Na severu nevidíme Tiberias, protože ta je zakryta blízkým horizontem. Na západě si všímám upoutaného výzvědného radarového balonu izraelské armády na základně v Naftali, kolem kterého jsme jeli v sobotu. Je to vzdušnou čarou jen 14 km, ale balon je stejně kouřmem rozostřen. Na jihu se na vršíčku, přerůstajícím naši úroveň, rozložil kibuc Alumot.
 |
| Kibuc Alumot |
A pod rozhlednou se za blízkým kruhákem pase na spálené hnědé trávě nebo snad strništi stádečko ovcí. Jeho pohyb je omezen mezí, na které roste zelená zeď opuncií. Hlavní výhled východním směrem míří arciže na jezero, nad kterým se hrbí horizont Golanských výšin, přes který do objektivu šajní nízké slunce. Odráží se od plechových střech kibucu, obklopeného datlovými háji který leží před bližším břehem. Tam je naše další zastávka.
Tak jsem se zabral do focení, nadšen, že můžu, že jsem zůstal na ochozu poslední. Ale zavolali na mě od autobusu včas, takže jsem do něj zase nenastupoval poslední. Po asi pěti minutách serpentinovitého sestupu po silnici jsme zakotvili před návštěvnickým střediskem zdejší farmy Kineret. A nevím, jestli patří k severnějšímu stejnojmennému mošavu, anebo jižnějšímu stejnojmennému kibucu. Zdejší osídlení je totiž dosti husté a datlových hájů je tu spousta.
Po usazení v návštěvnickém středisku jsme nejdříve krátký informační film, a pak se porozhlédli po historických fotografiích, které dokumetují těžký život zakladatelů. První židovští osadníci založili zdejší osídlení kolem roku 1908. Tehdy někde v těchto místech jaffští sionisté postavili "výcvikovou farmu" Chavat Kineret. Ale už v roce 1913 byl jeden z nich zavražděn místními Araby. Po první světové válce zde zůstali jen dva lidé. Nová vlna osídlenců dorazila až o něco později. Datle, které tu vypěstovali prodávali i turistům, vlastně ještě poutníkům hlavně v místech, kde z Kineretu vytéká Jordán. Malý Jordán, Jordánek, Jardenit, kde se dnes znovu nechávají pokřtít věřící křesťané, kterým turistické agentury namluvily, že právě zde byl pokřtěn Ježíš. (Byli jsme se tam podívat s mou milou ženou Ivankou během naší první návštěvy Izraele v roce 2006.)
Mimochodem jsem se dověděl, že sladkých datlí se jakožto diabetik nemusím obávat, protože podle nových výzkumů datle (i když obsahují 70 % sacharidů) nezvyšují hladinu glukózy v krvi. Přesněji dlouhodobě ji nezvyšují...
S narvaným batohem jsem vyšel ven a začal se opět věnovat fotografování. Velmi autentickým se jevil být bíle natřený traktor, spíše traktůrek, k němuž byla připojena zelená žací lišta. Traktor svou bělostí zakrývá, že je téměř vrostlý do ozdobného keře. Ještě autentičtější je originál pluhu, který za sebou táhne dvojice oslíků, vystřižených z plechu. Tyhle plechové siluety jsou v Izraeli velice oblíbené, když mají opticky věrně a přitom levně zobrazovat minulé děje na autentických místech.
Je možné, že jsme s Ivankou byli v tom roce 2006 na druhém konci těchto hájů. Protože tam jsem si tenkrát všiml domku, který byl označený jako "Motor House". Před ním stál kámen, na němž bylo psací hebrejštinou cosi vyvedeno. Teď mi je kamarádka Vierka z židovského pěveckého sboru Rimon konečně přeložila:
 |
| Motor House 2006 |
Jen strom - moje ruce zasadily
Břehy Jordánu mlčí.
*
Eukalyptový háj,
most, loďka
a slaná vůně na vodě.
