Měl jsem původně jiný plán. Zítra je náš poslední den v Izraeli, pak hodinu po půlnoci odjíždíme na letiště. A tak jsem si chtěl předbalit, abych si zítřejší turistické radovánky užil v klidu. A taky bych si měl zazálohovat fotky z karty do notebooku. A říkal jsem si, že bych se konečně měl v klidu pošmajdat po Betlémě, když už jsem tady. Jenže Jeruzalém smetl mé plány - vždyť to je přece ta největší turistická a duchovní radovánka!
A tak všichni zase zaplníme Kamalův autobus, kterým se necháváme odvézt do Jeruzaléma. Nejdříve objedeme několikakilometrový kruhový objezd, v jehož středu se nachází starý Jeruzalém se svými hradbami. Radek naviguje Kamala k vyhlídce na hoře Scopus. Je to nejsevernější vršek několik kilometrů dlouhého hřebenu, jehož jižní konec zdobí Olivová hora. V roce 1925 zde byla založena Hebrejská univerzita, později vybudována i universitní nemocnice Hadasa. Obklopuje ji mezinárodně uznávaná židovská enkláva. Bylo tomu tak i v době jordánské okupace a je i dnes, ačkoliv Scopus leží na území "Východního Jeruzaléma" a "Západního břehu". Zastavil jsem se tu s výpravou cestovky Alea v roce 2014 na vyhlášené vyhlídce, která poskytuje focební výhled směrem na východ až k Mrtvému moři a jordánskému pohoří Moab za ním. Pokud není kouřmo.
 |
| Výhled z hory Scopus na Judskou poušť - 2014, den |
Ale to byl den a koukali jsme do nečekaně zelené Judské pouště, pokropené bělostnými drobečky domů židovských a arabských vesniček. Průvodkyně Dalia nám tehdy vyprávěla, že to je ta poušť, kam směřovaly kroky všech proroků, když se chtěli očistit, když si chtěli zameditovat. Protože tato poušť leží hned u Jeruzaléma. Do ní se uchylovali neúspěšní povstalci i ohrožení opozičníci. Bylo to pusté místo, ale tak blízko městu, že za nimi mohli přijít příbuzní s jídlem anebo jim říci, že už se nebezpečí přehnalo, a že mohou se vrátit.
 |
| Výhled z hory Scopus na Judskou poušť - 2023, noc |
Dnes tu vysoko na černé obloze plane Jupiter, pod námi se jako oranžová kometa do svahu zakusuje dálnice, která zde mizí v tunelu. Žlutavý oblak nad severovýchodem nejspíš označuje Jericho (palestinská Area A), inkoustová tma pouště je počárána světly, není poznat, jestli svítí židům nebo muslimům. (Ale ti jsou často odkázáni na Palestinskou tmu - když si záměrně rozbijí Izraelem instalované lampy.)
 |
| Foto Radek Hejret |
Přesto nějaké místo na kartě vyplácám. Dobrou polovinu zdejší dvacetiminutovky však trávím hlavně "navnímáváním", ke kterému nás Radek stáke vybízí. Trochu fouká a ochladilo se. Jsem rád, že jsem si ke svým bílým téměř koloniálním šortkám vzal také koloniální podkolenky!
A už je čas přemístit se k vrcholu dnešního dne, a vlastně i celého týdenního zájezdu. Kamal nás hodí k Hnojné bráně, odkud to mají návštěvníci starého města jeruzalémského nejblíže k Západní zdi. Já vím, obecenstvo ji obvykle zná jako "Zeď nářků". Dva tisíce let nesměli západní opěrnou zeď chrámu na hoře Moria židé navštěvovat, anebo jen omezeně. A když už se tam dostali, pak byli smutní z toho, jak to tam vypadá, a proto plakali. I nad svým smutným údělem. To skončilo během Šestidenní války v roce 1967 a dnes to místo najdete v bedekrech pod přesnějším názvem Western Wall. A po projití nezbytnou bezpečnostní branou i prohlídkou zjišťujeme, že se tu dnes nachází místo velice veselé!
Je už po půl jedenácté, ale u ha-Kotel (u Zdi) to vře jako ve skutečném kotli. Skončil svátek Sukot a začal šabat. I nastalo velké radování, doprovázené zpěvy a tanci. Tancují malé děti, tancují děvčata, v kole se točí rozesmátí staří muži s typickými kožešinovými klobouky. Fotím jen spoře, tady by se nemělo. A pak se vrhám do kola taky. Ortodoxně nábožní židé, před kterými jsou občas turisté varováni málem jako před lidožrouty, mě laskavě vezmou do svého víření - třebaže mám holá kolena. Je po sukotu, šabat právě začal, tak jaképak plakání!
