Vánoce začínají nákupem stromku. Letos jsem se nechal zlákat inzerátem firmy, která má sídlo na naší sídlištně okružní Jeremiášově. Zajel jsem tam se svým kombíkem značky Škoda Fabia, ale ta firma tam už nesídlí - stejně jako vloni. Leč hnedle vedle je naštěstí Makro a před ním stanoviště stromkův. Minulou středu tam takhle po setmění bylo ještě liduprázdno, a tak se mi pán od stromků mohl věnovat. Hnedle první jedle, již uchopil, se mi zalíbila, a já pravil: "Tahle si mě vybrala." A poprosil pána, aby mi ji rezervoval. Protože jsem neměl dostatek keše a musel zaběhnout do obchoďáku, kde jsem vybral peníze z bankomatu.
Ale když jsem se vrátil a pán mi rezervaci vytáhl z řady, všiml jsem si jedle hnedle vedle té první jedle a na druhou dobrou si vybral tuto. Stromek se vešel do výšky metr a půl, stejně jako vloni. Pročež stál jen baťovských 599 - stejně jako vloni! A stejně jako vloni stojí zabalení 31 a ostrouhání 30. Tentokrát jsem nesklápěl sedadla v autě, stromek jsem hodil na střechu a přivázal k ližině. Doma jsem ho zatím nestrkal do kulatého umělohmotného stojánku, co se dá plnit vodou, protože dřevo přece vodu nevede, tu vede jen podkorní pletivo, tedy lýko. Ta voda je tam jenom jako závaží! Takže jsem stromek vrazil na lodžii do kbelíku s vodou.
Už zde stála opřena jen o břízku, protože jedlička, již jsem si kupoval před pěti lety jako živý vánoční stromeček, změnila bydliště. Kořenáč už jí byl těsný, žloutly jí jehličky a tvářila se mrzutě. Nakonec jsem ji na jaře vypustil do hájku u domu kamaráda ve Vráži. Dobře se o ní staral, pravidelně zaléval, takže přežila. A dožila se i dalších Vánoc.
Adventní čas pokračoval ve čtvrtek, kdy v baru Mandragora v Korunní oslavovala místní sešlost opožděně svátek Lucie, co noci upije. Slyšeli jsme švédské písně a ukrajinské písně. A společně se sborem Rimon jsem zpíval zase židovské písně, vztahující se ke svátku světel, aneb chanuce.
Adventní čas rozněžní srdce každého desperáta (dříve desperáda), takže v pátek odpoledne jsem vezl kamarádce s vymknutou nohou kolečkové křeslo od řepských boromejek až na Flóru. Složené se vešlo do nákladového prostoru akorát, zadní řadu sedadel jsem zase nemusel sklápět. Ten den byl rozpočítán na minuty, ale cestou z Flóry na téměř rodné Lužiny jsem už nepospíchal, ani v poskakujících kolonách nenadával. Leč už jsem se těšil domů. Avšak návrat se o čtvrthodinu opozdil. To když jsem musel na Smíchově měnit kolo. Prorazil jsem si totiž při drcnutí ve tmě o obrubník pneumatiku! Pátek večer před Vánocemi. A kdo mě zná neuvěří, že jsem kolo měnil mlčky. Nebylo to tak rychle, jak to umějí mechanici na eF jedna, ale už jsem to dělal za svůj automobilistický život potřetí...
V sobotu jsem volal do svého škodováckého servisu, jenže v servisu pneu nemají. Ty Škodovka nedodává, servis si je objednává sám. Jenže v sobotu už nikde nikdo není. Mám se s vozemm zastavit v pondělí. Aha! V pondělí je dvacátého třetího, den tradičního nákupu kaprůch. Kapři dostali samozřejmě přednost. Vlastně to bylo teprve včera, jenže to byl tak dlouhý den...
