Na těchto místech mi pro dnešek definitivně chcípl foťáček. Většinou mu stačila jedna baterka, aby s ní vyrobil třeba i osm set fotek, které jsem nacvakal během jediného dne. Dneska jsem však udělal jen dvě stě fotek a baterka se vyčerpala. Měl jsem náhradní, ale s tou jsem vyrobil jen osmdesát fotek a právě zde mi chcípla i ona. Ještě jsem z ní vydojil asi deset snímků, když jsem olízl její kontakty, ale to už bylo všechno. Pravděpodobně se voda z pramene nad břehem Kineretu, jež mi předevčírem smočila kalhoty, v jejíchž kapsách jsem měl foťák schován, dopracovala až k jeho srdci a zastavila ho. (Naštěstí to ještě nebylo definitivní, ale pro dnešek ano.) O to více jsem mohl "navnímávat" zlatý Jeruzalém.
Od Avšalómovy hrobky spadá Kidronské údolí prudce k setkání s prokletým údolím Gehenna (aneb s Hinnómským údolím). Tam by se mělo nacházet nejen biblické peklo, ale i peklo reálné, když sem byli vykázáni lidé postižení leprou. Také zde Izraelité obětovávali své děti v dobách nedůtklivého proroka Jeremiáše, kdy se odvrátili od Hospodina. Toto údolí se dodnes nachází pod jižní Hnojnou branou, v dobách biblických do něj padal historický "hnůj", tedy veškeré odpadky stotisícového města. Hříšníci, již spadnou z lana, které bude nataženo v den Posledního soudu k procházce vzkříšených lidí mezi Olivovou horou a Zlatou bránou, dopadnou na dno Kidronu a do Gehenny to pak už budou mít jen kousek.
My však raději stoupali po schůdcích až k nebesům. Nejdříve tedy k archeologickém parku Ofel, který obklopuje hradby starého Jeruzaléma na jejich jihovýchodním rohu. Kolem plotu, který je odděluje od silnice jsme se dopracovali až ke zmiňované Hnojné bráně. Prošli jsme jí k severu až k rozsáhlému check-pointu, který chrání náměstí Western Wall Plaza. Úspěšně jsme prošli bezpečnostní kontrolou a stanuli jsme na tom náměstíčku, ze kterého je přímý vstup ke zdi. Je to ha-Kotel, Západní zeď, nepřesně Zeď nářků. Víc jsem o ní psal už dříve (viz odkazy pod článkem). Dnes bylo nového, že celé prostranství bylo zahuštěno pobožnými židy i židovkami. Ženského živlu bylo tolik, že se ani nevešel na své přidělené místo před Zdí. To je totiž menší než mužská část, protože se prý muži musí víc modlit - neb jsou větší hříšníci. Ano, ta plocha je vlastně synagogou pod širým nebem a i se Západní zdí, která obepíná horní chrámový okrsek, je nejdůležitějším místem židovského náboženství. Ovšem podle antisemitů v UNESCO je to prý dnes výhradně muslimská památka.
No, žádného musulmana jsem tam neviděl. Jo, a ty ženy, když se nevešly před samotnou zeď, tak sedí za plotem na umělohmotných židličkách až na tom náměstíčku.
Na chrámovém vršku stávaly chrám, nejdřív první, pak druhý, a v něm byla ukryta truhla se svým svatým obsahem. Chrám byl rozbořen, truhla zmizela, ale její svatý obsah, přítomnost Hospodina, "šechina", zůstává v těch kamenech. Přeneseně ovšem dle mě přebývá šechina ve všech kamenech.
Propracoval jsem se davem až k těm kamenům certifikovaným k osobní audienci u Nejvyššího. Nejspíš poslouchal, ale nic neříkal. Co by taky měl! Fotky odsud tedy nemám, ale ono by se tu nemělo fotit. Zejména celý tento týden kdy Izrael slaví sukot, Svátek stánků. (Ale nějaké snímky si můžete prohlédnout ve starších článcích, odkazy na ně níže.)
Na místě srazu v severozápadním rohu náměstíčka jsme všichni dorazili včas. A vydali se na další pěší túru. Pospíchali jsme vzhůru Davidovou uličkou, Jaffskou bránou jsme se dostali za zdi starého Jeruzaléma. Pak nás čekala klikatá trasa kolem nákupního koridoru Mamilla, přes Park nezávislosti a ozdobenými uličkami až do parku Sacher, nad kterým kraluje kvádr Knesetu. Zde panoval doslovný Babylon. Sešlo se zde na šedesát tisíc lidí z devadesáti zemí, aby se zúčastnili Jeruzalémského pochodu.
