Návštěva u staré dámy

Věk dámy má být dle zásad slušného chování tajný. Ale když je někomu přes devadesát (na světě od roku 1930), tak je to už ke chlubení! Jeli jsme z mírové pláže  na návštěvu k paní, která nás včera pozvala na "bábovku a kafe". Ve svém domku na předměstí města Kirjat Gat nás očekává Hanička (Chana) Sternlicht.

Do Kirjat Gat (něco přes 60 tisíc obyvatel, pojmenováno podle 13 km vzdálené lokality, kde ve starozákonních dobách stávalo biblické město Gát) jsme z pláže pod Aškelonem dorazili Kamalovým busíkem po silnici mezi poli s bavlnou po asi 40 minutách. Nejdříve jsme se zastavili u řady různobarevných krámků, které zjevně slouží místňákům, protože jsou označeny téměř výhradně hebrejským písmem. Jediný krámek zvěstoval světu svůj účel srozumitelně: ETI HAJAJ nevím, co je, ale evropsky jde o "Flowers Boutiqe".

Zatímco Radek kupoval kytku, já se usadil v plátěné suce, kde na malém stolečku ležel svazek lulavu, hadasu a aravy. Lulav je palmová ratolest a musí být čerstvá. Tři snítka myrty tvoří hadas. A arava je prostě jenom vrbová větvička. Už jen svým usednutím jsem splnil micvu, židovskou povinnost, aniž bych to tušil. Ještě jsem se měl modlit a tím svazkem určitým způsobem třepat. Jenže jsem nevěděl jak, a krom toho mi chyběl čtvrtý do společnosti toho svazku, totiž etrog, podivný hořký citrus. Ten se nedá přivázat, ale měl by se nosit společně s tím svazkem. Naštěstí se poblíž našel dobrý muž i s etrogem, který mi ho půjčil poradil mi. A tak jsem třepal jistě košer způsobem, ba i patřičné modlitby jsem správně zopakoval. A tak mám na rok zase vystaráno.

Radek zatím koupil náramnou kytku, se kterou jsme se pak vydali za roh k řadě řadových domků. Již jsme byli očekáváni. Naše devětadvacetičlenná výprava prošla husím pochodem brankou v živém plotě, zelenou předzahrádkou, předsíní, ze které stoupaly do patra schody, skrz pokoj, kam bychom se nevešli na poněkud větší dvorek, kam jsme se tedy vešli.

Na stolku pod pergolou na nás čekaly slíbené "koláče", přesněji skvělé ovocné a čokoládové řezy. Místo kafe byli potřebnější lahve s kolou, ovocnými džusy i vodou. Paní Hana nám pak vyprávěla to, co už mnohokrát vyprávěla v izraelských i českých školách nebo izraelským vojákům. Je totiž "survivor", protože přežila hrůzu šoa. Nestála o to, stát se hrdinkou Paměti národa, ale stalo se. Stala se "lektorkou primární prevence proti rasismu a antisemitismu". Prostě teď svědčí za ty, kteří nepřežili.

Narodila se sice v Praze v židovské asimilované rodině Neumannových, ale dětství strávila v Holicích, kde měla její maminka Irena (roz. Kačerová) knihkupectví a papírnictví. Když Němci obsadili zbytek Československa, všichni tušili, co se bude dít. Jenže skutečnost předčila všechna očekávání. "Každý den přinesl nějaký nový protižidovský zákon. To bylo: Židům a psům vstup zakázán, všechna veřejná místa, kavárny, plovárny. Nesmělo se do kina, ani do divadla." A přitom tak chtěla vidět pohádku Sněhurka a sedm trpaslíků! Jenže z kina, kam se vloudila, ji vyhodili. V roce 1940 ji jako židovku vyhodili i ze školy. Rodiče ji poskytli alespoň domácí výuku.

