"Ahoj! Věnuje osada ztracených srdcí," zní na trojúhelníkovité bílé vlaječce nápis, vinoucí se kolem obrázku opeřeného indiánského válečníka. Tato vzpomínka na fenomén českého trampingu se tentokrát nenachází v Muse, tedy Severočeském muzeu. Tam je jiná trampská výstava, psal jsem o ní před pár týdny.
Ne, tentokrát chci referovat o výstavě, která mapuje naše soudobé dějiny v celistvosti. "Naše" značí dějiny českých zemí a "soudobé" pak dějiny 20. století, jak je vypravuje nová expozice Národního muzea v jeho nové budově. Tramping do nich nepochybně patří, ale nakonec se jeho představení odehrává vlastně v jediné vitríně. Nelze jinak, mají-li se představit bohaté dějiny Česka během posledního století, i když se expozice rozkládá na 2.000 metrech čtverečních.
Vlastně se nejedná o celých sto let. 20. století totiž začalo až v roce 1914 atentátem na následníka c+k trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho žínku Žofii. Však mezi nejcennější exponáty patří i devět různých řádů a vyznamenání, kterými měl FFd’E ozdobenu uniformu, v níž byl v Srajevu střelen. Mnohem působivější pro mě je však předvedení následné války, kterým celá výstava začíná. Velká válka je ukázána v obrázcích a zvucích, naštěstí ne v blátě a zápachu, ten si můžete jen představit nad fotografií hromady padlých vojáků. Zato si lze navléci helmu a sednout si v dřevem zpevněném zákopu. Navléci si protézu na ruku nemůžete, pokud máte ruku. Soupravu chirurgických nástrojů také raději na sobě nezkoušejte. Podstatná pro českou a československou státnost je účast zahraničních legií.
Hned za kulatým rohem Velké války můžete vlézt do rozměrné kabiny časového výtahu. Každých několik minut se otevírá znova, protože režisérům představení, které se na válcové ploše uvnitř promítá, se podařilo těch sto let, přesnějí devadesát - od r. 1914 do roku 2004, kdy ČR vstoupila do Evropské unie - vtěsnat do několika působivých minut.
Expozice se rozvíjí ve dvou rovinách. Jednak jsou v ní předvedeny dějinné okamžiky národa. Svrhávání dvouhlavého císařského orla v říjnu 1918 je vyobrazeno jako divadelní kulisa 1:1 podle starého fotografického obrázku. Marná zářijová mobilizace v roce 1938 jako model pohraniční pevnosti, do které nastupují modýlkoví vojáčci, doba německé okupace je prezentována panelem s letáky z té doby. Jak se ukazuje osvobození Rudou armádou v roce 1945 jsem nepostřehl, zato jsem si všiml okupace Sovětskou armádou v roce 1968. Obří model tanku snad v měřítku 1:2 před velkoformátovou fotografií střelami poďobané fasády Národního muzea nelze přehlédnout. A tak podobně.
Druhá rovina, ta rodinná, osobní, je mnohem zajímavější. Babička ještě chodila kupovat do podobného předválečného koloniálu. Hm, padesátkový konzum se dvěma druhy konzerv (vepřovými a hovězími) v tom srovnání vypadá chudě. Prohlédnete si skromné vybavení bytů před druhou světovou. Můžete si porovnat, jak vypadaly kuchyně v různých dobách. Hele, ženo, přesně u takového stolu jsme seděli v sedmdesátkách, pamatoval pratetičku z počátku století. A ten papiňák ze sedmdesátek ještě máme.
A tady je kuchyně moderní ze sedmdesátek, sektorová! Tehdy přivezli do Debílka (DBK, Dům bytové kultury) jen dvě soupravy a já urval tu druhou! A teď je v muzeu. A podívejte děti na tenhle béžovošedožlutý stoleček, trojúhelník se zakulacenými rohy, jo to byla po vosumapadesátým taková móda, bruselská, podle tehdejší světové výstavy, kdy si nás po delší době mohli lidé ve světě nějak všimnout. V takovéhle krosničce jsem tě nosil, Terezko, když jsi byla malá. Tyhle drobné věci vyprávějí o nedávné minulosti více než monumenty.
Vývoj doby lze sledovat i v dobových tiskovinách. Z roku 1918 pochází ironické letáky, pranýřující keťasy (na pitvorných obrázcích jsou karikováni Židé). Odkud asi pochází výzva "Mládeži česká, voláme tě"? Že by agitoval Československý či snad Socialistický svaz mládeže? Ale kdeže. Podepsáno Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. A tu je obrodný Mladý svět z roku 1967, na titulní straně záběr z filmu Rozmarné léto, na kterém mistři herci Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský a František Řehák vystrkují hlavy z hladiny, poďobané kapkami vody a mračí se. Režisér Jiří Menzel k tomu poznamenává: "Za vrchol svého režijního mistrovství považuji dostat tyto pány do vody." A tyhle Literární listy z června osumašedesátýho s Dvěma tisíci slov mám ještě schovaný, však jsem je podepisoval. Na titulce se jeví Haďákova karikatura lékaře Dubčeka s fonendoskopem kolem krku, jak prohlíží těhotnou Marianne a praví jí: "Keď nenastanú komplikácie, malo by to byť v deviatom mesiaci donosené." Hm, jenže přišel osmý měsíc a potrat, bohužel.
