(Na tomto místě děkuji kolegovi Moby Dickovi, že mi věnoval sobotní termín, ve kterém se jeho deníček
zjevuje na stránkách Neviditelného psa pravidelně už patnáctým rokem. Moby si vybírá neplacenou dovolenou, kterou hodlá strávit na odvrácené straně Měsíce. Svůj návrat plánuje na září. Pro ty, kteří by snad trpěli absťákem, je na Šamanově blogu v Hospůdce u hřbitova opakován deset let starý týdenní běh věcí v Českých textárnách.)
Zatímco čekáme s autobusem na zelenou, seznamuje nás Dalia s histotií čtvrtě Rechavja. Na konci 19. století tu stával klášter Ratisbon a okolní pozemky patřily řecké pravoslavné církvi. Když ta potřebovala peníze, začala v roce 1921 odprodávat pozemky, a to hlavně Židům. Do začátku druhé světové války zde vyrostla prestižní čtvrť, v níž kromě významných sionistických institucí (jako je třeba právě KKL) měli své domy akademici, vysokoškolští profesoři, lékaři a právníci a političtí vůdci. Po získání nezávislosti byl vybudován na západ od této čtvrti vládní distrikt, kde stojí např. budovy Knesetu, Nejvyššího soudu anebo ministerstva financí a vnitra. A také úřad premiéra.
Takže bylo zcela přirozené, když byla v Rechavji postavena oficiální rezidence premiérů. Svůj soukromý byt tu má i současný premiér Benjamin Netanjahu i bývalý premiér Ehud Olmert. Ten byl v době naší cesty usvědčen ve dvou případech z korupce, a dva měsíce poté v jiné kauze odsouzen na šest let a k pokutě milion šekelů. V době, kdy byl starostou Jeruzaléma (1993-2003) totiž přijal úplatek (či spíše řadu úplatků) kvůli stavbě luxusní rezidence. Soudce David Rozen to označil u vysoce postaveného politického činitile za zradu a "morální zvrhlost", Olmert za vyřizování politických účtů. Hodlá se odvolat, nicméně datum nástupu trestu je již stanoven na 1. září 2014. Inu, mají to izraelští premiéři (a prezidenti) těžké. Pokud se dopustí činů, které jsou soudem shledány za trestné.
Padla zelená, vyrážíme ke starému městu. Kolem starého známého Parku nezávislosti, amerického konzulátu a luxusního bytového komplexu Mamilla přijíždíme ke křižovatce u ostřílené jeruzálemské radnice (vlevo) a nejsevernější špičky městských hradeb (vpravo). Tady probíhala do roku 1948 palebná linie mezi Jordánskem a Izraelem. Zase stojíme. Od východu (aneb zleva) sem ústí stará známá Jaffská třída, po které přijíždí nová neznámá tramvaj! Zaznamenávám, že po tisíciletí nejfrektovanější cestou mezi Jaffou a Jeruzalémem dnes smějí jezdit toliko tramvaje.
A pak už cestujeme kolem hradeb nejdříve křesťanské a potom arabské čtvrti. Ocitli jsme se na území východního Jeruzaléma. Za Damašskou branou jsme upozormněni na vládní budovy – pobočky ministerstev, zejména financí a vnitra – které tu jsou umístěny pro potřeby palestinských Arabů. Ulicí sultána Sulejmana (toho Nádherného) směřujeme k údolí Kidron (což je biblický Jósáfat). Teprve dnes si všímám, že ta ulice je za Herodovou (či Květinovou) branou stěsnána mezi hradby a skálu, na níž se tyčí jakýsi gotický hrad. Jedeme dávným příkopem pod hradbami, ale ten hrad není až tak dávný, spíše novogotický. Tedy hodně "novo" – peníze na jeho stavbu věnoval roku 1927 ropný magnát John. D. Rockefeller. Takže to není hrad, ale Rockefellerovo muzeum. To si snad prohlédneme někdy příště. Dnes směřujeme na Olivovou horu. Jedná se vlastně o jeden ze tří vršků pohoří, které od severu k jihu sleduje Kidronské údolí, jež ho odděluje od starého Jeruzaléma.
