Mír židovské čtvrti

Ulice Al-Wad nás vede k jihu do židovské čtvrti. Jedná se o jednu z nejširších tepen Starého města, proto se do ní vejdou turisté i v pětistupu. Vlevo se do výšky zvedá stěna objektu, zvaného Hamman al-Ain což by měly být veřejné lázně z mamelúcké doby (asi 15. století), vpravo se tyčí asi pět metrů vysoká neidentifikovaná zeď bez oken, porostlá trsy zelených keříků. Na jejím úpatí se nabízí kohoutek s pitnou vodou, a pod ním úzký kamenný žlab. Něco podobného znám z Českého ráje, kde se z podobných koryt, vydlabaných z pískovce, napájely krávy. Jsme však v Jeruzalémě. Tohle koryto je vytesáno z mramoru, a původně sloužilo jako – sarkofág.


Z výšky se k nám prodírá světlo z úzkého nebe, před kterým jsme po chvíli ochráněni plachtami nad krámky,
nabízejícími textil a třeba i pohlednice. Ty zužují ulici na šířku tří pochodujících turistů. I samotné zdi se k sobě přiblížily. Tu levou podpírají nově se tvářící kamenné půloblouky, obě zdi pak drží od sebe ve výšce asi tří metrů ještě železné traverzy. Nepochybně známky extremismu jeruzalémské radnice, která nechce nechat spadnout místní památky a narušuje tak ekologické chátrání, které v této části města probíhá nepřetržitě od 16. století, kdy odtud odešli Mameluci.

Nebe nakonec úplně zmizí, procházíme pod klenbou na samotný konec Al-Wag. Před námi ji uzavírá zeď. Narazili jsme na kolmou uličku Tarík Báb al-Silsia, aneb Chain Street, neboli Řetězovou ulici. Došli jsme k historické hranici mezi muslimskou a židovskou čtvrtí. Musíme ale nejdříve vystoupat po schodech doprava, a pak se zase zanořit vlevo pod další klenbu. Teprve tady je check-point. Kousek za ním mineme schody, jež se noří na úroveň biblického Jeruzaléma. Vstup do Rabínského tunelu je dnes umístěn tady. A když vylézáme na prostranství před tou vekou Západní zdí, tak pochopíme, proč. Celá severní část onoho náměstíčka, známého turistům jako Western Wall Plaza (a to včetně podloubí s původním vchodem a záchůdky) prochází rekonstrukcí. I když se na tomto místě nacházím už asi popáté, házím kolem sebe fotografické pohledy. Je to tu pokaždé jiné, dnes mi připadá obzvlášť narváno. Tedy hlavně turisty i zbožnými židy.


Dostáváme rozchod na půl hodiny. Většina nás okamžitě zamíří k záchodkům, které se protentokrát ukrývají v kontejnerech na západní části náměstíčka. Dobírám si tam do své jedenapůllitrové umělohmotné lahve vodu (což bych si jinde na Středním Východě nedovolil). Osvěžen vycházím ven, právě když izraelští vojáci – "pohraničníci" – zamykají přístupová vrátka k dřevěnému turistickému mostnímu tunelu, který odtud vede na Chrámovou horu. Její bezpečnost totiž zajišťují Izraelské ozbrojené síly. Jedině tudy, tedy branou Báb al-Magáriba (Maghrebskou, Maurskou, Marockou, Západní…) mohou turisté vstoupit. Jinými dalšími vchody – tedy těmi nezazděnými – toliko zbožní muslimové. Pokud jste turista, a chcete se podvodně dostat jinudy na horu s tvrzením, že jste přece muslim, tak si vás ti židovští hoši z IDF vyzkouší z muslimských modliteb…

Nasazuji si na hlavu svoji sváteční kipu a scházím k ha-Kotel. Tady se mohou modlit jak židé, tak křesťané, ba i bezvěrci. To na Chrámové hoře nesmějí židé – pokud je jim povolen přístup – ani mlčky pohybovat ústy…

Jsem u samotné Západní zdi teprve potřetí, ale nedokážu ze sebe vydolovat ty emoce, jako před lety. Všechny vytryskly před několika minutami u nedaleké ha-Kotel Katan. Ani na zastrkávání lístku s přáníčkem do štěrbin mezi kameny nemám náladu. Je to možná dobře. Poprvé, v roce 2006, jsem se tu modlil za mír v Izraeli. A patřičný lísteček zastrčil. Měsíc poté začaly z Libanonu do Galileje dopadat rakety Hizballáhu. V roce 2008 jsem se modlil za zdraví pro svou rodinu. (Tehdy tedy pod zemí v Rabínském tunelu.) Já dostal cukrovku, a ani ženě modlitba nepomohla.

Tři nejčastější přání, která se na lístcích objevují jsou přitom prý mír, zdraví – a pak příchod Spasitele. Takže je možná dobře, že jsem tu v roce 2014 nepronesl žádné přání. Jen vyslal tichou vzpomínku…

Půlhodinka uplynula, naše stádečko je pohromadě. Stoupáme po schodech do skalnatých výšin v západní části Western Wall Plaza. Naskýtají se nám nezvyklé pohledy jak na Západní zeď, tak i na Chrámovou horu – a nečekaně i pod ono náměstíčko, pod kterým probíhá archeologický průzkum. Stoupáme dále a výše, tlačíme se na schůdkách se školními výletníky, kteří sestupují dolů. Nad Chrámovou horou vychází linie "Olivového pohoří".