Na začátku prosince 1942 byla celá rodina transportována do ghetta Terezín. Hanka tam byla oddělena od rodičů. Bydlela s podobně starými dívkami na pokoji L410 - společně s mou tetinkou Ankou (tehdy ještě ne) Hyndrákovou. I tam se ale učily. Tajně. Jedna musela vždycky hlídat, protože to učení bylo zakázané. Problém byl s papírem, na který by si mohly psát. Nakonec ke psaní posloužily nastříhané papírové pytle od mouky. Děti byly v Terezíně chráněné, dostávaly o něco větší porce, které jim opatrovníci nosili, aby nemuseli stát ve frontě na jídlo. 

"Teda ale hladoví jsme byli všichni," podotýká Hanička. A vzpomíná, jak jednou "zorganizovali" rajské jablíčko výměnou za chleba. Velký poprask byl, když se do ghetta měla dostavit inspekce švýcarského Červeného kříže. Děti obdržely krajíce chleba s marmeládou, ale jíst je nesměly, jenom před delegací. Do Terezína se najednou dostaly i hudební nástroje - které jinak v Protektorátu ani na "svobodě" Židé nesměli mít. Hanička pak zpívala i v Brundibárovi.

Po tom, co se Švýcaři pořesvědčili, jak dobře je o Židy v Terezíně postaráno, nastaly další transporty. Tatínka odvezli "na východ" v září 1944. Hanka s maminkou ho následovaly 4. října. Teprve na místě zjistili, co to znamená "jet na východ", tedy do Osvětim. (To už tatínek nežil.) Na rampě Hanku oddělili od maminky, jedna vlevo, druhá vpravo. Staré do plynu, mladé do práce.

"To všechno jsme nevěděli. Já chtěla být s maminkou!"

Ale pak se dověděla, co znamená čpavý dým z komína.  "Z toho komína taky vyletíte! Všichni vyletíme," říkali jim "starousedlíci".

Dvakrát denně čekalo heftilngy sčítání v pětistupech, za každého počasí, ať pršelo nebo mrzlo. Stáli ve dřevácích třeba celé hodiny.

Nečekal jsem, že se po desítkách podobných vyprávění, hlavně z knížek tedy, dovím něco nového, ale dověděl. V lágru jste lehce přišli o zuby. V polévkách, kde byly brambory, býval spolu s nimi i písek, a ten ty zuby poškozoval.

Hanka byla v Osvětimi naštěstí jen deset dnů, pak ji transportovali do saského Freibergu. Když se měla ve skladu šatů obléci, vzala si na sebe hned dvoje šaty, což bylo zakázáno.  Esesačka, která na to přišla, ji zbila páskem. Jeho přezka ji vzala přes čelo, takže pak v obličeji hrála všemi barvami. 

V Německu Hanička pracovala v letecké továrně, nýtovala spoje. "Když jsme tam vešly, tak tam bylo teplo! Mysleli jsme, že jsme v ráji..." Ani v zimě totiž dívky nemohly nosit spodní prádlo nebo punčochy. Jako potřebné pracovní síly dostávali lepší polévku a uprostřed dvanáctihodinové pracovní směny dokonce i hodinu na oběd. Spát mohly na slamnících, ty ale byly prolezlé štěnicemi. Na konci války zažila i spojenecké bombardování. 

Ještě ji čekala nejstrašnější cesta do Mauthausenu, která trvala 16 dnů. Když jel vlak přes Čechy, tak jim místní ženy po domluvě s německými strážemi mohly uvařit polévku. Když ale šly v Rakousku od vlaku na ten kopec, co na něm stojí Mauthausen, a chtěly si vzít vodu ze studny, tak je místní Rakušané kamenovali. (Na tátu na stejné cestě plivali. Po válce pak říkali: "Jó, to ti Němci, ti vám ubližovali...")

Hanka se těšila na konec války a 5. května 1945 se jí dočkala. Jenže umírání neskončilo ani pak. Američani jim dali maso - a ti největší hltouni pak zemřeli na předávkování jídlem... Sama Hanka nejdříve ležela ve mdlobách v kasárnách po Wehrmachtu.

