne měl být:

člen předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa a ministerský předseda vlády ČSSR soudruh Lubomír Štrougal. (Tak takhle se tehdy psaly noviny, které byly plny podobně tvořených textů. Ale zasejc se to rychle četlo:-)

Premiér je premiér, jeho bezpečnost se musela zajistit i tenkrát, ačkoli všichni přeci tu KSČ tak milovali! (Pamatuju se, jak později kolem toho baráku v den kladení věnců k hrobům sovětských hrdinů na Olšanských hřbitovech či když kdosi bohorovný jel navštívit Mauzoleum Klementa Gottwalda na vrch Vítkov, tak v ten čas bylo na ulicích zakázáno parkování. Olšanská byla uzavřena, na chodnících stáli každých deset metrů fízlové, proložení občas esenbáckými uniformami. Kladecí konvoj vozů pak projel stopadesátkou v protisměru, aby zmátl případné odstřelovače. Pamatuju se, že když v září 1979 zemřel odstavený prezident Svoboda, jak mu celá ta pakáž z politbyra šla korporativně na funus. Sunuli se v jedné řadě za padlým generálem po letenské pláni a byli tam fšici. Pak jsem si uvědomil: Právě! Právě, že tam byli fšici! Proto se nebáli, že na ně bude někdo střílet! Protože všichni největší nepřátelé byli spolu, kdo jinej by je střílel, než oni sami mezi sebou?)

Ale v Útébéčku měl být jen Lulu sám s ministrem spojů Vlastimilem Chalupou. A tak měsíc předem brousili po ÚTB bezpečáci z předsednictva vlády, všechny prostory pročmuchávali pyrotechnici. Co kdyby. Den D pak byly povolány všechny možné posily našeho Energetického provozu, hoši přišli mezi směnami na přesčas, aby stáli u náhradních zdrojů a jističů po všech provozovnách, kdyby něco. Soudruh Štrougal měl pevně stanovenu prohlídkovou trasu. A protože tehdy i dnes je Útébéčko dům plný dveří, bylo to vymyšleno tak, že celá ta trasa byla obkolesena ze všech stran, všechny boční dveře byly zamčeny. Hermetičnosti bylo dosaženo tím, že na vnitřní straně každých dveří stál tlemící se fízl v civilu (pistole v podpažním pouzdře), na vnější straně zas mračící se policajt v uniformě (pistole na opasku). Takže barák byl prakticky neprůchodný a proto muselo být tolik lidí v práci. (Tedy zároveň v hlavní rozvodně, u usměrňovačů, střídačů a dieslů, tam všude někdo musel být. Jenom sály s bateriemi se hlídaly samy.)

V danou hodinu přijela vládní šestsettřináctka po chodníku až před sám vstup do ÚTB. Soudruh atakdále Štrougal vystoupil. Byv přivítán, prošel určenou trasou až do ředitelny MTTÚ. Ta byla takhle vpravo v pátém patře administrativní budovy. (Všichni věděli kde, celou dobu stavby jsme tam chodili srát na podlahu. Nakonec kam jinam. No ale v tom lednu to tam bylo uklizený, dokonce i hajzly už fungovaly!)

Po menším mecheche se průvod vydal přímo k bájné ústředně AKE (nedávno jsme ji smutečně odstřihli) a nakonec do ministerského apartmánu na vrcholu věže. Cestou Lulu zdravil přívětivé a srdečné ksichty svých známých vnitráků. Celá kavalkáda se nalodila do věžového rychlovýtahu. Soudruh ředitel pozvedl hlavu a zvolal ke stropu: "A nyní, soudruhu premiére, vyjedeme do sedmnáctého patra!!!" a zmáčkl tlačítko se sedmnáctkou. Výtah se rozjel a nahoře pod nejvyšším patrem se přesně a poslušně zastavil. Pak probíhalo veselí v tom ministerském kumbále. Byl tam překrásný výhled na Prahu z nezvyklého úhlu. (Soudruh ministr tam později pobýval velmi rád. Dokud tu nádhernou vyhlídku neznečistili holubi. Až po mnoha letech se našli odvážní horolezci, kteří ona okna umyli z vnějšku i bez mycího vozíku.)

Po několika stakanech se delegace opět odtransportovala výtahem. Soudruh ředitel zmáčkl jedničku a opět zvolal ku stropu: "A nyní, soudruhu premiére, jedeme do přízemí!!!" Dva technici, kteří celou tu dobu seděli nahoře na střeše výtahu, opět spojili kabely k sobě a dole zase kabely rozpojili. Výtah přistál přesně.

Nebylo to ještě dostavěný, no. Věžové výtahy neměly ani revizi. Právě tyto jízdy mohly být uskutečněny jenom proto, že byly ve stavebním deníku vedeny jako revizní. Nevím, jestli to Štrougal tehdy věděl, nebo někdo z jeho doprovodu. Tolik starostí kvůlivá teroristům a nakonec se mohli soudruzi rozmáznout o strop věže! Nemohli, já vím, techniky jsme měli vždycky perfektní. Jinak by je to rozmáčklo jako první...

Von ten reálnej socialismus byl totiž nebezpečnější, než všichni teroristi dohromady.

Od té doby se vyměnilo několik ministerských předsedů, padl režim, máme novou ústřednu, i ty výtahy už jsou nové. Jen si občas říkám, když slyším řeči některých politiků, kteří se cítí být pány naší současné jízdy:

 Co se vlastně děje, když mačkají knoflík?

Psáno 31. prosince 1998, na NP vyšlo nedlouho po Novém roce 1999

(Na obrázku použita obálka z třetího vydání mé první knížky Blackout, do jejíhož napsání mne navedl román Ondřeje Neffa Tma. V jejím textu jsem hojně čerpal ze svých zkušeností s reálným chodem ÚTB – a to jak technickým, tak i lidským:)