„324 zemřelých na tyfus, z toho 240 dětí, taková jsou oficiální čísla obětí koncentračního tábora Lety. Další menší číslo je hrozivější: V lágru se narodilo i 36 dětí, žádné nepřežilo. Podle svědectví vězňů je dozorci topili v latrínách.“
Dnes dodávám, že zde bylo uvězněno během let 1942-43 celkem 1.309 bruttálně registrovaných lidí (a také i někteří neregistrovaní). Těch zaevidovaných i se jmény bylo 1294. Konce války se nakonec dožily tři stovky zdejších vězňů. Novorozenců, které zavraždili dozorci, bylo podle dnešní statistiky „jen“ 30, hlavně (ale nejen) na tyfus zemřelo 326 lidí. 120 obětí je pochováno v místním lesním hromadném hrobě, zbytek skončil na hřbitově v blízkých Mirovicích.
Z celkem asi 6.500 protektorátních Romů odjelo transporty do Osvětimi 4.870 osob, vrátilo se jich jen 583. Nejvíce jich bylo zavražděn v noci z 2. na 3. srpna 1944. Bylo to v rámci zplynování tří tisíc Romů ze čtrnácti zemí světa...
V letech byli internováni hlavně Romové a Sintové, ale i „cikánští míšenci a osoby po cikánsku žijící“. Ale protože šlo původně o „kárný pracovní tábor pro odsouzené vězně“ (muže starší 18 let), který byl dle protektorátního ministerstva vnitra založen 8. srpna 1940 a až později se z něj stal „sběrný tábor“, a provozovali ho čeští četníci, panovala svého času v českém prostředí velká nevole k tomu, aby byl označen jako „koncentrační“ (což je jen jiný výraz pro „sběrný“). V tomto debilním boji o slovíčka si smočil i prezident Václav Klaus. A tak není divu, že v komentářích k mému článku se vykytují posměšné poznámky typu „já býval o prázdninách také v koncentračním pionýrském táboře“…
Tento tábor byl obklopen dráty, ale nebyla v nich elektřina. Dalo se z něj utéci, ale slušní občané z okolí vždy poctivě ohlásili výskyt podezřelých osob. Ostatně ani Terezín nebyl „koncentrační tábor typu, jaký si představujeme“, ale „jenom“ ghetto. Ale i Terezín se ocitl na seznamu německých koncentračních táborů, když se jednalo o odškodnění obětí nacistického režimu. Nevím jak pro vědce a historiky a politiky, ale pro lidi, kteří byli v letském lágru zavřeni, šlo prostě o koncentrák. Zejména kvůli sadistickému veliteli, kapitánu četnictva Josefu Janovskému. Ti, kteří přežili tvrdí, že „i v Osvětimi to bylo lepší“. Než se šlo do plynu...
 |
| Býval zde vepřín |
Krom toho, že se široké veřejnosti nelíbilo slyšet vyprávět o „českém koncentračním táboře“, se rozhořely rasistické debaty o cikánech. A pak také o nehorázné sumě, které si majitel vepřína spočítal, že by mohl dostat. V době, kdy chov prasat začal v Česku skomírat, si majitel firmy Agpi spočítal, že by za celý areál (jehož část si pronajímal od českého státu!) mohl chtít 400 milionů. Vyčkával, vyčkával, své vepříky hýčkával – až ty penízky nakonec dostal. Přesněji 420,8 milionu Kč. Zatímco odhadce odhadl cenu na 77 melounů. Rozhodla o tom nakonec až v roce 2017 koaliční vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL), kde byl ministrem kultury Daniel Herman (KDU-ČSL). Ani on nevěděl, proč se za to tolik dalo. Snad kvůli českému černému svědomí? On tam ten vepřín většinově opravdu smrděl, nejen svým odérem! Avšak staré cikánské přísloví nakonec praví: „Věc má takovou cenu, za jakou se dá koupit.“
Ještě tady byla jedna nepříjemnost, která se týkala aktuálního politika Karla Schwarzenberga, a která mohla způsobit, že se o Letech nerado mluvilo. Jeho rodina totiž vlastnila nejen Orlík, ale i přilehlé polnosti, na kterých rovněž pracovali chovanci ještě původního kárného tábora. Komunisté a političtí odpůrci to knížeti otloukali o hlavu, ale ve skutečnosti byla ona pole (a další majetek) za války zabavena Němci. Karlíkův otec, Karel VI. Schwarzenberg, byl naopak českým vlastencem a mj. autorem Prohlášení příslušníků historické šlechty, které v září 1938 prezidentu Edvardu Benešovi předala skupina 12 představitelů šlechtických rodů. Organizoval ilegální Národní výbor v Čimelicích a účastnil se i Pražského povstání. Ale možná tam ty „osoby práce se štítící“ z původního kárného tábora zpočátku přece jen pracovaly, protože do nucené správy šel orlický majetek, jak teď vidím, až po nástupu Reinharda Heydricha v září 1941. Prostě to celé smrdělo, a nejen kejdou.
