Myslel jsem si, že jsme se uchýlili ke svatému Jeronýmovi. A myslel jsem si tedy nejdřív, že jsem právě na místě, kde tento světec překládal z hebrejského a aramejského textu první latinské znění Bible, tak zvanou Vulgátu. A jeho svaté žačky, Pavla Římská se svou dcerunkou Eustochií mu v tom pomáhaly. Jenže při procházení oázou jsem několikrát narazil na zobrazení pouštního lva, a dokonce jednou i s příšlušným svatým. A bylo to u vchodu do krámku se suvenýry, který se jmenoval "Saint Gerassimos". Což by i tak mohl být svatý Jeronýmos, jenže v tom falíruje ten lev. Historka o tomto lvu se vypravuje tak, že si chudák zabodl do tlapy trn a byl pak velice nedůtkliv. Chlápek, co šel kolem se ho ovšem nebál - nebo bál, ale věřil v jistou ochranu - a onen trn mu z tlapy vyňal. A ten lev ho pak už navždy doprovázel, onen pán ho měl jako domácí kočku. A když ten pán umřel, tak si lev lehl na jeho hrob a žalem zemřel též. Zkazka se však vypravuje nikoli o svatém Jeronýmovi, avšak o svatém Gerasimovi Jordánském!
Kterýžto nejdříve poustevničil v Egyptě, v jeho thébské poušti, a když mu tam bylo moc horko, přestěhoval se o něco severněji k řece Jordánu nedaleko Jericha, jak ví strejda Wiki.
Jericho je kousek odtud na severozápad, nějakých šest kilometrů. A Jordán teče asi čtyři kilásky východněji. Jo, tady to bude. Prý tu za byzantských dob stávala osada, zvaná Křepelka, která je taky vyznačena v mnohokrát citované podlahové mozaice v Madabě. A na tomto místě se podle legendy zastavila Svatá rodina k odpočinku, když po dálnici číslo 90 prchala z Betléma do Egypta. No, my jsme taky přijeli z Betléma, před hamásníckými raketami jsme ovšem prchali bezděky, nicméně jsme si i my zde mohli odpočinout podobně jako Ježíšek s rodinou! Na místě, kde tedy Gerasim založil v roce 455 tento klášter.
Kdežto svatý Jeroným překládal Písmo v Betlémě přece, tam v tom soukostelí na Náměstí jesliček, kde jsme byli - teprve včera! Jako by uběhlo tisíc let... No a tam pobýval v letech 386-420, tedy o něco dříve, než Geras(s)im(os) tahal lvovi trn z paty.
Ale trn z paty nám ten poklidný klášter skutečně vytrhl. Najedli jsme se tam u stánku, napili, vyčůrali na záchodě. Mohl jsem odpovědět na synkovu esemeskovou otázku, jestli přiletíme zítra podle plánu. Na to jsem mu odvětil: "Nevím, je tady válka."
"Právě proto ti píšu," odvětil synek, byv ujištěn, že jeho tatíčkovi se nic zlého neděje. No, i v době války pokračovala turistika. Když už jsme tu byli, tak jsme si taky prohlédli klidný vnitřek kláštera se stinnými ambity. A na arkádovité věži si zkontrolovali čas s místním už ikonickým kulatým plechovým ciferníkem. Inu, klášter doznal za ta staletí už několikero přestaveb a modernizací.
Dokonce jsme si mohli prohlédnout i dílnu, kde se starými technikami dělají nové mozaiky, kopie těch z biblických časů. Můžete si je pořídit i jako obrázek na stěnu, tady toho dudka, rybářskou lodici na hladině moře Genezaretského nebo něco většího, jako támhletoho orla, bojujícího s hadem. Opravdu velké mozaiky pak patří na podlahu - když na ně máte patřičné tisícovky dolarů. Mozaiky se tu skládají stejně jako před tisíci lety - jenom si mniši k ulehčení práce pořídili na rozřezání kamene elektrickou řezačku...
Kolem fontánky jsem si ještě vyběhl na kraj pouště, kde se staví něco jako billboard - mezi asi dvanáct metrů vysokými kruhovými sloupy s cimbuřím na vršku se tu táhke asi pět metrů vysoká zeď, prohnutá jako promítací plátno. U zdi stojí lešení, ze kterého dělníci dokončují obří mozaiku. Bude to asi turistická mapa pro návštěvníky. Na vršku té zdi rajtuje na koni nějaký svatý Říman, nejspíš.
Vracím se zpátky do oázy. Ohlížím se na hory, které se rýsují na východě. Aha, za těmi čtyři kilásky vzdáleném Jordánu je už vlastně Jordánsko! Naštěstí s Jordánskem má Izrael podepsánu mírovou dohodu a jordánští pohraničníci už do Izraele nestřílejí.
Je tu opravdu oáza, včetně palmového háje. S datlovými palmami. Jejichž plody právě dozrávají. Vlastně hrozny datlí jsou obaleny síťovinou, aby nepadaly na zem a daly se pohodlně sklízet. Jako jsme už viděli u mošavu na břehu Kineretu. Nějaké ty jednotlivé datličky však ze stromů upadly. A ano, dají se už jíst!
Po čtyřech hodinách ukrývání v azylu dostává Radek zpávu: Rezervace v Ejn Gedi je otevřená. Devadesátka je otevřená. Na plážích Mrtvého moře se dá koupat. Po jedneé hodině odpolední vyrážíme s Kamalovým autobusem na jih. Turistika v době války pokračuje. Tady, v okolí řeky Jordánu, na místě, kde si dle tradice odpočinula Svatá rodina, panuje absolutní mír a pokoj. Uvidíme, jak to bude cestou do Ejn Gedi a na koupačku v Mrtvém moři. Ale o tom až příště!
Prožito v klášteře sv. Gerasima v Judské poušti v sobotu 7. října 2023, psáno v Praze na Lužinách v pátek 28. června 2024
Předcházející články z Izraele (nejen z loňské podzimní výpravy) a o Izraeli jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.
Více fotek z kláštera viz FB autora