Vystupujeme u vyhlídkového místa, kde jsem asi už počtvrté. Ale teprve nyní si uvědomuji, jaký je zde přetlak Ježíšových vystoupení na nebesa. Nejproslulejší je původně křižácká kaple a dnešní mešita Nanebevstoupení. V mešitě by se nechtěli ruští pravoslavní křesťané modlit, a tak si postavili asi dvě stě metrů východněji v letech 1880- 87 pravoslavný klášter, ke kterému patří i kostel, a hlavně zvonice, postavená na nejvyšším místě hory. Odtud je do nebe nejblíže. I když – to nebe je vlastně všude vysoko... Jednou ročně, na svátek Nanebevstoupení, kterým začínají svatodušní svátky, se pak koná mše – v té mešitě, která je dle muslimů i nepravoslavných křesťanů pravým místem odskoku Syna Božího, neb jest tam v mramorovém kameni otisknuta jeho šlépěj. Mše se může konat na základě dohody o příměří, která byla mezi Araby a Izraelem sjednána 3. 4. 1949. Od té doby má být na Olivové hoře zajištěn "volný přístup k svatým místům a kulturním institucím a použití hřbitovů". Takže tu kapli/mešitu mohou celoročně navštěvovat i různí jinověrci, ba i bezvěrci.
Je jedenáct hodin, nad městem se ozývají kostelní zvony.
Shlížíme přes lány hřbitovů židovských i muslimských na zlatý Jeruzalém. Odtud je dobře vidět na plošinu Chrámové hory, vlastně umělé stolové hory, i s mešitou Al Aksá a Skalním dómem. Kdybychom tam chtěli vstoupit, tak jenom v době mezi 12:30 a 13:30. Tohle území bylo po Šestidenní válce dáno do správy muslimům, a oni si toho užívají. Dalia popisuje mnohaleté potíže, které měli archeologové se získáním povolení, když chtěli k vykopávkám pod horou zavést pětimilimetrový elektrický kabel. Přitom když muslimové v jedné ze staveb vyměňovali podlahu, bez milosti vyhodili na skládku vše, co nebylo muslimské. A takto teď probíhají archeologické práce na samotné Chrámové hoře: Archeologům je milostivě dovoleno prohrabovat se tím vyhozeným smetím. A možná se již brzo smetím, či spíše rozvalinami, stane celá Chrámová hora. Až se totiž podaří palestinským Arabům postavit novou honosnou mešitu. Velice honosnou a velice hmotnou mešitu, a to přímo na obloucích Šalamounových stájí, které dnes tak tak drží alespoň současnou Al Aksu.
Je toho odtud vidět hodně. Jak už jsem popisoval v předchozích dvou dílech svého vyprávění. Mnohem přesněji a podrobněji se pak o tom zmiňují haldy bedekrů. Zmíním jen jednu pamětihodnost, které jsem dříve nevěnoval pozornost: K jižní straně Chrámové hory se zvedá kamenné schodiště, které dnes končí slepě v opěrné zdi. Už dříve jsem upozorňoval, že v Izraeli, když se řekne o nějakém biblickém příběhu, že se odehrál "tady", tak to není "přesně tady", ale "tady někde" – anebo úplně jinde. (Což neznamená, že to nakonec nemuselo být skutečně "tady".) Dalia užívá průvodcovskou formulku "tady, nebo padesát metrů dál, nebo o osmdesát metrů dřív", a nemáme ji brát za slovo. A tohle prý říkali průvodci i americkému astronautu Neilu Armstrongovi, prvnímu člověku na Měsíci, když ho provázeli Jeruzalémem. Chtěl stanout na míště, kde byl Ježíš určitě. Nejspíš proto, že když přistával na Měsíci, tak měl zadán cílový bod (kam se ale stejně netrefil). A tak zavedli Armstronga na ty schody. Jimi židé vstupovali do Šalamounova chrámu, jinudy to nešlo. Takže Ježíš – jakožto žid, dodržující náboženská pravidla – musel jít právě tudy.
Po výkladu jsme měli čas na samostatné koukání. Rozhlížel bych se déle, ale už jsem si potřeboval odskočit. Dostal jsem radu: Musíš tudyhle nahoru, a pak vlevo dolů. Vystoupal jsem tedy z vyhlídkového místa, a odbočil v protisměru vlevo dolů. Mohl jsem se koukat na památná místa z jiných úhlů, zjistil jsem, že pod vyhlídkovým místem je stanice izraelské policie, střežící klid těchto svatých míst. Budova je za plotem z tlustých prutů, od shora kryje vchody do ní drátěné pletivo, asi kvůli padajícím meteoritům. Ale záchodky nikde. Musel jsem se vrátit, a zeptat se znova. A – vida – vždyť tu je cedule! Neměl jsem zabočit vlevo, ale jít mírně vlevo od silnice. Mírně se snižující chodník mezi zlatými zdmi mě dovedl tam, kde to musí každý najít…
Je před polednem, nad městem se z amplionů rozléhá zpěv muezzinů.
