Vždy se najde někdo, kdo na oranžovou sešlápne spíše plyn než brzdu. A to pak vletí do křižovatky plnou rychlostí. Pak už nejde jenom o skla a plechy, po asfaltu se nerozlévá jenom benzin a olej, ale i krev...
**********************************
Franta sedí v prosluněném jarním odpoledni na sídlištní lodžii na proutěném křesílku, pokuřuje a vyhlíží přes betonové zábradlí na křižovatku. Dobrý výhled! Celé sídliště obkolesuje rychlostní komunikace a tady je jedno z mála míst, kde se na ní dá vyjet.
Na křižovatce se stále něco děje. Auta vyjíždějí ze sídliště, zabočují do něj, nebo jen pospíchavě projíždějí kolem. Občas zahouká sanitka a dožaduje se přednosti, někdy tudy pádí hasiči.
Před půl rokem, na podzim, sem nainstalovali semafory - škoda. Do té doby se skoro každý den ozývalo zpoza oken "ííík - bum!" Potom stáli na křižovatce naštvaní řidiči a nadávali si. Většinou se jen sypala skla, ohýbaly nárazníky. Občas musela přijet sanitka. Při objíždění nabořených aut docházívalo k dalším karambolům - šlo ale už jenom o odřené karosérie. O to si řidiči nadávali víc.
Před půl rokem, před půl rokem. Franta si vzdychne, típne nedopalek do plného popelníku a nalije do sklenice pivo z načaté lahve. Jantarový mok vytvoří ze sklenice zvětšovací sklo, ve kterém je vidět bublinky odtrhávající se ode dna a spěchající k hladině. Franta upije, otře si ústa a pohodlně se opírá do křesla.
Před půl rokem měl ještě práci a neměl čas vysedávat na lodžii. Teď je nezaměstnaný - a ve svých pětapadesáti nezaměstnatelný. No co, děti už jsou pryč a žena Marie práci má. Odchází ráno, na ledničce mu nechává vzkazy, co má dnes k jídlu. Občas zajedou se svým Trabantem do blízkého hypermarketu učinit velký nákup.
To je pro Marii ráj. I pro něj. Vždy je tu dost ochutnávek, občas shlédne nějaký film na videu - Marie se vždy zdrží několik hodin. Pivo tu kupují po basách - tak vyjde levněji. Jenom lidí je tam někdy moc. Ještě že má potom klid na lodžii s báječným výhledem.
Ale ty semafory! Od té doby, co je instalovali se "ííík - bum!" ozývá jenom jednou týdně. Ale zato spíše "ííííí - KRACH!!!". Vždy se najde někdo, kdo na oranžovou sešlápne spíše plyn než brzdu. A to pak vletí do křižovatky plnou rychlostí. Pak už nejde jenom o skla a plechy, po asfaltu se nerozlévá jenom benzin a olej, ale i krev.
Semafory osadili těsně před otevřením hypermarketu, který úplně změnil hlavní tahy dopravy. Dřív se do sídliště vjíždělo hlavně odleva, z centra. Co otevřeli ten hypouš, tak se najíždí ponejvíce od něj, zprava, přes protisměr. A chybí tam vyklizovací šipka. Auta tvoří v levém pruhu kolony na křižovatce, někdy přečuhují do protisměrného pruhu - a pak BUM! KRRRACH!!! Jindy auta stojící na křižovatce vyjíždějí k odbočení, když si jejich řidiči myslí, že ti v protisměru mají už červenou - a oni ji v tom protisměru ještě nemají. Nebo mají a nedbají. Vždyť červená je taky barva!
Franta dopije sklenici, dolije z lahve, až ji vyprázdní. Praskot bublinek na zlatavé hladině mu připomíná hoření chroští, když někdy vyrazil na houby, a pak si je ještě v lese opékal nad ohněm. Marie nadává, že se fláká, že jen pořád civí z okna nebo z lodžie, popíjí, pokuřuje a stará se jen o sebe...
No a co! Stará se o sebe! Však zatím se porád staral jen o jiné! A na lodžii sedí, od té doby, co se oteplilo, celý den vždycky jenom ve čtvrtek.
Ve čtvrtek, den havárií.