Začal ranním nákupem kaprůch tradičně na Lukách... Ne, začal kvapným odchodem z bytu, abych ho stihl opustit společně s přítelkyní Karlou, která pospíchala provádět návštěvníky v jednom muzeu, to je teď její aktuální zaměstnání. Karla šla na metro, já na zastávku busu. Kde jsem zjistil, že mám sice mobil i klíče, ale nemám to třetí, no! Jo, peněženku. A když už jsem se musel vracet, vzal jsem si klíče od auta a zajel na blízká Luka vozmo. Našel jsem dokonce i vhodné místo k zaparkování. To je takový grif, který jsem se naučil od Karly: Přej si najít jedno jediné místo na parkování a ono se ti (nebo ho Někdo) vyrobí. Když si to opravdu přeješ!
A tak jsem zaparkoval a odešel koupit kapra tradičně ke stánku rybáře Píchy z Veselí nad Lužnicí. Bral jsem kapry dva, budou z nich řízky pro mě a dcerku Terku na štědrovečerní večeři, pro nás dva plus synka Janka a jeho Janu na zítřejší oběd a ještě pro mě a Karlu na zítřejší večeři. Přišla by i na oběd, ale provádí v muzeu - je svátek a tudíž stoprocentní příplatky. Štědrý den nedrží, ale zítra spolu oslavíme začátek chanuky.
Pánům rybářům jsem četl instrukce Terezy z mobilu: "2 kapry šupináče ideálně do 2,2 kg, přijatelné do 2,6 kg, rozhodně pod 3." Poslední den prodeje takhle malé? Nakonec měli na první dobrou 2,2 + 2,7 kg.
"Zabít, odšupinit, useknout hlavu, vykuchat. Chceme hlavy i vnitřnosti. Nechat ocas i ploutve. Koupit hlavu navíc." Ocas a ploutve chce Terka nechat, aby si je mohla odříznout dle svého - i s kusem masa navíc do polívky.
Působil jsem zjevně podpantoflovým dojmem. A měl jsem plnou hlavu následujících povinností, takže jsem se nevěnoval reálu. Pan rybář ryby odborně zabil. Jenže neodšupinil, leč stáhl z kůže. Podle kuchařky Terezy tím zbavil vrstvičky podkožního tuku. A tu druhou rybu vyloženě odflákl. Sice odštípl ploutvičky, zato usekl hlavu před vykucháním - a nevykuchal. Jak se později ukázalo, tak s hlavou odsekl i kus měchýře. Žlučník sice vydržel, ale žlučovod ne. Takže mlíčí šlo do odpadu, ryba je naštěstí použitelná. Terka její maso ještě pro sichr a pro chuť olízla a nebylo hořké.
Zpátky na tržiště. Naložil jsem kapry do auta a jal se věnovat následným nákupům. Místo do levné Penny, kde bylo děsně narváno jsem šel do méně levného Alberta, kde jsem koupil dvě levná plnotučná mléka, ledový salát (máme ho teď s tuňákem k obědu), tři drahé citrony (nevyplatilo se kvůli nim jít ke skvělému luckému zelináři, který ani nemá ledový salát) a pět obyčejných rohlíků (na kostičky do polívky). Nákup byl skrovný, protože Terkou požadovaná jablka a vajíčka jsem už měl doma. Albert byl taky plný, ale právě kvůli tomu otevřeli druhou pokladnu, takže frontu jsem nečekal.
A když už jsem byl na Lukách, stavil jsem se v tamních Domácích potřebách a koupil žárovku(!, zakázaná technologie) do noční lampičky, kam se ledka nevejde a pak přešel naproti do lékárny, kde jsem zase koupil baterie do naslouchadel - které se hodí do světelného domečku, když už nebudeme mít letos betlém.
S tímto nákupem jsem dojel do servisu, kde jsem se dověděl, že se mi "pokusí sehnat pětku". Takhle: Vloni jsem se sám přemluvil, že by moje autíčko (*2011) mohlo mít nová pneu, i když stále nemá sjetý dezén (jezdím málo). Ona totiž guma degraduje. A tak jsem vloni nakoupil sadu letních i zimních gum značky Polaris 5. Nu a letos se už dělají jen Polaris Šestky. Ale pan mechanik se pokusí někde nějaké vyšťárat. Jinak si budu musit koupit Šestky dvě, abych měl na jedné nápravě stejné. Škodaže jsem si neprorazil ještě tu starou pneumatiku už vloni!