Když se vrátila do Holic, nic ji tam nečekalo. Téměř celá rodina byla vyvražděna. Přežilo jen pár příbuzných. Mezi nimi její bratranec Karel Berman, později operní pěvec a národní umělec. Absolvovala nakonec půlroční přípravku na práci v izraelském kibucu, která probíhala v "nějaké garáži" v Liberci. Tam se v roce 1949 zamilovala do Hanuše Sternlichta. Vzali se, rok strávili v kibucu, ale jeho téměř prvobytně komunistické prostředí jí nevyhovovalo. "Nechtěla jsem nechávat děti v internátě." Žili pak nějaký čas s manželovými rodiči v Haifě. "Byla tam dílna, vedle malý domeček. Patřilo to Arabům, platilo se jim nájemné."

V lednu 1956 bylo pro osídlence otevřeno nové rozvojové město Kirjat Gat. Nejdříve se sem nastěhovalo osmnáct židovských rodin z Maroka. V roce 1962 sem přišli i Sternlichtovi. 

"Bylo to tady levné. A útulné."

Útulné je to i dnes, kdy tu sedíme, pojídáme dobroty a popíjíme dobré nápoje. Jakoby to, co nám Hanka vypráví, byla jen nějaká dávná pohádka. Avšak není.
Sternlichtovi zde vychovali dvě děti, ale Hanuš před časem zemřel. Dnes má Hanička šest vnoučat, ten sedmnáctiletý maturuje. Snad je to on, kterého vidím na fotce v nádherné bílé uniformě - tento hoch bude sloužit u námořnictva. Jo, a taky už má Hanička tři pravnoučata a čtvrté je na cestě, pane Hitler.

Hanka by si mohla už jen v klidu odpočívat. Ale je stále čiperná a čilá. Chodí přednášet do škol; to prostředí zná, když pracovala jako učitelka ve škole pro postižené děti. Přednáší. "Hlavně aby se nezapomínalo." V tom je zajedno s dalšími obyvatelkami terezínské el čtyřistadesítky jako byla tetinka Anna Hyndráková (sestřenice mého táty, zemřela v únoru 2022), Eva Erbenová, která žije v nedalekém Aškelonu, nebo Míša Vidláková, kterou po nás pozdravuje do dalekého Česka, kam ale Hanička často jezdí. Třeba i navštívit svého bratrance Jana Kačera (stihla to i nedávno na jeho poslední chvíli). Je neuvěřitelné, jak jsou při svých setkáních tyto dámy veselé, živé a radující se, jako holky, jimiž byly v onom pokoji L410. Žádné "staré dámy" - rozverná děvčata!

Hanička přednáší a píše. Do Izraele si jako jediný majetek přivezla deník svého otce, který si vedl už od předválečné doby. Věnovala ho jeruzalémskjému památníku Jad Vašem, a vyšel jako knížka v hebrejštině. Sama v roce 2018 vydala vzpomínkovou knížku Svobodná, volná.

Tak tam to snad bude všechno správně, lépe než v mém stručném výpisu, kdy jsem mohl při přepisu ze svého škrabopisu v zápisníčku udělat nějaké chyby nebo nepřesná   zestručnění Hančina příběhu. Jak říkal Arnošt Lustig: "Holokaust měl šest milionů podob."

A máme i stejný čas...

Na závěr jsme si udělali společnou fotku. Pochlubil jsem se Haničce svým příbuzenstvím s tetinkou Ankou (za svobodna, tedy i v Terezíně Kovanicovou) a byl jsem jejím objetím tak trochu přizván do rodiny.

Strávili jsme v tom domečku dvě hodiny a celé dvacáté století. Odjížděli jsme nasyceni dobrotami, ale já se zadřenou třískou tátova mlčení. Taky ho osvobodili Američani 5. května 1945 v lágru zvaném Gusen, co je nedaleko Mauthausenu. Ale o svých zkušenostech nemluvil, znám jenom drobečky z jeho života v lágrech. A dva moji strejdové taky nemluvili - ty zabili Němci až v březnu roku 1945 v Dachau...  

To páteční předšabatové odpoledne na konci svátku stánků zde panoval mír. Mír, který trvá vždy, než sem po asi 20 vteřinách letu dorazí raketa z Pásma Gazy.

Prožito v Kirjat Gat v pátek 6. října 2023, psáno v Praze na Lužinách v pátek 31. května 2024
Předcházející články z Izraele (nejen z loňské podzimní výpravy) a o Izraeli jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.