Vysokoškolské tituly se v prostředí takzvaně anglosaském obecně nepoužívají. V evropském prostředí, zejména pak v zemích rakousko-uherského a říšsko-německého dědictví si však bez nich málem ani neuprdnete. Když jsem v roce 1999 plánoval zájezd za zatměním Slunce do Rakouska, koupil jsem si k tomu účelu podrobnou mapu alpského regionu, kam jsme tehdy s rodinkou směřovali. Docela mě udivilo, kde všude se v těch horách vyskytovaly lékařské ordinace. Všude samej doktor! Až později jsem pochopil, že nešlo o žádné lékaře, ale o majitele horských bud, kteří ovšem neopomněli ani v názvu svého pohostinského zařízení zmínit vysokoškolský titul svého majitele. Jako by v Hlásné Třebani byla hospoda zvaná nikoli U Máni, ale U JUDr. Máni...
Mimochodem - to mi připomnělo historku, kterou zažil principál tohoto cirkusu Aston, jehož včerejší úvodník o pseudoaféře kolem ne-titulu nové ministryně spravedlnosti Evy Decroix mně podnítil k tomuto písání. Když ještě bydlel v domku nad Mrázovkou, vzbudil ho v noci zvonek, doprovázený později náramným štěkotem jeho zlého hodného rotvajlera Barta. Když se Ondřej dostavil k vrátkům, čekal tam na něj netrpělivě nějaký úzkostný pán, jenž se dožadoval, aby se dostavil k jeho chorému potomkovi. "Jste doktor Neff, ne?" ujišťoval se anglicky. "Ano," dostalo se mu odpovědi, "ale doktor filozofie..." Pravil PhDr. Ondřej Neff a poslal ho na pohotovost. (Tak teď jsem tě prásk', Astone:)
Ono to tedy na dveřích nikde psáno nebylo, ani na vizitku si to pan spisovatel a fotograf a komentátor a... nedává, ale halt někdo v sousedství to nejspíš věděl.
Inu v anglosaském světě je "doc" prostě lékař a jinak se tam tituly obecně neužívají. Přitom samozřejmě mnozí spisovatelé, politici ba i zpěváci různé tituly vlastní, avšak nehonosí se jimi. V mládí pro mě bylo překvapením, že třeba Neil Armstrong, první člověk na Měsíci, vystudoval na Purdueově univerzitě obor letecké inženýrství. A nikde jsem nečetl "Ing. Neil Armstrong". Ani výčet všech jeho čestných doktorátů. Ostatně všichni američtí astronauté měli nějaké univerzitní vzdělání, ale do vesmíru letěli bez titulů. K čemu by jim tam byly? Jo, sovětští kosmonauté, tak ti zase před každým letem skládali státní zkoušky(!). Slévač Jurij Gagarin měl maturitu na průmyslovce a dva roky letecké školy, ale i bez nějakého uznávaného akademického titulu byl pérvym čelovékom v míre...
Zrovna tak američtí prezidenti se nebahnili v titulech. V sedmdesátkách se náš tisk vysmíval US prezidentovi Richardu Nixonovi, že byl "druhořadým filmovým hercem" (avšak i předsedou hereckých odborů), a nikdy nebyl titulován jako "JUDr. Nixon", ačkoliv jakožto absolvent Duke University mohl titul doktora práv (Juris Doctor) uplatňovat. To jiný prezident, ovšem z uhersko-rakouské líhně je na Wikipedii představen jako JUDr. Gustáv Husák, CSc. Ale ten dnes u nás nemá žádné náměstí. Zato je u nás velká spousta "Benešáků", které jsou, podobně jako v mém rodném Liberci, nazvány "náměstí Dr. E. Beneše". "Edvard" mohl být zkrácen, ale "dr." musí být zachováno, že. A podobně jako Aston má také Eda doktorát z filozofie. Ostatně, stejně jako u Evy Decroix, tak ani Benešovi pražská univerzita doktorát na právnické fakultě v Dijonu neuznala.
V prvních letech tohoto století jsem působil v malé dceřiné firmě velké nejmenované korporace jakožto interní auditor a vydavatel dokumentů. Dokumenty nesly jméno vydavatele, jímž byl vždy nějaký ředitel. Zavedl jsem, že se u jejich jmen neudával žádný titul, což nebývalo pravidlem. Zpětně jsem si k tomu mohl blahopřát, když nastoupilo nové vedení a generálním ředitelem se stal mladý muž, v jehož životopise se na podnikovém intranetu objevilo, že "má zkušenosti s MBA". Což implikovalo, že si v zahraničí vylepšoval své manažerské schopnosti, ale studium se ždaným titulem z nějakého důvodu nedokončil. Nepotřeboval jsem to nějak vířit, až do doby, kdy firma uspořádala setkání nového vedení se starými zaměstnanci a na stolku před naším generálem se na jmenovce s jeho jménem objevil titul "Ing.". Jehož nositelem tedy určitě nebyl. Bohužel fotka s naším novým šéfem - včetně té zpropadené jmenovky - se objevila v tištěném korpotátním časopise. I ohlásil jsem se u svého nového nadřízeného a s mírně cvakajícím zadkem (celé vedení do úrovně GŘ minus 1 bylo mimo mě už komplexně vyhozeno) jsem mu řekl: "Pro mě není důležité, jakého vzdělání jste dosáhl, ale měl byste zabránit, aby vám vnucovali titul, který vám nenáleží." Nový pan ředitel mi poděkoval a dle toho se i zařídil.