Najednou bylo poledne a já "neměl nic uděláno"! A co jsem měl ještě dělat? Naobědvat se. Sundat včera vyprané prádlo z lodžie a uklidit. Ano, moje pračka značky AEG má i sušicí program, ale ten už nefunguje. Sušička je rozbitá, a to po pouhých dvaceti letech! Takže suším ekologicky, což v zimním, pošmourném a vlhkém počasí moc nefunguje. Naštěstí včera svítilo sluníčko a prádlo usušilo.
"Počasí na kolo," poznamenala v SMS uštěpačně Karla, načež jsem vzal kolo a zajel ještě jednou do Domácích potřeb na Luka, protože dnes už mají zavřeno a oni tam měli vánoční svíčky v průměru vhodném pro Karlinu chanukiji. Ty ani v dé emku, ani v Makru neměli. A vzal jsem i další dřevěné kolíčky na prádlo, abych nemusel ponožky věšet po dvou.
Konečně nastal čas k ukotvení stromku. Protože stojánek má ďouru o průměru 5 cm a protože jedličku umějí ořezat na pět cenťáků, tak tam zrovna pásla. Jenže se s ní nedá nic dělat, takže stojí trochu nakřivo...
A najednou byly tři a já teprve začal mýt dlaždičkovou podlahu v kuchyni a na "sociálce". Věc s dlaždičkami se má tak, že jsou sice "omyvatelné", to však neznamená, že jsou zároveň "omývané"! No tak teď jsem je omyl. Uklízet je užitečné, protože v koupelně jsem měl takhle vlevo ve škvíře mezi umyvadlem a sprchovým koutem uschovány hadry na utírání dlaždiček a kachlíčků a mezi nimi jsem našel - svůj asi měsíc postrádaný spodní zubní můstek!!! Teď teprve (po patřičné desinfekci) budu moci skutečně svátečně vánočně hodovat. A po svátcích se musím omluvit z tříkrálové návštěvy u paní zubařky. Ušetřil jsem dobrejch sedm tisíc. Nečekaný dárek!
Tereza píše SMS: "Přijdu až v osm." Odvětím: "To stihnu ještě vyssát." (Psali jsme v tom slově dvě es ještě podle pravopisu v první třídě, tedy v roce 1957.) Ale k vyssávání jsem se dostal až v těch osm večer. Přišla později, spát jsme šli o a po půlnoci.
A čas běží, dnes ještě musím zabalit dárky a ozdobit stromek! Bývala to pravidelná práce synka, ten ale letos ze svého kladenského bydliska nepřijede, má jiný program. Snad zůstalo v té krabici od banánů, kterou jsem přinesl ze sklepa všechno tak, jak jsem tam letos někdy v únoru srovnal. Veškerá vánoční výzdoba. A snad jsem tam srovnal vše, co se na stromek patří. Snad tam budou i háčky - většinou nejsou, přesněji nenajdou se, pak se dokupujou a pak tam jsou najednou troje navíc. Papírový betlém nestihnu postavit, to dělal vždy synek, vždy ho stavěl jinak a vždy dle jiného scénáře. Vždy se v něm však vyskytovala postava "šíleného mnicha", který se schoval pokaždé jinam.
Nuže, do práce! Užijme si Vánoc, užijme si chanuky, užijme si vracejícího se světla.
A mějme se rádi. Navzájem - i sebe sama.
Psáno v Praze na Lužinách netradičně ausgerechnet na Štědrý den 2024.
*Tradiční zde znamená vánoční tradici od roku 1997, od jehož ledna nepřetržitě píšu pro Neviditelného psa.
Přehled Mých Štědrých dnů je uspořádán na mém blogu v záložce Vánoce.
