Po Lidicích ne!

Kibuc, který se nemohl bránit (1942)

Žádné "dvoustátní" řešení pro sudetské Němce a palestinské Araby

V sobotu 14. června se konala tryzna k 83. výročí vypálení obce Lidice. Podle novější tradice probíhá nejdříve bohoslužba na základech zničeného kostela sv. Martina, pak dojde na kladení věnců. Letos se jako první kladl věnec prezidenta Petra Pavla. Ale pan prezident pak žádný projev neprojevil. Žádný z přítomných politiků nebo vzácných hostů ze spřátelených ambasád. Když se stal před pěti lety ředitelem Památníku Lidice Eduard Stehlík, tak ten tuto kratochvíli politikům zatrhl. Naštěstí.

Přátelé a nepřátelé ve válce i v míru

Kdo chodí spát s raketami, nesmí se divit, když se ráno neprobudí. 

Izrael zaútočil na Írán. Už se začínají hromadit komentáře různých "mírotvůrců", kteří židovský stát viní z "porušení mezinárodního práva" a "zabíjení civilistů". Jenže Izrael má vlastní právo a vlastní zákon. A to je PŘEŽÍT! Jestli při atentátu na 20 předních důstojníků Íránských revolučních gard (podle USA od 2019 zařazených na seznam „zahraničních teroristických organizací“), rozsáhlé likvidaci válečného jaderného programu, při zničení celkem stovky vojenských strategických zařízení je zabito pouhých 78 lidí a dalších 329 je zraněno, pak nejde o "zabíjení žen a dětí", jak okamžitě naříkají milovníci míru. Tedy takového míru, v němž by Izrael, ba ani žádní židé neexistovali. (Přičemž v těch obětech jsou obsluhy raketových palpostů a rovněž nejméně šest íránských vědců, připravujících atomové bomby, z nichž každá by smetla Izrael do neexistence.) Ostatně - "kdo chodí spát s raketami, nesmí se divit, když se ráno neprobudí," pravil v roce 2006 izraelský velvyslanec při OSN Dan Gillerman. 

JA, PliseckaJA MaJA

Martin, Klára a Petra

Maja Plisecká byla geniální baletka, která už ve svých jedenácti letech vystoupila v moskevském Balšom Těatru. Tedy v jedenácti a něco, protože se narodila 20. listopadu 1925 a v baletu Šípková Růženka tančila v roce 1937. Jako primabalerína zde vystupovala v mnoha světových rolích až do roku 1989. Zasloužilá umělkyně R(uské). S(ovětské). F(ederativní). S(ocialistické). R(epubliky). Národní umělkyně RSFSR a SSSR, nositelka Leninovy ceny a trojnásobná držitelka Leninova řádu, ta si přece musela žít v sovětském Rusku jako zářivá hvězda na purpurovém nebi, ne? Jenže Rusko bylo sovětské, a Sověti s oblibou podřezávali právě své hvězdy. Zejména, pokud byly "židovského původu". Přesněji pokud měly židovského tatínka jako Maja. A pokud se jejich maminka jmenovala Ráchel...

Bajka o pirátském pokladu pokračuje

Dnes navazuji na svou minulou bajku o bukanýrovi, již jsem nazval Souboj o pirátský poklad. Onen chlápek díky daru státu v hodnotě jednoho zlodaru získal svůj málem ztracený poklad v hodnotě dalších jedenácti zlodarů. No tak ano, psal jsem o kšeftu, který uzavřel bitcoinový baron Tomáš Jiřikovský se státem. A fiktivní zlodar má dnes aktuálně cenu jedné miliardy korun. Byl jsem jedním komentátorem pokárán, proč nepíšu rovnou o reálných skutečnostech a vymýšlím si bajky, když ale těch reálně informujících článků bylo moc, a bajky umějí ve stručnosti vypíchnout problém více než tuna papírových složek. Ono totiž nejde o to, jestli šlo původně o trapných 22 milionů korun (jak míní neviditelně psí kolega Vilém Barák) či v posledku o 12 miliard korun, ale o princip. (Jindy může  jít třeba o nějakých blbých 50 milionů, se kterými šeredil jiný vedoucí politik, i když je podezřelá firma nakonec vrátila...)

Souboj o pirátský poklad

Žil byl jeden vysloužilý bukanýr. Za svou spolupráci s piráty nebyl pověšen v ráhnoví, jen uvězněn v jedné pevnosti. Nebyla mu totiž dokázána žádná vražda, ani spiknutí. Své kšeftíky vykonával přísně inviduálně. Jenom pirátům dodával vyuzené maso z pekariů, obstarával jim zbraně a prodával střelný prach. No a za to od nich dostával peníze. Kde vzali peníze oni, už ho tak nezajímalo. Třeba je mohli zdědit po babičce, ne? Tento zlosyn si tak časem našetřil slušnou sumičku, odhadem tak tucet zlodarů. Je to hodně a nemohl to mít jen z provizí, to se ví.