Rusové potřebovali, abychom je brali jako své "osvoboditele", a tak postupně zatajili účast dalších spojenců na našem osvobození. A jediní domácí odbojáři, kteří proti nacistickému Německu bojovali, byli dle nich a jejich domácích komunistických kolaborantů právě komunisti. Podivuhodně a z dnešního hlediska nečekaně je ve snaze umenšit zásluhy domácího odboje podpořila i londýnská emigrace. Při Povstání českého lidu, jehož součástí bylo i Pražské povstání, jsme tady měli Českou národní radu, jejíž členové měli od Beneše přislíbenu účast na budoucí vládě. Leč musím konstatovat: Houby, houbičky.
Celé to snažení nejen našich, ale i spojeneckých vedoucích politiků umenšit naše vlastní zásluhy na konečném vítězství mělo několik důležitých etap: Jednou z nich bylo to, že Československá samostatná obrněná brigáda byla od října 1944 do kapitulace místní posádky 9. května 1945 hezky uplacírovaná při obléhání přístavu Dunkerque. Nejsem si jist, jestli by naši hoši vydrželi nečinně sedět na svých tancích v Plzni, když by slyšeli vysílání pražského rozhlasu o pomoc. Nebo jejich velitelé. Zrovna tak českoslovenští piloti již seděli během povstání ve svých spitfirech připraveni odletět bránit Prahu před německými nálety, ale nakonec museli vysednout. Takže zase: Houby, houbičky.
Bohužel, i tanky 1. československé tankové brigády v SSSR, kterým velel Josef Buršík dorazily do Prahy až několik hodin po těch sovětských osvoboditelských.
Takže nás "neosvobodili" naši. Navíc: Ačkoliv byli domácí povstalci a partyzáni prohlášeni za součást spojeneckých vojsk a účastnili se tak vítězství nad nacismem, pak jsme stejně dlouhá léta slavívali nikoli "vítězství", ale pouze "osvobození" (a to Rudou armádou, samozřejmě). Zvláštní je, že už asi tak druhý den povstání dostali rozhlasáci příkaz z ČNR, aby místo slova "vítězství" používali při vysílání výhradně pojem "osvobození".
Tuhle válku jsme vlastně prohrávali už od roku 1938, kdy proti společným jednotkám Stráže obrany státu (SOS), složeným z příslušníků četnictva, finanční stráže, státní policie a ze záložníků útočili z říšského území jednotky Freikorpsu. V bojích mezi zářím 1938 a březnem 1939 padlo 84 "sosáků" a 270 utrpělo zranění. Tolik k tvrzení těch chytráků, kteří říkají, že jsme se nebránili. Bránili jsme se v těch mezích, jaké nám dovolili zejména spojenečtí politici! Existovalo tady jedno velké omezení, vydané z pražského velitelství. A to: Nesmělo se střílet směrem k hranicím. Aby náhodou nějaká střela, můj ty bóže, aby náhodou netrefila cíl za nimi, na výsostném území Hitlerova Německa. Odkud ti hajzlové stříleli dobře vědouce, že jsou před pádnou odpovědí chráněni touto pitomou doktrínou.
Něco podobného se dělo i v korejské válce. Stručně shrnu její průběh: Zatímco v Evropě si Spojenci po válce rozparcelovali Německo na čtyři díly (vlastně 3+1), na Východě byl korejský poloostrov, okupovaný předtím Japonci, rozdělen podle 38. rovnoběžky na jižní část pod spávou USA, severní připadla SSSR. V roce 1948 získaly obě části samostatnost. Na jihu zavládla diktátorská demokracie a na severu zase demokracie lidově komunistická. 25. června 1950 severokorejské jednotky zaútočily na Jižní Koreu. Američané se snažili získat podporu OSN, aby mohli zasáhnout, a nakonec se jim to podařilo. Stalin tenkrát zaspal. V té době se Sověti odmítali účastnit zasedání Rady bezpečnosti OSN kvůli delegaci Kuomintangu z Tchaj-wanu, která tam v té době púsobila namísto komunistické Číny. Takže nakonec Rada bezpečnosti OSN vydala rezoluci, schvalující vojenskou intervenci v Koreji. V nejvyšší čas, kdy ještě na jihu zůstávalo kolem Pusanu malé území, na kterém bylo možno se vylodit, přispěchaly na podporu jihu jednotky 20 zemí OSN v čele s 300 tisíci Američany. Ty převálcovali zemi zase od jihu až k severní hranici s Čínou. Načež nastoupilo milion čínských "dobrovolníků" (místní varianta krymských "zelených mužíků"), kteří jednotky OSN zatlačili zpátky k 38. rovnoběžce. Statickou zákopovou válku ukončila až dohoda o příměří v Pchanmundžomu, podepsaná 27. července 1953. Kolem 38. rovnoběžky vzniklo Korejské demilitarizované pásmo, které tam zůstává už téměř přesně 70 let.