Franta poposedne, odloží skleničku a zkusmo zvedne sluchátko telefonu, který si natáhl z pokoje a postavil na okenní parapet. Tu tú, tu tú - funguje. Je čtvrtek, každou chvíli ho může potřebovat. Přivolat pomoc. Dolů neschází, tady má nejlepší přehled. A s raněnými neumí zacházet, ještě by jim mohl nějak ublížit. Ale pomůže - zavolá. Policajti na dispečinku ho už poznají po hlase. Jak se ozve, vědí, kam jet.
Je to stejně zvláštní, že havárky jsou tu hlavně ve čtvrtek. Totiž - původně si myslel, že hlavně! Ale nějakou dobu si vede statistiku - a k nehodám dochází POUZE ve čtvrtek! Mezi devátou ráno a pátou odpoledne. Proč zrovna ve čtvrtek? Neví. Prostě tak to je. Ale mrzí ho, že v tak dlouhém časovém rozmezí. Už musí na záchod, snad o nic nepřijde. Aspoň vysype cestou popelník do koše.
Nezavírá za sebou dveře, chce slyšet všechny zvuky z křižovatky. Čůrá na porcelán, aby klokotání hladiny v odpadu nerušilo sluchové vjemy. Jsou poklidné - nejdříve je slyšet zklamané odfouknutí zastavovaných aut na hlavní, potom se rozjíždějí stojící vozy z vedlejší ulice.
Zapnul se, spláchnul po sobě a vrací se na lodžii. Ještě si chce vyzvednout v chladničce nové pivo - když v tom to slyší. Zuřivé týrání motoru ve vysokých otáčkách. Letí ke křižovatce po rychlostní komunikaci zleva, zároveň z téže strany zastavuje mohutný autobus, který tu odbočuje doleva. Přes něj není z protisměru vidět - už je to tady!
Franta vybíhá na lodžii, opírá se o zábradlí a slyší "íííík!!!", jak rychlý sporťák přibrzďuje. Z pravé strany zabočují do sídliště dvě auta - ííík, sporťák se mezi nimi prosmýkne bez nárazu.
Uf - málem, moc nescházelo! Franta s podezřením hledí na hodinky - půl páté, že by to bylo pro dnešek všechno? To by teda byl zklamanej, takhle málo! Vrací se do kuchyně, otvírá chladničku - krucinál, žádné pivo, bude muset pít teplý. Nahlíží do spižírničky, jedno ucho stále stočené ke dveřím otevřeným na lodžii. Klidný, nudně klidný provoz. Sklání se k base piv - sakryš! - všechny jsou vypitý! A nemá žádný peníze! Bude muset čekat na Marii a ta zase bude hudrovat, že moc chlastá.
Vždyť nechlastá. A doktoři dnes všude tvrděj, jak je zdravý pít pivo. Jsou v něm tyhle vitamíny a tak.
Nespokojeně se vrací na lodžii. Už si nesedá, opírá se o zábradlí a vyhlíží. Tři čtvrtě na pět. Pivo došlo a dneska ještě nebyla žádná havárka. Že by to měl být ten sporťák? Možná se trochu škrábl a odsud to nebylo vidět. Sahá do krabičky, ležící na parapetu vedle telefonu pro cigaretu - je prázdná! Ach jo, dneska je teda den blbec.
Mít peníze, koupí si aspoň pár lahváčů, když ne celou basu. Ale, tu ho napadá, když vrátí basu s lahvemi, tak si za zálohu může koupit karton piv a ještě mu zbude na cigarety!
Představení stejně už skončilo, tak co. Musí jen vyrazit dříve, než se vrátí Marie. Honem si obouvá boty - domácí kalhoty jsou na nákup docela dobrý, přes roztrhanou košili si hodí letní bundu. Popadne basu s prázdnými lahvemi. Klíče od domu, klíče od auta. Zavírá dveře, zamyká. Mačká přivolávací knoflík. Výtahu jeď, neflákej se!
Odemyká Trabanta, basu hodí na sedadlo spolujezdce - nebude se zdržovat otvíráním kufru. Pásy? Proč, jede jen kousek přes křižovatku.
Přijíždí na ni v pravém pruhu, v levém je autobus, co odbočuje vlevo do centra. On pojede vpravo, jen co mu skočí zelená. A je tam! Šlápne na to - a pojednou koutkem levého oka pozoruje, jak zpoza autobusu vylétá chlápek na motorce. Kurva! Musel jet blbec na červenou. No jo, hodiny na nároží právě ukazují pět.