Ve svém článku z roku Nula jsem pochválil tehdejší pietní místo, na němž byly opracované kameny složeny do tvaru, který mi připomíná ležící matku, držící v náručí dítě. Jde o dílo sochaře Zdeňka Hůly, které na místě odhalil prezident Václav Havel v roce 1995. V té době byl tento památník romského holocaustu přifařen k památníku v Lidicích, kde nebyl objektem hlavního zájmu. Od roku 2018 je logičtěji přiřazen pod správu Muzea romské kultury.
Tehdy jsem také pochyboval o účelnosti stamilionové investice k vykoupení vepřína. Ve svém článku jsem to považoval za nadbytečné. Nakonec – za zeleným porostem nebyl ten „prasečák“ ani vidět a ten den dokonce ani cítit. Než čas trhnul oponou, vepřín vykoupen, zbourán (až na několik trosek, které mají připomínat jeho existenci) a díky dalším investicím - se zapojením norských fondů – je vybudován na jeho místech nový památkový areál. Byli jsme se zde podívat s mou novou partnerkou Karlou v rámci naší cesty do Písku.
Také tentokrát jsme omylem minuli odbočku vlevo, tedy na blízké a hlavní parkoviště téměř u silnice číslo 19, na jejímž vybudování se podíleli romští otroci. Zrovna v těch místech totiž něco řešila Policie ČR. Dnes je následující lesní cesta, která odbočuje téměř protisměrně vlevo, sjízdná až k malému parkovišti o hltnosti pěti aut. Tady je nejbližší cesta k prvotnímu památníku. Takhle vlevo je umístěno dřevěné pítko na vodu, za ním následují tři dřevěné domky se střechou, jako mají vagony. Nebo maringotky. Četl jsem kdesi, že místní osazenstvo bydlelo nejdříve v maringotkách bez kol, tak tohle tedy maringotky nebyly – na to byly příliš široké. A osy na kola taky neměly. Na té prostřední bylo napsáno „WC – mimo provoz“. Na tabuli s plánkem jsme se dověděli, že návštěvní pavilon je otevřen v sezoně od dubna do října, avšak jen od čtvrtka do neděle. Leč vůkol panovalo pondělí. Nic to, venkovní areál jest otevřen celoročně.
Po pohodlné betonové cestičce jsme se dostali až k lesu, kde je vlevo amfiteátr, jehož z roku Nula nepamatuji, který je v ose oné výše zmiňované plastiky, která se nachází vpravo od cesty. V hájku vlevo od ní je vztyčen hrubý dřevěný kříž a za ním se nachází drny porostlé buřinou - „nouzové pohřebiště“. Cesta pokračuje až k (dnes) zavřenému návštěvnickému centru, ale přímo na sever od něj, tedy vpravo, prochází holou planinou klikatá cesta, ozdobená v zátočinách informačními panely. Kdo má čas a chuť může si u nich i vyslechnout vyprávění pamětníků, jak vidím dodatečně. Neměl jsem sílu něco poslouchat, stačilo si přečíst krátké útržky pamětníků:
“Moje teta měla čtyři děti, o který přišla. Já o malou sestřičku jsem přišla, no. Takže mám holt velmi špatný vzpomínky. (Alžběta Danielová)
"Napsala o Letech takový pojednání. Přesně popisuje, co se tam dělo, jak tam přišla, co tam bylo za bachaře, jak jí holku zabili, dva měsíce jí byly. No hrozný věci.“ (Jan Hauer o své mamince Boženě Pflegerové)
"Měl tu pět dětí. A narodila se mu tu první vnučka. Ale to, že jeho rodina nepřežila, to zjistil oficiálně až po válce.“ (Zdeněk Serinek o tragickém osudu rodiny svého dědečka Josefa Serinka)
Po té hadovitě klikaté pěšině jsme došli až k betonovému kruhu o průměru něco přes sto metrů. Jeho okraj je tvořen asi pět metrů širokou betonovou pěšinou, která je každého půl metru přeťata úzkou spárou. Každá ta spára má jméno po jedné evidované oběti. Takže je jich celkem 1295, protože ta poslední je za oběti neevidované. A když tak jdete volným krokem, a každým tím krokem překročíte dvě mrtvé lidské bytosti, tak je z toho někomu až úzko.