Podle paní Decroix se dodnes ve státních ouřadech subalterní ouředníci kochají ve vynalézání titulů, jimiž by ozdobili jmenovky svých šéfů. A takto postižený člověk těžko zvládá obhlédnout všechna zákoutí, kde se jeho jménem zametá. To podle mé milé ženy Ivany bylo i za aférami se "zneužíváním titulů", které se objevovaly u různých politiků v devadesátkách. Sama tím byla postižena. V té době díky dovlávání sametovky pracovala na ministerstvu privatizace. Ona se ta privatizace ovšemže nikde nestudovala. Ivana měla vzdělání dobré, ale jen s maturitou. (I když maturita na jaderné průmyslovce znamenala prakticky více než třeba můj inženýrský titul na pražské elektrotechnice.) Ale naučilo jí to, že když na Biofyzikálním ústavu dostala do ruky nový přístroj, že si k němu přečetla návod a věděla co a jak. A když vyšel ve formě zákona manuál k privatizaci, tak ho taky zvládla. I bez titulu. (Který tedy na jmenovce neměla.) Jenže ten jí stejně různí návštěvníci ministerstva vnucovali. Nejdříve ji oslovovali "paní doktorko", a když se proti tomu ohradila, začali jí říkat "paní inženýrko". A to už rezignovala...
Synek se ke svému bakalářství dopracoval taky na ČVUT. A to na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské. Jenže nestaví jaderné elektrárny, absolvoval v něčem jako "mikroekonomika", k čemuž potřeboval programovat na počítačích. Co přesně dělá, nedovedu vysvětlit, ale vím, že pro různé velké firmy zajišťoval zátěžové testy jejich počítačových sítí. Pro firmy, ne pro tento hloupoučký stát! "Dejte mi milion korun a dva studenty, a já vám to za dva měsíce sfouknu," říkal v dobách, kdy byl první velký průšvih s řidičáky. V posledním roce svého studia už pracoval pro jednu firmu. Když jsem se ho ptal, jestli si ještě na škole nechce dodělat doktorát, jen se smál. "To, co se tam bude učit za pět let, já dělám už teď." Jo, už vím, je "poradce". (Asi tak podobně přesně jsem já byl svého času "specialista bez specializace.)
Ostatně když jsem v osmdesátkách pracoval v M(ezinárodní a meziměstské) T(telefonní a) T(elegrafické) Ú(středně), tedy v tom baráku na Žižkově, co teď zbourali, tak největším expertem na počítače v našem Energetickém provozu byl kolega a kamarád Karel. Seděl si u našeho malého elektronického počítače SM-3, který se vešel do jediné místnosti a pro konkrétní potřeby navrhoval integrované obvody. Navrhl, vyleptal, osadil, naprogramoval... Neměl maturitu - protože nebyl schopen zvládnout azbuku!
Ale já byl jako mladý inženýr svému titulu rád. V sedmdesátkách, když jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání v Z(ávodech) E(letrotepelných) Z(ařízení) v Hloubětíně (ten barák už je taky srovnaný se zemí), se na poradách hodně soudruhovalo. Ačkoli v našem kanclu nebyl žádný komunista. Ale v odborech jsme dobrovolně povinně byli (krom pana Levého) všichni. A to bylo porád, že "soudruh Truhelka" udělá tohle a "soudružka Oktábcová" tamto, ale já byl "inženýr Kovanic". Protože inženýra se z rakousko-uherské tradice vedoucí neodvážil vynechat, a "soudruh inženýr Kovanic" zase bylo moc dlouhé...
Když naše chytré děti začaly chodit do školy (kde je soudružky učitelky nenáviděly a dávaly jim nespravedlivé známky), říkal jsem jim: "Nezáleží mi na tom, jaké budete nosit známky, ale abyste to uměly a rozumněly tomu." Jenže, bohužel, stále v našem školství platí fascinace známkami. A i současní rodičové je stále vyžadují. Stejně jako ty tituly, které jsou často nutné pro vykonávání různých profesí. (Naštěstí pro to, co právě dcerka dělá, se jí titul Ing. arch. zrovna hodí...)
Tituly stále neminuly, i když se mi to tak dobře rýmovalo. Ach jo.
Psáno v Praze na Lužinách v pátek 20. června 2025
Žádné komentáře:
Okomentovat