Motocyklista se však prudce naklání a o centimetry se vyhne Frantovu Trabantu. Tak to jsme měli kliku, uvědomuje si Franta. Už nikdy nevyjedu na tuhle zakletou křižovatku ve čtvrtek před pátou!
Zpátky se vrací spokojený. Karton s pivem spočívá na sedadle vedle něj, cigárko vyluzuje uvnitř vozítka příjemnou nikotinovou mlhu. Už je půl šesté, tak další podívaná ho čeká až za týden. Ke křižovatce přijíždí po rychlostní komunikaci v levém pruhu, dává levého blinkra k odbočení do sídliště. Před ním padá oranžová. Brzdí. Už je tam červená. Zastavuje. Plně naložený kamion za ním ne.
..........................................
Kamion nakonec zastavil sto metrů za křižovatkou - šofér se na nic nepamatuje. Asi mikrospánek. Trosky Trabanta jsou rozmetány po celé té dráze. I zbytky jeho řidiče.
"Že nám nevolal Franta," říká si policista. Kolega mu odpovídá:
"Třeba zrovna nebyl doma."
"Takovýhle to tady ještě nebylo. Budeme mít i s hasičema a havranama ještě dost práce. Jo, v kolik se to stalo?"
"V půl šestý."
"Že je takový světlo?"
"To ten letní čas, co začal v neděli. Vlastně ještě není pět hodin středoevropskýho."
"Aha."
*
Psáno v Praze na sídlišti, na lodžii s výhledem na křižovatku, květen 2001
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
14 komentářů:
Šamane,
náš osud není napsán ve hvězdách.
Předurčení neexistuje.
Ne, samozřejmě. Nikdy jsem to tak nemyslel. Ale z hlediska statistiky někdo na té křižovatce je zabitej asi jednou za rok - hlavně chodci na přechodech. A v reálu ani nemusí být čtvrtek... - Je to přece LITERATURA. (Asi jsem měl dát záložku Sci-fi - ještě dám:)
Možnáže i po přečtení téhle povídky, jež byla na Psu uveřejněna už v roce 2002, byla tato konkrétní křižovatka přestavěna, v kritickém směru přidán jízdní pruhu a pro kritické odbočení instalován semafor a zelená vyklízecí šipka!
Nevím, jak jste to myslel, říkám to, co čtu jako čtenář, nezúčastněný, nevědomý.
Holý realizmus ubohého, rezignujícího života, života, který nemá jiné vyhlídky než právě na tu osudnou křižovatku, kde ho pak fatálně rozmačká náklaďák, protože je čtvtek, před pátou odpoledne.
Beh? che ne dice?
Informaci:
Možná, že tato povídka není zrovna vrcholem literární tvorby, ale mě pomohla příjemně ukrátit si chvíli při stahování upgradu jednoho otravného softwaru a já jsem jí za to vděčný. Natolik dobře zase napsaná určitě je. Zkrátka a dobře u toho příjemně uběhlo oněch několik minut a nic víc jsem od ní nechtěl, takže já osobně odcházím velice spokojen :-)
Kdybych začal číst něco, jako je např. Nadace od Isaaca Asimova, tak se od toho čtení možná ani neodtrhnu a pak budu honit čas po večerech :-)
Takhle si skočím na oběd a po něm se dám do těch otravných upgradů.
Drakovi,
mně se povídka také líbí, i když to není, podle mého žánr sci-fi. Naopak bych řekla, že téma podmíněnosti, determinizmu lidské existence řadí povídku snad někam k literatuře ateistického existencializmu.
Celá povídka je tak strukturovaná, zhuštěná (snad místy až přehuštěná) kolem jedné postavy, jednoho místa a jednoho času, že se Postava, Místo a Čas dostávají do absolutní vzájemné závislosti. Zvlášť čas se tu stává hlavním faktorem v intenzifikaci tohoto fatálního vztahu. V celkem krátké povídce se údaj o tom, kolik je hodin opakuje pětkrát, (můžete si to spočítat), což přímo nutí pochopit tu závislost. Nakonec je jasné, jak muži v povídce tak čtenáři, že umřít musí, že se fatálně stal součástí té řady a musí tak doplnit serii a zároveň naplnit osud.
