Někteří ze čtenářů Šamanova doupěte musí mít z mého psaní pocit, že jsem snad vyhrál všechny války minulých dob, ale opravdu jsem byl shodou okolností i u tohoto příběhu. A to jako frekventant prvního ročníku dvouletého kurzu astronomie na Štefánikově hvězdárně v Praze a v Planetáriu. Byl to sice kurz primárně určený pro středoškoláky, a já v té době už studoval na silnoproudého elektroinženýra, ale vzali mě tam taky, i když už jsem měl maturitu za sebou. Teorii jsme mívali zejména v planetáriu, kde nám ji přednášel hlavně ing. Pavel Příhoda.
Praxe pak probíhala na Štefánikově hvězdárně na Petříně, kam jsem to měl z kolejí ČVUT kousek. Dnes už si bohužel nevzpomenu, jak se jmenoval onen astronom, který měl na starosti naši výuku v zacházení se zdejším historickým ale funkčním dvojitým Königovým dalekohledem. (Jeden refraktor má průměr 180 mm a druhý 200 mm. Tento dalekohled byl vyroben 1905 v Jeně, v roce 1930 byl zakoupen z pozůstalosti vídeňského astronoma Rudolfa Königa i díky peněžnímu příspěvku prezidenta Masaryka. Za Pražského povstání přežil náraz střepin z dělostřeleckého granátu; od loňska je renovován v rodné Jeně, vrátit by se měl ještě letos.) Vzpomenout si na to jméno onoho našeho učitele jsem si opravdu nemohl, proto jsem drze zavolal svému tehdejšímu spolužákovi Pavlu Suchanovi, takto tiskovému tajemníkovi Astronomického ústavu AV ČR. Byl zrovna na dovolené v Itálii, ale vzpomněl si: "Tak to nemohl být nikdo jiný než Jaroslav Pavlousek, protože nikdo jiný tam tehdy nebyl."
Ten podvečer byl jasný, slunečný. Nás asi deset studentů se pod dohledem zkušeného demonstrátora cvičilo v ovládání Königa. Bylo povznášející, jak nás ten šestitunový obr poslouchal, jak ladně se pohyboval ve všech osách. Trénoval jsem se zrovna v zaměřování astronomického cíle, jímž byla žárovka na špičce blízké antény rušičky, když vtom odspoda po točitých schodech vydupal tak tedy Pavlousek. Přerušil mé zaměřování, vyhnal mne z pojízdných schodů a vystoupil na ně sám. Otočil posuvnou kopulí tak, aby mohl skrz otevřenou štěrbinu zahlédnout nový cíl. Viděli jsme ho všichni: Nad Prahou se ve výšce vznášel nehybný zářivý bod. Spíše bělostné těleso, protože i neozbrojené oko zaznamenalo jistou plochu. A nebylo nehybné, pohybovalo se sotva neznatelně směrem k jihu. Pavlousek objekt zaměřil, podíval se do okuláru a pak seběhl ze schodů dolů k telefonu.
A bylo to tak: Na Štefánikovu hvězdárnu zavolal zoufalý hlas z Ministerstva národní obrany: "Na radaru jsme zaregistrovali nehlášené létající těleso. Na pokusy o spojení nereaguje. Vyslali jsme proti němu stíhačky, ale ty tam nedoletí, je ve výšce 30 kilometrů. Sestřelili bychom ho protiletadlovými raketami, ale nechceme jejich troskami zranit nikoho na zemi, když to nebude nutné. Podívali byste se nám, co to je?"
A protože byl díky našemu vyučování dalekohled zrovna v provozu, pojízdné schody přistaveny a štěrbina kopule otevřená, dověděli se tu zprávu během pár minut: "Je to meteorologický balón," prozradil armádě Pavlousek. A tak nebylo nutné UFO nad Prahou sestřelit. Protože to už bylo IFO
Když už byl zaměřen, tak jsme se na ten Objekt podívali všichni. V dalekohledu bylo těleso uprostřed průhledné, k okrajům světlalo. Mělo tvar několikaúhelníka, jehož rovné hrany ostře zářily. Když si to mozek přebral, tak jsme viděli konstrukci z kovových trubek, které odrážely světlo k západu klonícího se slunce. Konstrukce byla potažena tenkou fólií.
Kdyby se protiletadlovci zeptali mě, anebo kdyby si armáda pamatovala, co se o podobných UFOs psalo toho roku na jaře, tak by věděla. To jsem byl ještě na koleji v Poděbradech, kde sídlily první dva ročníky nepražských a nečeských studentů elektrotechnické fakulty ČVUT. Kolegové mě zavolali z pokoje na venkovní trávník, protože jsem byl znám jako milovník kosmonautiky i astronomie. Kluci chtěli, abych jim objasnil neobvyklý jev: Ve výšce nad Poděbrady se na pozdně odpolední obloze vznášelo jasně zářící těleso. Nejdříve jsem myslel, že jde o Venuši, ale na to bylo moc vysoko nad obzorem. Vypadalo to fakt divně, že by konečně nějaká blízká nova, nebo dokonce supernova? Ale ne, po chvíli bylo patrné, že se těleso zvolna pohybuje, a to od severu k jihu. Takže jsem ho identifikoval jako výškový balón. A opravdu, noviny druhého dne psaly o meteorologickém balónu, který uletěl norským vědcům, když se mu neotevřel výpustný ventil. Letěl od severu k jihu ve výšce nad 30 km, a v odpoledním bočním slunci ho viděli Češi v celých středních a okolních Čechách.
Tehdy v tom roce 1972, když zoufalé ministerstvo války volalo na hvězdárnu, provozovanou hlavně jako vzdělávací ústav, jsem se smál, že se musí masivně dotovaní vojáci doprošovat chudých v podstatě učitelů, že nemají tak dokonalé dalekohledy. Ale zase jsem ocenil, že na tom vojenském ouřadě má někdo tolik fištrónu, že než dá povel ke střelbě, tak si vezme telefonní seznam a vyhledá v něm číslo hvězdárny Hlavního města Prahy a zavolá tam. Teď už mají vojáci dalekohledy mnohem dokonalejší, ale stejně nevědí, co vidí. A lidi, i ti, co to přímo vidí, tím více pak lidi, co to nevidí, ti si pak vymýšlejí...
Co stále, nejen vojákům, ale i široké veřejnosti chybí, není technické a mediální vybavení, ale vzdělání!
Psáno a vzpomínáno v Praze na Lužinách za modrojasného čtvrtka 16. února 2023