*
V češtině to metrikou neodpovídá. Ale stylem jde zjevně o haiku! Autorkou toho prvního je básnířka Rachel Bluwstein a té druhé zpěvačka
Noomi Šemer. A protože Rachel byla jednou z žákyň Channy Meiselové, která od roku 1911 vedla "ženskou sekci" původní farmy, kde probíhal zemědělský výcvik žen, pak jsme byli nejspíš v kibucu Kvucat Kineret. Tedy určitě jsem v něm byl roku 2006.
Ale je to tady! Nebo přesněji řečeno: Vrací se mi pocit "tady to je". To Něco, ze kterého vyvěrá pravdivost a hloubka místa, dějů, které se v něm udály i přítomnost něčeho kosmologicky zásadního. Cítil jsem to v Izraeli společně s mou neregistrovanou partnerkou Janinkou v letech 2016-17 hlavně na posvátných místech, svázaných s biblickými ději. Letos poprvé jsem to ucítil v obyčejném datlovém háji...
14. května toho roku byla vyhlášena. A o půlnoci toho dne překročila syrská vojska hranice, které tu jsou vzdáleny pouhých 18 km vzdušnou čarou. Do blízkosti Deganji se Syřané dostali už 18. května, kdy dobyli policejní stanici východně od kibucu. Na ten zaútočili za úsvitu 20.5. pěti tanky, doprovázenými pěchotou. Pronikli do něj, ačkoliv ho bránili obyvatelé Deganji, posílení sousedy z vedlejších kibuců. Obrany se rovněž účastnili členové brigád Golani a Carmel. Kibuc bránilo, i přes jmenované posily, pouhých 70 lidí. Obránci měli bohužel zejména lehké ruční zbraně, ačkoliv jeden z dřívějších průvodcí zmínil, že v arzenálu měli i děla, která pro svůj rodný kibuc zajistil tehdejší ministr obrany Moše Dajan. Nicméně tank, který dnes stojí u vstupu do areálu kibucu zničily podomácku vyrobené Molotovovy koktaily. Další tanky byly poškozeny britskými vrhači protitankových granátů PIAT. Ta zmiňovaná děla byla dvě, měla ráži 20 mm, ale střílela ažzpoza několik set metrů vzdáleného Jordánu. Tankovou kolonu v jejím postupu do centra Izraele zarazil ten první, v čele kolony jedoucí a nakonec Molotovovy zničený tank, který vzplál a definitivně tak zastavil syrské útočníky.
No, tank. Když se na něj člověk kouká z autobusu, přichází mu na mysl patřičnější označení "tančík". Zjevně benzinový, aby dobře hořel. Nicméně když se mu díváte z očí do hlavně, tak je to - tank...
Kibuc jeho sedmdesát obránců zachránilo. Druhý den po vítězství pohltil hromadný hrob těla 52 hrdinů. Byly to oběti nejen ze samotného kibucu, ale i další padlí z okolních bojů...
Tak je to v Izraeli vždy. I když dnes má už mohutnou armádu s dokonalými zbraněmi - když vojáci nepřítele překročí hranice anebo se vynoří z moře, nejdříve narazí na kibucníky. Ti buď svou komunitu ubrání, anebo spolu s ní padnou. Jako naposledy vloni v říjnu.
A proč jsem zvolil tak nadnesený nadpis svého článku, když proti syrským tankům žádný zemědělský traktor nevyjel? Ale vyjel. A zvítězil! Svou trpělivou a dlouhodobou prací přetvořil poušť v kvetoucí oázu. A znovu a znovu tak vítězí nad nepřátelskými tanky. I nad zrůdnými teroristy.
S myšlenkou na tvrdý a hrdý život zdejších obyvatel jsme nastoupili do autobusu. A konečně odrážíme od Kineretu. Směřujeme po silnici číslo 90 na jih. Naše dnešní pouť teprve začíná.
Prožito v Izraeli v neděli 3. října 2023, dopsáno v Praze na Lužinách v pátek 19. ledna 2024
Předcházející články z Izraele jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.
