Magdala (hebrejský Migdal, řecké Taricheae, arabský Madždal) bylo hříšné i svaté město. A bylo i nebylo. Bylo hříšné, protože odtud pochází hříšnice Máří Magdaléna (Mirjam z Migdalu, Marie od věže), avšak i ona sama se stala svatou. Když ji byl uzdravil od duchů zlých a od nemocí veškerých Ježíš po té, co z ní jeho zázrakem bylo sedm ďáblů vyšlo. Bylo městem hříšným a znelíbilo se Hospodinu pro smilstvo a mravní zkaženost jeho obyvatel (dle Talmudu). A bylo svaté, protože právě sem po zničení Druhého chrámu (+70 občanského letopočtu - anebo možná +68 o.l.) uprchli chrámoví kněží a právě zde konali náboženské obřady i nadále podle jeruzalémského ritu. Jak o tom svědčí Magdalský kámen. Ale než jsme se k němu od plavby po jezeře Kineret (Galilejském, Genezaretském či Tiberiadském jezeru či moři) dostali, chvíli to trvalo.
 |
| Foto: Radek Hejret |
Magdala byla jako město založena tři sta let před občanským letopočtem, Tiberias v prvním století občanského letopočtu - Herodes Antipas ji roku 0020 určil za hlavní město svého království. Zato Magdala po dobytí Římany chřadla, vadla, až uvadla do rozměru pouhé vesnice, na čemž měla hlavní vinu její přílišná blízkost od důležité Tiberiady. Takže to město nejdříve bylo - a pak nebylo. Jako připomínku evangelijní Magdaleny založili němečtí křesťané roku 1908 na příjezerní planině asi kilometr od břehů zemědělskou komunitu. Jenže reálná agrokultura jim asi moc nevoněla, a tak už po roce prodali pozemky ruským sionistům. Ti později původní kibuc rozparcelovali na jednotlivé farmy a dnes je tu mošav, pyšnící se starodávným názvem Migdal.
Migdal jako "věž". Ovšem masivní základy této konkétní věže byly objeveny počátkem šedesátek během františkánských vykopávek při pobřeží, kde původně rybářské sídlo vzniklo. Tedy poblíž dnešního pobřeží, protože i hladina Kineretu (a t. d.) od antiky poněkud ustoupila. Ano, františkáni, vedeni jsouce touhou po poznání novozákonních reálií ve Svaté zemi odkryli už mnoho stop po původním židovském obyvatelstvu. Zde například:
Dlážděné ulice Magdaly, pod nimi kanalizaci, kanály, domy a mozaiky v nich. Na jedné je zobrazena plující loď... Byly objeveny i lázně včetně patřičných drobností, jako jsou nádobky na parfémy a hřebeny. Žádná vesnice - významné město tu na břehu Galilejského moře stávalo! Dokumentačně a zároveň věroučně je důležitý nález z roku 1986. Tehdy byla poblíž Magdaly na dně jezera v bahně objevena starověká rybářská loďka. Taková, na jaké mohli Ježíšovi rybářští učedníci i se svým Mistrem plout po vlnách evangelia.
V roce 2009 pak poblíž stávajících vykopávek zakoupila jistá katolická kongregace pozemek, aby na něm postavila hotel, jehož část měla sloužit jako duchovní centrum pro ženy. Při jeho stavbě byla objevena další část vykopávek. Podnikatelské a duchovní záměry musely na nějakou dobu posečkat. Nicméně dnes tu hotel stojí a v jeho sousedství i vykopávky. A u nich parkoviště, kde Kamal zakotvil se svým autobusem. Vykopávky jsou obehnány plotem, dvířka do něj byla zamčená. Bylo deset minut před pátou, což bývá zavírací hodina, a obvykle se do památečního areálu vpouštívají turisté nejpozději hodinu před zavíračkou. Šipka na dvířkách nás nasměrovala do kruhové vstupní haly hotelu Magdala (8,7 bodů z 10 na Booking.com). Uprostřed ní se vlnila hladina v asi pět metrů široké kruhové nádrži, která se tvářila jako starověký originál - a možná ani jen netvářila. Avšak tam z nás nadšeni nebyli a odlifrovali nás nazpátek ke dvířkům. Která snad dálkově otevřeli, abychom si mohli koupit vstupenky a užitečné předměty: Sošky Panenky Marie s jezulátkem, sošky místní Maří, sousošíčka snímání z kříže (jehož se MM účastnila), loďky s kříži místo stožárů, sepnuté ruce, to vše ručně vyřezáno z olivového dřeva, a pak keramické hrníčky-mističky-talířky se zobrazením galilejských mozaik.
Nás však zajímaly kameny, mezi něž jsme se vhroužili. Ze země byly vyrvány během sedmi let vykopávek, které tentokrát vedla mexická archeoložka Marcela Zapata-Meza z Universidad Anáhuac México. A našly se tu: tržiště, nádrže na ryby, mozaiky, přes 2400 mincí, mnoho obytných domů, přístavní hráz a původní přístav. Z hlediska náboženského jsou důležité hned čtyři mikve (rituální lázně), které svým umístěním připomínají mikve, v nichž se koupali chrámoví kněží v Jeruzalémě. Nebyly naplňovány dešťovkou, netekla sem voda z pramene. Každá z nich měla svoji pramenitou spodní vodu. Hned na počátku vykopávek byla objevena i synagoga, jedna z osmi nejstarších z 1. století občanského letopočtu. A v ní pak byl nalezen nejvzácnější poklad: Magdalský kámen, což je kamenný stůl pro předčítání svitku Tóry.
Byl zde k vidění ještě jeden povznášející artefakt: Ideální kopie oné lodice, nedaleko tohoto místa nalezené, sloužící jako oltář a za ním průhled do aktuálního jezerního pozadí. Tento obrázek vám však neukážu, protože mi foťáček začal stávkovat už vážně. (Proto i snímek onoho popisovaného nástěnného obrazu přebírám s jeho svolením z Radkova alba. A ten oltář můžete vidět třeba zde.) Vytáhl jsem z foťáčku baterii (už druhou náhradní tohoto dlouhého dne), olízl kontakty a znova ji zasunul, čímž jsem ho na chvíli opět povzbudil. Ale to jsme už byli zpátky na parkovišti. Zachytil jsem alespoň v útesech nad pobřežní planinou jeskyně, které prý mají tři patra. I tyto magdalské jeskyně nechal opevnit Josephus (ještě jako ben Matitjahu). Svého času musely shlížet na Magdalu jako skutečné pevnostní věže. Leč ani ony nedokázaly město ochránit před římskými beranidly, balistami a katapulty. A vnitřní zradou...
Je to ale zázrak, že téměř po dvou tisících letech od dobytí města byly nalezeny dvě nejdůležitější památky: Robustní kámen a křehká dřevěná loďka.
Je šest hodin večer, v tiberiadském hotelu nás čeká večeře a pak balení. Zítra se vydáváme směrem na jih. Ale o tom až příště.
Dopsáno v Praze na Lužinách v pátek 12 ledna 2024
Informace byly krom vlastních zážitků a Radka čerpány a citovány i z Bible, románu Liona Feuchtwangera Židovská válka a Wikipedie.
 |
| Magdalské jeskyně |