OSN tehdy kopírovala hloupou československou politiku z roku 1938, když řekla: Máte mandát na osvobození Koreje. To znamená, že bota amerického nebo jiného spojeneckého vojáka nesmí stanout na posvátné půdě komunistické Číny! Totéž platilo i pro vzdušný prostor. Sovětští piloti v severokorejských stíhačkách MiG-15 to rychle zjistili a podle toho se zařídili. Migy byly v menších výškách pomalejší než ve stejné kategorii americké sabry (935 km/h : 1.107 km/h u verze Sabre F-86F). A tak na čínské straně hranice v poklidu vystoupali až na 15,5 km - tady zase měli výhodu v převýšení, protože sabry se doplazily nanejvýš do 15 km. Nu a toto převýšení migy proměnili rychlost, se kterou se vrhli do vzdušných soubojů nad Koreou. A když jim začalo téci do bot, tak zase prchli zpátky za hranice, jako při dětské hře na vodníka. Ne-e, sem nemůžeš, troubo, tady je namalovaná čára, a my se ti za ní smějeme.
Také zde tato blbá politika slavila úspěchy, když Číňané s ruskou dopomocí dobyli zpátky pro dynastii Kimů jejich výsostné území...
Jednou bylo toto hraní na to, aby se nepříteli příliš neubližovalo (přičemž on může) porušeno, a to při Válce v zálivu. Kuvajt byl v roce 1991 osvobozen z irácké okupace valnou měrou právě z iráckého území, kam v rámci operace Pouštní bouře vtrhla koalice 28 států v čele s Američany. To bylo křiku, že se porušila už asi třináctá rezoluce OSN proti Iráku (konkrétně č. 678). Vojska OSN měla osvobodit Kuvajt, nikoli zasáhnout výsostné území Saddáma Husajna! (A to ani nebylo nijak veřejně ventilováno, že dokonce těsně před útokem zničily vrtulníky Apache radary včasného varování v jižním Iráku, a ve tři ráno, úderem hodiny H, bylo zbombardováno telekomunikační centrum v samotném Bagdádu.) Na území Kuvajtu přitom na postup takové masy vojsk ani nebylo dost volného prostoru.
Nicméně i tady politická překorektnost nakonec slavila úspěchy: Když už měl Západ Saddáma na lžíci a mezi jeho tanky a Bagdádem nebyly žádné překážky, tak se zastavil. Ano, rezoluce OSN měla své mantinely: Kuvajt osvobodit, Iráku neublížit! Zato se ublížilo Západu, když se nakonec rozhodl se Saddámem skoncovat.
Nu a teď tady máme další válku, válku novoimperiálního Ruska proti Ukrajině. Této války se opětně zúčastňuje Západ dodávkami zbraní, školením vojáků a finanční pomocí. Pozor ale! I tato pomoc má své meze: Ukrajinci musí slíbit, že rakety s delším doletem nebudou zalétat na výsostné území Ruské federace. Ani letadla by ti Ukrajinci neměli mít, aby třeba nebombardovali Moskvu. Zatímco ukrajinští vojáci a ve stejné míře i civilisté umírají, zatímco Putinova armáda páchá válečné zločiny, mají se Ukrajinci držet pouze na svém, dovoleno je i na svém okupovaném území.
Jak to bylo ve druhé světové? 10. května 1940 napadl Hitler Francii. První francouzské bomby dopadly na Berlín v noci ze 7. na 8. června 1940. 24. srpna provedla Luftwaffe nálet na Londýn. Další den se vydaly britské bombardéry nad Berlín (i když tehdy se zoufalým výsledkem). 22.2.2022 vtrhly ruské jednotky konečně oficiálně na ukrajinské mezinárodně uznané území, tedy na území lidově demokratických pseudorepublik. V noci na 3. května 2023 vybuchly nad Kremlem dva drony, lépe řečeno protiletadlové rakety, které je zničily. Tady šlo spíše o ruskou provokaci, ale i kdyby to byly ukrajinské zbraně, nemohl by Ukrajině nikdo co vyčítat.
A to ani v případě, že by Ukrajinci skutečně masivně Moskvu bombardovali. Vždyť Putin bombarduje Kyjev už od února minulého roku!
V současnosti probíhá už i Ukrajinci přiznaná ofenzíva. Osvobozeno sedm vesnic, Ukrajinci postoupili o několik kilometrů. Západ může být klidný, Zelenskyj hned tak na tanku do Moskvy nevjede. Ale jak chcete vyhrát válku nad Ruskem, když nesmíte napadnout Rusko?
Ještě nás čekají těžké časy. Nás, Zápaďáky, Ukrajince - i Rusy. Pokud Ukrajina nakonec "vyhraje" - to jest vyžene Rusy z celého okupovaného území, nevyhrajeme, dokud bude na ruské stolici sedět to zvíře Putin. Který dle svých slov nemůže prohrát - protože má přece jaderné zbraně!
Jsme zvědavi, jaké zvíře nakonec (protože jednou se to přece jen stane) Putina nahradí, a jestli to bude muset být několik zvířat, jako po Brežněnovi, než konečně vyhrajeme nějakou slušnou plichtu.
Nebo prohrajeme. Máme k tomu skvěle našlápnuto - když se nesmí ublížit masovému vrahovi...
Psáno v Praze na Lužinách 13. června 2023
Viz i šamaní článek Pamatuj na Coventry, Putine z 11.10. 2022
(Úvodní snímek zpracován ze záběru z filmu Mission: Impossible - Ghost Protocol)