A tu je hra, test z doby "normalizace". Podle toho, jak ji vyplníš, budeš žít. Tvé odpovědi určí tvou budoucí školu i zaměstnání, i postavení v naší vyčpělé socialistické současnosti. Jaký je tvůj původ? A jaké smýšlení? Vyplnil jsem dle pravdy - a špatně bych dopadl. Tak jsem pak vyplnil podle toho jak jsme podobné testy, vlastně dotazníky, vyplňovali. A dopadl dobře! Protože dědeček byl sice továrník, ale otec celoživotně dělník!
Líbily se mi časové kapsle, čtverce tak metr na metr, zapuštěné v podlaze pod sklem. Takhle vypadaly v té konkrétní době peníze (víte, že jsme měli taky pětadvacetikoruny a pětadvacetníky? Takhle lomené hodnoty měli ve 20. století snad jen ještě v SSSR), karty, literatura, kapesní hodinky, ubrusy, památeční fotky. Ostatně minimalizace vládne i u kufříku, rozevřeném na ratanové sedačce, do kterého se musela vejít kromě blůzky, kalhot, walkmena a mapy štadtu Berlin ještě konzerva lančmítu. A tady vedle pasu leží stomarkovka, bude nám to na Alexanderplatzu stačit? Ano, tak se cestovalo do světa začátkem devadesátek. A hle, bulharská keramika, tu jsme si vozili od moře za sociku.
Vyvíjela se nejen letadla a lokomotivy, ale i domácí spotřebiče. Takhle vypadaly v šedesátkách první tranzistoráky a takhle první televise. A zde je domácí pracovnička kolem roku Nula snad: Stolní počítač pod stolem, na něm router, připojený ke stabilnímu telefonu, ale na stole už leží dvě Nokie. U klávesnice na podložce lenivě spočívá myš, nad ní se tyčí monitor zvící krabice. A hele, fax, takový jsme taky měli. A drátěný program na tužky a sponky, ten ještě mám...
S odporem jsem prošel kolem sádrových trpaslíků ve formě hutníka s odpichovou tyčí a "zemedělce" s prasátkem v náručí.
Metry čtvereční se podařilo nastavit i patrem. Tomu dominuje lajna bronzových hlav, "bustárium" tomu tak tady říkají. Vlastně asi jen ty první hlavy, Masarykovy, Benešovy, byly bronzové. Ty další byly snad patinovaná sádra, stejně jako ti trpaslíci dole. I když Gottwaldovi by se to asi neodvážili udělat, to musel být bronz, když už ne zlato. Skutečně zlatá je zlatá olympijská medaile, kterou jako první získal pro Československo sportovní gymnasta Bedřich Šupčík v roce 1924.
Po sestupu na spodní úroveň nezapomeňte na ještě jedny nenápadné schody, která vás zanesou do dalšího, odděleného prvního patra, kde můžete obdivovat prvorepublikový design.
A málem jsem přehlédl zastrčenou dětskou hernu. Stolní hry typu Člověče, nezlob se nebo monopoly či stavebnice Merkur se netěšily takovému zájmu jako tři počítače, na nichž dětičky jely Tetris nebo Mašinku.
Výstava je střídmá, přehledná, i když je nakonec vystaveno asi tisíc předmětů. Některé ty předměty snad ani neměly být vystaveny, jako například obraz olympijské vítězky Věry Čáslavské - po doskoku, barevný, velký, hrozný. Červený jak někde na jatkách. Takové socialistické porno. Ale - "taková byla doba".
Není to tak dávno. Však jde o dějiny soudobé, od arcivévody Františka atd. až po prezidenta Havla. Od ČSR, přes Protektorat Böhmen und Mähren, přes ČSSR, ČSFR až po ČR aneb Č(esko). Od ledniček na led po chladničky na elektřinu. Když tam půjdete s potomky, můžete si připadat jako pamětník. Jo a děti do 15 let mají vstup do NM zdarma. (Netýká se Dětského muzea, ale to je jiná pohádka, přístupná v doprovodu dospělé osoby už od 4 let.)
Ahoj v Národním muzeu!
Na návštěvu výstavy Dějiny 20. století v nové budově NM zve Šaman.
Viz i web NM, expozice Dějiny 20. století, kde jsou i další fotky.