Než jsme se dostali doprostřed těch davů, museli jsme si protrpět lustraci izraelských bezpečáků. Prý nejsme na seznamu účastníků! Pak se ukázalo, že seznamy jsou dva, protože k naší třicítce se připojili další Češi, kteří zde žijí anebo se sem dostali jinak. Mezi nimi byl i předseda české pobočky ICEJ pan Mojmír Kallus, viceprezident celosvětové ICEJ. Takže plůtek kolem parku byl pootevřen a mohli jsme vklouznout dovnitř. Také jsme hned dostali medaile se zobrazením Knesetu na jedné straně a symbolem Jeruzaléma na druhé. Hned jsem si ji pověsil na krk. Byli jsme též obdařeni identifikačními páskami, které jsme si obepnuli kolem rukou. Do průvodu by neměl vniknout nikdo nepovolaný.
 |
| M. Kallus se svými Jeruzalémskými |
My byli povolaní. Ostatně i Radek je místopředsedou ICEJ. ICEJ? Aha: International Christian Embassy Jerusalem, aneb Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém. Tato organizace vznikla v roce 1980 a název si dala proto, že její hlavní stan kutečně sídlí v Jeruzalémě. A to v podstatě na protest proti tomu, že žádné zemi (krom USA) se v té době nechtělo umístit své velvyslanectví v hlavním městě Izraele. A je to společenství evangelických, přesněji evangelikánských křesťanů, kteří vyslyšeli Izajáše, jenž citoval Boha: „Potěšujte můj lid.“ Takže dnes budeme potěšovat izraelský lid, jindy ICEJ finančně a organizačně pomáhá židům z celého světa v alije ("návratu") do Izraele a pořádá sbírky. Česká pobočka nedávno dodala do několika kibuců skládací kryty, které ochrání proti střepinám z raket a bomb. A tak. Prostě praktikující křesťané, kteří praktikují svou lásku k Izraeli prakticky. Skuteční sionisté. A s takovouhle bandou jsem letos v Izraeli byl.
Letos na něm prý zavlála i "tradiční íránská vlajka", kterou nesl "Íránský křesťanský bohoslužebný vůdce Vahíd Norouzi". Dorazili i křesťané z jinak chladných až antisemitských zemí, takže bylo možno vidět i egyptské a turecké vlajky. A za naší skupinou se zformovala početná výprava z Německa.
Léta píšu o skrytém i otevřeném antisemitismu jak z arabských, ale i evropských zemí, o systematické nenávisti mezinárodních organizací ke státu Izrael a jeho občanům, ale až tady jsem pochopil, jak těžké musí být žít v takovém prostředí pro samotné Izraelce. A pochopil jsem to až tehdy, kdy z těch nepřátelských zemí dorazily do Jeruzaléma zástupy poutníků, kteří vyjádřili bezpodmínečnou podporu izraelskému způsobu života, izraelskému státu a jeho samotné existenci! Jakou měli radost - že je někdo na téhle planetě má srdečně rád!!! A děkovali nám za to...
Šli jsme zase zpátky směrem ke starému městu, ulicemi a přes křižovatky, až davy na chodnících zřídly. U Bloomfieldova parku byl průvod rozpuštěn. Chvíli jsme odpočívali u Lví fontány, kterou jsem sice fotil v roce 2017, ale kartu, na níž jsem měl ty fotky odnesl větřík z balkónu hotelu nad Jaffskou třídou, kde jsme tehdy s Janinkou bydleli dříve, než jsem ji překopíroval do noťase...
Rozpustili jsme se, rozešli každý po své trase. Já přes dnes mondénní čtvrť Jemine Moše sešel až do údolí Gehenny zkontrolovat, že její peklo je jenom parkem. A pak nahoru parkem Teddy, pojmenovaném po Teddy Kolekovi, famózním starostovi Jeruzaléma. Je tam na plácku pod schody k fontáně vchod do zdarmých záchodků. Ke srazu na autobus jsem opět dorazil včas. Na ulici pod Mamillou se samozřejmě nesmí stát moc dlouho. Proto Kamalův autobus jen přijede, zastaví, nabere svůj houfec a zase odráží od chodníku.
Dneska to byl pochodový den, i když naše celková trasa páčila jen asi deset kilometrů. Ale jsem dost ucabrtaný. Zítra se máme projít po jeruzalémských památkách, bude potřeba se na to vyspat! Nejdřív, ještě před večeří, mě ještě čeká on-line kurz fotografování. Z Betléma do mám do Nových Butovic, kde sídlí Czech Photography Centre trochu dál než z téměř rodných Lužin, ale internetu je to jedno. V jednu chvíli se z okna ozvou nějaké rány. Náš docent, co vede kurz je z toho trochu vyjukaný, ale uklidňuju ho, že to jen někdo střílí rachejtle. Nejspíš. Radek mi později upřesňuje:
"Ty výbuchy jsou od rachejtlí. Ale ty krátké třaskavé rány jsou od samopalů. Často se tady radují a střílejí do vzduchu..."
A to jsme ještě netušili, jakou svinskou radost připravují.
Viz i odkazy na jeruzalémské články z let
2006: Mír u Zdi
2014: Mír židovské čtvrti
2017: Zdmi starého Jeruzaléma
Žádné komentáře:
Okomentovat