Naloďujeme se do autobusu a míříme do Arabské čtvrti. Ale nejdříve se ještě zastavíme na nejsevernějším výběžku olivového pohoří, na hoře Scopus, nedaleko Hebrejské univerzity a její nemocnice Hadasa. Dalia prý vždy dokáže turistům připravit překvapení – i zcestovalým turistům (včetně majitelů cestovních kanceláří). Dnes nás zavedla na vyhlídku, ze které se nám rozevírá pohled na východ, tedy na Judskou poušť. Ta se rozkládá mezi Jeruzalémem a Mrtvým mořem, a není nějak obrovská: zabírá území 70 krát 20 kilometrů. To je ta poušť, kam směřovaly kroky všech proroků, když se chtěli očistit, když si chtěli zameditovat. protože to je poušť, která je nejblíže Jeruzalému. Sem utíkali i neúspěšní povstalci a ohrožení opozičníci. Bylo to pusté místo, ale tak blízko městu, že za nimi mohli přijít příbuzní a říci jim, že už se nebezpečí přehnalo, a mohou se vrátit.
Po nedávných deštích je ta poušť docela zelená, a není ani tak docela pustá. Pod sebou vidíme dálnici číslo jedna, tryskající z tunelů. Nad ní bíle září lidská sídla. To bližší patří jeruzalémským Palestincům, na vzdálenějším hřebenu se rozkládá Ma´Ale-Adumin, satelit Jeruzaléma, obývaný Židy. Pro palestinské Araby, Evropskou unii a prezidenta Obamu jde o zlopověstnou osadu na Západním břehu. Ve výši nad ní se nad šedým zákalem, skrývajícím hladinu Mrtvého moře, rýsuje modrá linie pohoří Moab. Dnes je to Jordánsko.
Před nějakými třemi a půl tisíci lety se odtamtud směrem k nám díval Mojžíš. Po čtyřiceti letech vláčení Sinajskou pouští dovedl svůj národ až k řece Jordán. Sám už ji překročit nesměl. Zůstal stát na hoře Nebó, kde také ve sto dvaceti letech zemřel. Neměl nejhorší poslední pohled…
Můj poslední pohled směřuje těsně pod úbočí svahu. Vine se po něm silnice, která má místo středové dělicí čáry středovou rozdělující zeď. Nějak se ten Izrael od dob Mojžíšových zúžil, a ještě je to prý málo.
Je teprve poledne, čeká nás prohlídka starého města. Nejprve navštívíme Arabskou čtvrť. Ale o tom až příště.
Přemýšleno a prožito v Izraeli kolem poledne 16. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 9. června 2014
Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"
Takže bylo zcela přirozené, když byla v Rechavji postavena oficiální rezidence premiérů. Svůj soukromý byt tu má i současný premiér Benjamin Netanjahu i bývalý premiér Ehud Olmert. Ten byl v době naší cesty usvědčen ve dvou případech z korupce, a dva měsíce poté v jiné kauze odsouzen na šest let a k pokutě milion šekelů. V době, kdy byl starostou Jeruzaléma (1993-2003) totiž přijal úplatek (či spíše řadu úplatků) kvůli stavbě luxusní rezidence. Soudce David Rozen to označil u vysoce postaveného politického činitile za zradu a "morální zvrhlost", Olmert za vyřizování politických účtů. Hodlá se odvolat, nicméně datum nástupu trestu je již stanoven na 1. září 2014. Inu, mají to izraelští premiéři (a prezidenti) těžké. Pokud se dopustí činů, které jsou soudem shledány za trestné.
Shlížíme přes lány hřbitovů židovských i muslimských na zlatý Jeruzalém. Odtud je dobře vidět na plošinu Chrámové hory, vlastně umělé stolové hory, i s mešitou Al Aksá a Skalním dómem. Kdybychom tam chtěli vstoupit, tak jenom v době mezi 12:30 a 13:30. Tohle území bylo po Šestidenní válce dáno do správy muslimům, a oni si toho užívají. Dalia popisuje mnohaleté potíže, které měli archeologové se získáním povolení, když chtěli k vykopávkám pod horou zavést pětimilimetrový elektrický kabel. Přitom když muslimové v jedné ze staveb vyměňovali podlahu, bez milosti vyhodili na skládku vše, co nebylo muslimské. A takto teď probíhají archeologické práce na samotné Chrámové hoře: Archeologům je milostivě dovoleno prohrabovat se tím vyhozeným smetím. A možná se již brzo smetím, či spíše rozvalinami, stane celá Chrámová hora. Až se totiž podaří palestinským Arabům postavit novou honosnou mešitu. Velice honosnou a velice hmotnou mešitu, a to přímo na obloucích Šalamounových stájí, které dnes tak tak drží alespoň současnou Al Aksu.