Po chvíli se vymaním a zajdu k samotné zdi, kde si zase užiju chvíle soustředění. Mně to tedy pomáhá, nevím, jak Jemu.
A je jedenáct večer, máme sraz támhle nahoře u záchodků, kam si také zaskočím. Radek nás vyvádí vzhůru po schodech na nečekané vyhlídky na stále vřící Kotel. Zabočíme tady, zabočíme támhle, schody tudyma - a najednou vycházíme na střechách. Na těch Střechách. Našli jsme to tu s Janinkou v roce 2016. Rozsáhlou anonymní a pustou plochu, která se vznáší nad samým obvykle kolotajícím středem města, nad křížením súků čtyř starojeruzalémských čtvrtí.
 |
| Odpočinek na jeruzalémských Střechách - 2024 |
Tehdy jsem si mj. zapsal: "Kdybychom nevěděli, že to jsou střechy, pak bychom si nejdříve mohli myslet, že se jedná o velký betonový plac, ozdobený lavičkami, na nichž spočívají osamělí uchození chodci, a pouličními světly, rozdělený mnoha ploty na různorodé úseky... Severu dominuje zvonice luteránského kostela Vykupitele... Vlevo od zvonice se nad červenou střechou snaží vylézt šedě holubičí kopule chrámu Božího hrobu, ještě více vlevo postává minaret Omarovy mešity. Na východě se za pláckem, zabydleným houfem anténních talířů zjevuje zlatá báň Skalního dómu, částečně zakrytá ploty. Jsme asi na její úrovni. Působí to zde dojmem jakési návsi. Z plochých střech vyčuhují kamenné hranaté nástavby, tvářící se jako samostatné domky. Dokonce tu rostou i vzrostlé stromy. Vidím i plechlové krychle strážních domků, které jsou vybaveny silnými reflektory... Hrát si lze i na samotné střeše, a to na dětském hřišti, kde černě oděný tatínek mlčky sleduje řádění dvou předškolních kloučků. Kde jinde se mají děcka vyřádit než na hřišti? A kdo jiný tam s nimi má být než tatínek, když maminka pravděpodobně běhá po tržišti..."
 |
| Ze Střech je vidět až ke Zdi - 2023 |
Teď se blíží půlnoc, je tu moc tma a hned vedle moc světla, fotky vycházejí hodně "atmosféricky". Kdo by chtěl vidět, jak to tu vypadá, nechť laskavě navštíví výšeuvedený odkaz. A až budete v Jeruzalémě, zaskočte se sem podívat, pokud chcete uniknout hlučícímu davu a zažít další vesnici uprostřed velkoměsta - s nádhernými a netradičními vyhlídkami ovšem.
Po schodech se noříme do Davidovy uličky a spěcháme po ní vzhůru vstříc Jaffské bráně. Teď tu není žádné kolotání, žádné víření, jen pouliční kočka se chce tulit. Na náměstíčku u Citadely je ještě otevřené arabské občerstvení, nabízející falafel, kebab, šavarnu a kafe, ale posádka už stírá schody a dlažební kameny před provozovnou.
Vycházíme Jaffskou branou u Citadely ("Davidovy věže"), širokým mostem přecházíme Jaffskou třídu, scházíme asi čtyřicet schodů pod Mamillu. Na druhé straně ulice Yizhak (Izák) Karib na nás čeká potemnělý Kamalův šedivák. Krátce po půlnoci letního jeruzalémského času konečně uléháme do betlémských postýlek.
 |
| Fasaelova věž Citadely |
Zítra, vlastně už dnes, vstáváme zase v šest, abychom stihli snídani v sedm. Během našeho posledního izraelského dne máme v plánu navštívit Jordán u Betánie, kde Jan Křtitel křtil přicházející poutníky, mezi nimi prý i jistého Jošuu. Dodnes tam vrkají bílé endemické holubice. Pak navštívíme biblo-, archeo-, rostlino-, zvěro- a geo- rezervaci Ejn Gedi a na závěr celého izraelského tripu se ponoříme..., vlastně si lehneme na vlnky Mrtvého moře.
Ale nakonec to bylo jinak...
Prožito v Jeruzalémě v páteční noc ze 6. na 7. října 2023, psáno v Praze na Lužinách v pátek 14. června 2024
Předcházející články z Izraele (nejen z loňské podzimní výpravy) a o Izraeli jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.
