Nebezpeční jsou zejména když jedu na kole. Měl jsem zvonek, ale ten první nevydržel náraz, když mně v mrazu zhasla svítilna a narval jsem se do sloupku značky, stojící chytře uprostřed cyklostezky. Od kamaráda Ivana jsem dostal jiný zvonek, ale ten má moc velkou objímku a dosud jsem si ho pořádně neukotvil, takže si ho vždy, když chci zazvonit, musím spešl nastavit. Normálně na překážející chodce zezadu cvrnknu, a když se uhnou, poděkuju. Když nestihnu zazvonit, nebo když mi to teď v zimních rukavicích nejde, tak alespoň včas zavolám "cililink"! Pokud jdou lidé proti mně, a vidí mě a přesto neuhýbají, zvolám "stopa!" jako na běžkách. Nejezdívám super rychle a když jdou po cestě pěšáci, tak mám čas je pozdravit. Často odpovědí. Jednou se mi stalo, že poděkovali oni - že jsem na ně zazvonil a upozornil je tak na nebezpečí, které se k nim zezadu blížilo. Tak tohle nejsou trollové.
Že prý nepřítomnosti těch původních trollů v dnešním světě jest zůsobena "neustálým bitím kostelních zvonů". To prý tyto pohanské až antikřesťanské bytosti donutilo odejít do vzdálenějších krajin. To jsem ovšem při zvonění na cyklozvonek nevěděl, když jsem potkal skutečného trolla. V Prokopském údolí se na komunikaci ráže okresní silnice jednou po celé šíři pěkného asfaltu rozvinula rojnice chodců, a ten na kraji byl bezpochyby troll. Protože když jsem zezadu zazvonil, abych na sebe upozornil, tak se otočil a nevraživě pravil:
"Snad si nemyslíš, že když na mě zazvoníš, že se ti uhnu?"
Vzal jsem to kolem něj po trávě. Avšak nehodlám kvůli jednomu případu s sebou na kole vozit kostelní zvon! I když by se mi hodil, když jsem v prvním roce své novodobé cyklistiky, tedy před šesti lety, sjížděl z Hřebenů k dobřichovickému nádraží. Jel jsem po cestě, která tak byla vyznačena jen na mapě. Napříč stezkou se táhly mokré kořeny, ale ty jsem zvládal. Mezi středně vzrostlými buky jsem si našel jediný možný profil, jímž jsem sjížděl. Vtom mi do něj zpoza buku vstoupil dosud neviditelný houbař. Zabrzdil jsem a ze stojícího kola poprvé v životě spadl. Bylo to trochu podobné, jako když jsem zhruba před padesáti lety na Benecku sjížděl na běžkách v závěsu s dcerkou Terkou z Rovinky do Vítkovic. Byly Velikonoce a západní svah byl již dosti odtátý. Nicméně na cestě zůstávala aspoň udusaná stopa. Pás sněhu kolem ní se stále zužoval, až na mostku přes potok zůstala už jen ta stopa. A na ní stál hlouček asi čtyř lidí. Přitom manévrování na běžkách nebylo možné, zůstával jen jeden vektor, jenž ležel na té stopě. Už z dálky jsem na ty lidi volal "stopa!". Nic. Tak jsem zblízka zařval: "Zabiju!!!" A tenkrát už uhnuli...
Více než tito trollové na mostku mi vadí překážníčci v obchodech typu sámoška, což platí i pro různé velkoprodejny typu Makro. To že v krámě, který jest přebudován ze socialistické samoobsluhy není pro pohyb úplně dosti místa, to chápu. Nechápal jsem však, proč v jediném volném místě zaparkuje nakupující troll vozík nikoli podélně, ale napříč celé uličky. V Makru pak pravidelně tam, kde je průchod zúžen. Někdy se stanu bezděčně spolutvůrcem trollího přechodu, když zaparkuju vozík ve volném profilu, odejdu kousek stranou pro ždaný produkt a když se vrátím, stojí vedle mého ještě jeden až dva vozíky další a celkem s tím mým znemožňují volný průchod.