Betonová kruhová stuha je přísně vodorovně položena v budoucí louce (ještě v něm roste plevel). Označuje přibližný okruh , ve kterém se nacházel areál bývalého tábora. Ten kruh jsme obešli jen necelý, k další hadovité pěšince, která je ozdobena dalšími informačními tabulemi – co se dělo potom:
„Když jsem viděl ten hrob, tak se mi udělalo špatně, a pro mě je to něco hroznýho. Je to hrůzostrašný. Když to vidím tady rozkopaný, kde všude můžou být mrtvý, my tady po nich celý roky šlapeme, tak to jako opravdu je něco hroznýho. Víc vám k tomu nemám co říct, protože jaksi se mi svírá srdce u toho. Vlastně je to dobrý, že už se to konečně našlo, a že už ty lidi přestanou snad už s tou xenofobií a se vším.“ (Jan Hauer o archeologickém výzkumu, konaném na místě tábora a nouzovém pohřebišti v roce 2019.)
Ano, archeologové ze Západočeské univerzity v Plzni pokračují ve svých výzkumech válečných hrobů. Archeologie zde podává důkazy o existenci hromadných i jiných hrobů z doby 2. světové války. Nikoli domněnky a politické blábolení o naší historii ve 20. století…
Mezi oběma klikaticemi míří přímo k návštěvnickému centru 200 metrů dlouhá cesta. Je to tu dost k chození, ale přiměřeně tématu. Před pavilonem je hlavní parkoviště, taky se tam na první pohled vejde tak pět aut. Avšak přidružená plocha, rozčleněná vysázenými stromky, dává tušit, že se sem jednou vejde víc aut a autobusů, asi jako u rakouského Mauthausenu. Dneska zde bylo jen jedno auto. A na tom vedlejším parkovišti hned tři! Na to, že bylo počasí ke koupání stvořené, a že byl vlastně nenávštěvnický den, celkem dobrá úroda.
Tam za silnicí č.
 |
| Takové tu byly tresty |
Vraceli jsme se s Karlou k autu zase kolem toho původního památníku. Takhle vpravo stále ještě leží rákosem zarostlý rybník jménem Lipeš. V něm se romské ženy nechtěly mýt, protože zde byli „hadi“ (úhoři). Tady prý byli Romové také topeni, zejména jejich děti. Taky jsem si představoval, že by zde mohl být informační nápis.
Ten památník ve mně zanechal silné pocity. Pěkně ho udělali. Až se mi svíralo srdce. Už nemá smysl hádat se, jestli onen pozemek s prasaty byl přeplacený. Je to tu k nezaplacení! Tímto psaním jsem poněkud ulevil svému černému svědomí, když jsem pokládal výkup a zbourání vepřína za zbytečný.
Před tím skoro čtvrtstoletím jsem o tomto místě napsal: „Zvítězíme všichni, až na tu loučku přijde jednou víc Čechů, než Romů! Až se tu začnou zastavovat turisté, jedoucí ke starobylému Orlíku. Ne jedenkrát za rok. Každodenně.“
(Tak tohle se už splnilo. Z těch celkem čtyř aut byla jen jedna posádka romská.)
A pokračoval jsem: „Až si památku letského tábora uložíme do srdce vedle památníků v Lidicích či v Terezíně. V těchto místech netrpěli Romové, Češi nebo Židi. Byly to lidské bytosti. Jen tak snad můžeme zabránit budoucím tragédiím.“
Tragédie, způsobené lidskou blbostí, pokračují. Ale jsem rád, že toto místo v české krajině získalo svoji důstojnost!
Psáno v Praze na Lužinách v pátek 23. srpna 2024
Odkazy:
Žádné komentáře:
Okomentovat