Dalších zpětných pohledů jsme zbaveni, když po dalších schodech stoupáme další klasickou jeruzalémskou uličkou, totiž opět pod klenutým stropem. Schody konečně končí, bludiště uliček pokračuje. Jedna z nich, Tiferet Jisrael, se rozšiřuje na náměstíčko, kde se nám otevírá pohled na archeologické vykopávky. Jsou tu odkryty zdi původního jeruzalémského opevnění. Osmimetrová "široká zeď" tu stála v období Prvního chrámu, tedy od minus osmého století občanského letopočtu. Od té doby získal Jeruzalém ještě "první hradby" a pak "druhé hradby", než byl obklopen těmi hradbami, které známe dnes. Tedy hradbami, jež nechal postavit Sulejman Nádherný (1535-1538).

Vycházíme na náměstí Churba, kde dostáváme další rozchod. Tentokrát na občerstvení, neb je půl třetí, a tu je již skutečně potřeba něčeho pojíst. Kupuji si v jednom z mnoha krámků cosi z bohaté nabídky vydatně sladkého pečiva, sedám si na lavičku, a obdivuju tu nádheru. Už jsem o tom četl, ale ještě nepsal. A neviděl na vlastní oči. Tak tedy: Synagoga Churba je obnovena! Když jsme tu se ženou Ivanou byli posledně, nemohli jsme obdivovat oblouk rekonstruovaný r. 1978, který jediný zbyl z oné synagogy po dobytí Starého města jordánskými vojsky v roce 1948. V roce 2008 už byl onen oblouk, objevující se do té doby na mnoha pohlednicích i tričkách stržen, a na náměstí panoval stavební kravál. V roce 2010 pak byla budova hotova. I přes neuvěřitelný kravál, který se ozýval (a ozývá) z úst palestinské samosprávy, podle níž jde o znesvěcení muslimského charakteru města. (Musíte si uvědomit, že celé Staré město jeruzalémské – včetně židovské čtvrti – je zahrnuto v mezinárodně uznávaném území "Západní břeh". 

Tak to už je vyloženě chucpe. Protože když v roce 1948 toto území dobyla Arabská legie, tak onu synagogu vyhodili Jordánci do vzduchu už dva dny poté. Dva dny, ano? A ta mešita tam stojí i po roce 1967 dodnes! (Jako ostatně zůstaly po získání nezávislosti stát mešity na celém izraelském území…)

Nejen Churba byla zničena. Byly poničeny či přímo srovnány se zemí všechny objekty v židovské čtvrti. "Poprvé za tisíc let nezbyl v židovské čtvrti jediný Žid. Ani jedna budova nezůstala nedotčena. To činí židovský návrat nemožným." Tak se svým nadřízeným pochlubil velitel oné barbarské akce. Je třeba se obávat, že pokud by se palestinští Arabové znovu chopili vlády nad touto částí "Západního břehu", nedopadlo by to lépe.

Teprve po uvědomění si té zkázy z roku 1948 můžeme pochopit onu v Jeruzalémě celkem neobvyklou věc: Místní schody a chodníky jsou neošlapané, místní zdi jsou neošahané, "historické" domky jsou nově postavené v liniích původní zástavby. A je tu spousta stromů. Platanům na náměstí Churba je nejspíš už 67 let (v roce 2014). V jejich stínu jsem dojedl dobroty, smetl drobečky na zem a vypil půlku lahve. Vstal jsem, obešel na lavičce ležícího spícího zbožného (opilého) žida, a vydal se do okolních uliček. V jedné z nich jsem narazil na pomerančovník, ozdobený spoustou plodů. Z té novodobé dlažby v historickém židovském městě tryskají stromy, a daří se jim tu.

Mám k dispozici zase jen onu obvyklou půlhodinu (včetně doby, kterou jsem věnoval na posilnění a rozmýšlení), ale nespěchám. Je to tu všechno tak blízko! Prázdné zlaté uličky i davy překypující ulice ha-Jehudim (Cesta židovské čtvrti). Vedle této magistrály vede souběžně antické Cardo. Souběžně – ale o patro níže. Avšak když tam sejdete, ani vám nepřijde, že jste se ocitli ve vykopávkách. Však ty klenby nad vámi jsou pro jeruzalémské ulice tak obvyklé! Jenom zdejší krámky jsou poněkud kultivovanější. Nakonec mě davy turistů a ubíhající čas vypudí ven. Dokončím kolečko kolem Churby i nedotčeného minaretu a dostavím se na místo srazu včas. Zdá se, že je to oblíbené místo ke srážení. Sleduji okipovaného a oouškovaného hocha objímat se s jakýmsi zrzavým králem (možná i s tím hodným  Herodesem Velikým).

Stále ještě je purimová neděle. V Izraeli jsme třetí den. Mám pocit, že třetí tisíciletí.

Už jsme všichni, včetně všech fotografů. Dalia s námi znovu obchází synagogu Churba. Jsme zase on the Road, tedy on the Jewish Quarter Road, a podél Carda míříme do křesťanské čtvrti. Ale o tom až příště.


Přemýšleno a prožito v Izraeli v brzké odpoledne 16. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 20. června 2014

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z židovské čtvrti

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"