Někdy jest trollem sám pan soudruh vedoucí obchodu, který narichtuje k podélným stojanům ještě naštorc nastrčené drátěné konstrukce, na nichž představí nějaké hodně žádané zboží. Vyznačovala se tím hlavně jedna prodejna Billy na Jeremiášově. Tomuto zužování prostoru říkají jeho tvůrci "retence zákazníka", který jim nemá obchodem pouze proletět a koupit si, co chce, aby si koupil i to, co původně nechtěl. Nejde tedy o zadržování vody v přírodě. Voda má tu vlastnost, že teče prvotně ve směru největší gravitace, dynamické jevy zde hrají menší roli. Protože mi to tuze vadí, dostávám v takových labyrintech až záchvaty klaustrofobie. Pročež ta jejich retence dopadla tak - že už tam nechodím!
Moc jsem se zlobil na ty trolly chodící po společných cyklo- a chodostezkách. Strašně jsem se zlobil na překážníčky v obchodech. Až při letošním zdobení stromečku jsem pochopil. Ti lidé to nedělají schválně! Mají prostě strach z prázdného prostoru, který se pak snaží zaplnit. Třeba kočárkem kolmo postaveným uprostřed cesty, na jejímž zbytku matka chová rozkvošné mimi, anebo alespoň klasickým psem s vodítkem přes cestu. Jo, poprvé po šesti letech ježdění se mi to stalo v našem Centrálním parku Jihozápadního města tenhle čtvrtek, kdy jsem neodolal volání slunce, i když v mrazivém dni. Je to mnohokrát popsaná klasika, ale mně se stala poprvé. A do toho vodítka jsem vrazil - protože bylo v tom slunci úplně neviditelné, tenké, rolovací. Vyrazil jsem ho pánovi z ruky, švihlo mě přes prsa, ale byl jsem dobře zababušen, takže já jsem to přežil ve zdraví. Po zdraví pána nebo psa jsem nepátral, ale omlouvám se vám zpětně, pokud toto čtete, nebylo to naschvál ani z mé a předpokládám, že ani z vaší strany.
Musel jste prostě nějak vyplnit prázdný prostor, z něhož na vás čišela hrůza.
To už jistý Archimedes dovozoval, že i ve vesmíru musí existovat nějaké fluidum, jehož nazval éterem, protože prostor nesmí zůstat prázdný! "Příroda sama klade odpor vzniku prázdna – strach z prázdna, horror vacui!" A éter nám vydržel opravdu dlouho. Jak praví článek, na nějž jsem odkázal: "Ještě v sedmdesátých letech 19. století D. I. Mendělejev uvažoval, co je éter z chemického hlediska. Umístil éter do nulové skupiny prvků své geniální tabulky prvků a nazval jej newtonium".
A na to jsem přišel, když jsem věšel ozdoby na stromeček takhle ráno na Štědrý den, zatímco dcerka Terka pekla řízky ze dvou kaprůch. Zdobení stromku bývá práce synka Janka, ten měl ovšem v nedalekém Kladně jiný program. No a tak dám jednu kouličku sem, druhou tam, pak jsou koule rozvěšeny, ale mezi nimi jsou mezery, které je nutno dokoulovat. Koule došly, ale mám ještě sadu hvězd, vyrobených z ponikelských perliček na drátu. Kam je dám? Mezi koulemi je ještě volné místo! Větve stromku, konkrétně kavkazské jedle, ještě poházím hvězdami, složenými z bílé papírové pásky někdy před čtyřiceti lety. Každé prázdné místo musí být zaplněno! A když už bylo, přinesla přítelkyně Karla jako malý vánoční dárek ještě skleněné cyklistické kolo - muselo se vejít mezi kouli a hvězdičku.
A protože letos z papírového betlému zůstal jen Šílený mnich, vykukující zpoza větví, doplnil jsem místo pod stromkem ještě domečkem svítícím a svíčkou bateriovou. Prostor musí být zaplněn!
A tak já teď už nebudu nadávat cestovním trollům ani nákupním překážníčkům. Nedělají to naschvál. Jsou jen puzeni fyzikálními a podvědomými silami k tomu, aby rovnoměrně zaplnili prázdný prostor.
Psáno v Praze na Lužinách v pátek 27. prosince 2024
A teď si jdu ještě zapálit šabatové svíce a třetí svíčku na chanukiji. Krásné Vánoce a veselou Chanuku!