Jsou tu i jiné motivy, vzaté jen tak bokem, člověk se z diváka theatra mundi stává jeho hercem a jeho obětí, motiv smrti, která svou nevyhnutelností je završením bezcílné existence, a anuluje nebo koriguje tak její nesmyslnost atd. Jak říkám, povídka je podle mého trochu "přecpaná". (Když Šaman dovolí.)
Na druhé straně tu nevidím moc místa pro jiné interpretace.
Díky za recenzi. Asi sem budu muset dávat povídky častěji.
\ :-)
(Dcerka, když si to poprvé přečetla, tak jí to připomnělo kupodivu jinou ne-scifi povídku, totiž Dav od Bradburyho...)
Napsala jsem odpověď už včera večer - někam záhadně zmizela.
Nebudu psát recenze - na Šamanův blog o Šamanových povídkách. To je jaksi - sconveniente. Musíte uznat.
... a je to Dav!
2 Dcerka:
Najít nějaký nový princip v SF je vzhledem k její košatosti dost těžké. A někeré motivy se vryjou jednomu pod kůži tak, že je adoptuje, začne je považovat za vlastní.
Kdysi jsem napsal SF povídku a byl jsem velmi hrdý, jak mi ta fantazie krásně napovídá - stačilo to jenom zaznamenávat. Tak jsem psal, až ruka bolela. Než jsem povídku odeslal, naštěstí jsem si ji s odstupem času přečetl. Bylo to jiným slohem napsané "Břicho Levitana" od S. Lema. Tak jsem milou povídku strčil do šuplíku a jestli se neztratila při stěhování, tak tam trčí dodnes.
A byl jsem tehdy se sebou tak spokojený... Naštěstí tenhle pocit dost rychle přejde. ;-)
Sorry, nemám Bradburyho doma a tak nemohu udělat nějaké podstatné srovnání. V Davu je také automobilní havárie, ale víc si o rozpracování toho tématu nepamatuju. Jak píší Clotilde Bertoni a Massimo Fusillo v článku Tematica romanzesca o topoi letterari di lunga durata (Románová tématika a literární dlouhodobá topoi) mezi tématy a motivy moderního města, specificitou jeho životního stylu, jeho úpadku a jejich zpracováním v literárních žánrech neexistuje nějaká závislost nebo jednoznačná korespondence. Tyto motivy volně cestují z jednoho díla do druhého, šíří se volně po moderní literatuře, jsou autonomně zpracovávany autory v nových různých kombinacích v souvislosti se svým viděním života a svými výrazovými prostředky.
Takže jen pouhá podobnost nebo shoda motivu ještě nic podstatného neříká. Čím tedy Šamanova povídka připomíná Bradburyho, když necháme stranou motiv havárie?
A hlavně, čím se liší? Co dělá zpracování motivu originálním?
Pro Informaci:
Spíše než kostrou připomíná Kovanicova povídka Bradyburyho "Dav" svou náladou.
Dav je povídka o tom, že se při smrtelných haváriích shromažďuje dav čumilů - vždy stejných. Novinář, který si toho všimne se rovněž stane obětí dopravní nehody. A těsně před smrtí si uvědomí, že na jeho umírající tělo opět civí stejný dav...
Neodvratnost, osudovost...
-----------
Raye Bradburyho mám moc rád. Je to snad největší básník mezi spisovateli SF. Marťanská kronika, ač fakticky zcela "mimo mísu" (to "science" by tam snad ani nemělo být) by měla být doporučenou četbou v gymnáziích.
(Ale víme, co to dělá se studentem, když je mu nějaká kniha "doporučena". Najde si výpisky na netu - a knihu si přečte, až když je mu padesát. Případně nikdy. Pak se hrozně diví, jak je možné, že takovou krásu minul...)
STK,
co je "nálada" nebo atmosféra v literárním díle? Způsob, jakým autor ztvárňuje myšlenku? jak realizuje postavu, jeho vztah k okolnímu světu? Způsob, jakým provádí selekci údajů, detajlů, nebo dojmů a jakým je řadí k sobě, aby vytvořil buď historický nebo místní kolorit anebo mimetický obraz individuálního prožívání? Způsob, jakým autor "dovoluje" své postavě, aby se sebevyjádřila? (Jinými slovy postava mluví přímo v 1. osobě anebo autor referuje o tom, co si postava myslí nebo co prožívá ve 3.osobě?)Atd.
Pokud jde o sci-fi, přiznám se, že ji moc neznám a ani nejsem její zvláštní obdivovatelkou. Kromě toho sci-fi je moc široké pole literatury, sami kritici se neshodnou na vymezení franic žánru. Bradbury je zajímavý a významný autor, ale většinou je považovaný za sci-fi soft, ve smyslu, že ho zajímá víc člověk jako takový se svými existenčními problémy než předpovědi budoucího možného technického rozvoje.
Co má tedy společného Š. povídka s Davem?
Milá Informace,
já opravdu NEJSEM literární vědec. Já jsem obyčejný, poněkud náhružlivý čtenář (a majitel dost rozsáhlé knihovny). Nemohu Vašim názorům dostatečně odborně odporovat. I kniha, kterou na žádost mých přátel (už dva roky! ;-) píšu, se bude jmenovat divně: "Divadlo odzadu". Nebo tak nějak...
- Co je to "atmosféra povídky"? Pocit, který v člověku zůstane, když dočte, když zavře knihu. Nedá se to asi dost dobře filozoficky vysvětlit, (nebo aspoň já to neumím). Je to opravdu jen pocit, byť, u knih dobrých, velmi silný a trvalý.
- Ano Bradbury je "soft" a já mám moc rád "soft SF". Ostatně - člověk je ze své podstaty antropocentrický. Nedovedu si představit SF, kde by autor lidi vynechal. Pokud to udělá (a takových titulů není mnoho) stejně přisuzuje cizím rasám nebo cizímu životu lidské pohnutky, lidská měřítka. Jiné pohnutky nebo činy čtenář asi nepochopí. Nemají v "lidštině" jména.
I ta povídka, na jejíž jméno ani autora si teď nevzpomínám (skleróza?), která popisuje zánik myslícího mraku žhavé plasmy, jej popisuje tak, jako by "duší" mraku byla bytost s těměř lidským cítěním.
- Popisovat techniku nebo předpokládané vědecké objevy je jednak nudné, jednak naprosto kontraprodutivní, neb se autor málokdy "trefí".
- A že je SF literaturou s rozostřenými okraji? No a? Který žánr je má ostré? A je podstatné, aby dílo vešlo přesně do nějaké škatulky? Zdá se mi, že na pomezí žánrů "žijí" ty nejzajímavější "kousky".
(Ve škole nám říkali, že věci psané v "ich" formě jsou čtenáři bližší, ve 3. osobě zase mohou být objektivnější, s "nadhledem". Celkem se mi to za těch bezmála 50 let, které uplynuly od doby, kdy jsem chodil do školy, docela potvrdilo.)
P.S.: Na mých fotkách si taky jeden teoretik fotografie "smlsnul". "No - není to špatné, ale, prosím tě, je to krajina nebo zátiší?" Drze jsem mu odpověděl, že mi je to fakt úplně jedno. Že se mi ten záběr líbil a tak jsem zmáčknul spoušť. V tomhle oboru jsem totiž naprosto svobodný amatér a fotím, co se mi líbí, způsobem, který já považuji za vhodný. Když nevidím nic pěkného nebo zajímavého, prostě nefotím.
U své profese bohužel takovou svobodu nemám. ;-(
STK,
nechtěla jsem Vás zatlačit do kouta literární terminologií. Byl to jen "diplomatický" pokus zjistit, jedná-li se v našem případě o inspiraci nebo imitaci. Protože výrok "je to Dav!" může znamenat obojí.
Kromě toho srovnávat překlad anglického textu do italštiny s českým textem, ve kterém jsou zřejmě reminiscence nebo podobnosti s českým překladem tohoto anglického textu (nebo přímo anglického textu) je jaksi trochu komplikované.
Tak se nezlobte, už Vás trápit nebudu. V Šamanově povídce pak není ani ich forma ani vyprávění v třetí osobě, ale jedná se o t.zv. indiretto libero , německy erlebte Rede, rusky несобственно-прямая речь, v češtině nevím, tedy hybridní forma dvou předešlých, nyní velice rozšířená.
Okomentovat