 |
| Fanča a Ruda Rezkovi |
Fanča byla obyčejná vesnická dívka, která v době první republiky přišla do Prahy z Modlíkova u Přibyslavi do služby. Po čase si našla známost, pak se vdala. Už nesloužila, stala se z ní normální ženuška v domácnosti. S mužem Rudou žili v malém bytě v jedné vedlejší nuselské ulici. Narodil se jim synek Jirka. Žili drobný malý spokojený život. Než přišel Adolf Hitler.
Pak se ukázalo, že Ruda vlastně není člověk, ale podčlověk. A každý, kdo se s takovým elementem stýká, musí nějak přijmout jeho osud. První hrdinství, které tu zaznamenávám, bylo, že se Františka se svým mužem nerozvedla.
Do nenávratna odcházeli strýčkové a tetičky, sestřenice a bratranci a když přišel jeho čas, musel Ruda od rodiny odejít také. Žena Fanča mu do transportu dala i přídělové lístky. Bez lístků se nedalo ve válce normálně nic koupit. Příděly se stále snižovaly a podlidé měli pochopitelně také podnormativní příděly. Možná budou tátovi k užitku, myslela si. Až v narvaném dobytčáku Ruda pochopil, že mu ty lístky ale k ničemu nebudou. Složil je do čtverečku, na jejich rub tužkou napsal "prosím předejte mé rodině" a připojil nuselskou adresu. Dostal se k okýnku, a když projížděli kolem skupinky lidí u trati, lístky vyhodil. A ty lístky potom v kastlíku skutečně Fanča našla.
Řeknete - to přece nebylo žádné hrdinství. Jenom ty lístky sebrat, nepoužít pro sebe, jet s nimi do Prahy, do domu, kde bydlel člověk, kterého vezli do koncentráku... Možná, že ten byt hlídá gestapo? Nehlídalo. Ale to ti neznámí hrdinové nevěděli.
Byt hlídala nanejvýš domovnice. Co za ní chodil jeden Němec v uniformě. To zase věděli obyvatelé toho domu. Ale stejně jeden soused, pan Karlovský (ten, jehož syn je teď lékařem někde v Českých Budějovicích), zorganizoval v domě sbírku pro opuštěnou rodinu. Z čeho jinak by ta rodina žila, když živitel odjel? Ti sousedé byli také hrdinové. Jen několik čísel odtud, ve stejné ulici, pár let předtím gestapo dostalo jednoho ze Tří králů - Mašína a vysílačku SPARTA II. Střílelo se, Morávek s Peltánem utekli. Tenkrát ještě. Ale jiní lidé utéci nemohli.
A pak se těhotné Františce narodila ještě dcerka Ivanka. Fanča se tak bála, že je pošlou do transportu, že uvažovala o různých eventualitách. Jedna byla, že miminko předá vzdáleným příbuzným. Další, že sebe i své děti zabije. Nakonec našla úkryt v rodné vesnici na Přibyslavsku. U chudé rodiny, která měla chalupu o dvou místnostech. Ve stráni za domem vyhloubili díru, kde by se Františka s dětmi v nouzi schovala. Za humny byl les. Tam našli útočiště, když už byla vojáků plná ves. Celá vesnice musela o ukrývaných vědět. Někdo je taky musel krmit. To bylo už dávno po Lidicích, po heydrichiádě. Nikdo je nepráskl. Od nikoho neslyšeli křivé slovo. Všichni ti lidé byli hrdinové! Taky proto se tahle rodina po válce zase setkala s tatínkem Rudou. S tetičkami a strýčky už ne...
A pak vypukla svoboda. Nacistický režim byl poražen. Nastalo účtování. I v té nuselské uličce. Povstali noví hrdinové, kteří si přišli pro paní Novotnou, Němku, co bydlela ve vedlejším domě. Ale nenápadní hrdinové, její sousedé, jim řekli - koukejte padat. Ta paní tady žije odedávna, nikdy nikomu neublížila, nechte ji být. Další sousedé v ulici Pod Terebkou se opět ukázali jako hrdinové.
Říkáte, že to nebylo hrdinství? Jenom normální slušnost? Víte, byla doba, kdy právě normální slušnost byla tím největším hrdinstvím!
Psáno v Praze v březnu 2002, poprvé vyšlo na NP 26.3.2002
Dodatek 2020: A tak jsem si mohl Ivanku po letech vzít za ženu a mít s ní zase naše potomky...
17 komentářů:
Hezké čtení. Děkuji. I můj děd něco podobného poznal a potřeboval.
Moc hezké, člověk si uvědomí, co je to opravdu lidská dobrota, soudržnost, taková spontánní, samozřejmá, bez velkých slov.
Chtěla jsem napsat příspěvek, ke kterému mě tento článek inspiroval.
Jednalo se o autobiografický příběh, v Německu velmi populárního herce, jménem Michael Degen. Jako Žid, kterému se podařilo uniknout transportu do koncentráku, se na sklonku války schovával se svou matkou u prostých lidí a díky náhodám se mu, a jeho matce podařilo zachránit holý život. Zjistila jsem ale, že tento zfilmovaný příběh je znám i českému publiku, http://www.ceskatelevize.cz/program/10170327352-16.06.2009.-20:00-2-vsichni-nebyli-vrazi-nicht-alle-waren-morder.html, tak nebudu nosit sovy do Athén.
Ta doba, kdy je slušnost "nepostradatelnou věcí" trvá stále. Průběžně.
Netvrdím, že "se slušností nejdál dojdeš". Naopak "dále" vždy dojdou ti ostrými lokty, podvodníčci, podvodníci, malí Hitlerové i ti větší.
Jejich auta, domy, jachty, posty, luxusní manželky a tučná konta mě nechávají ledově chladným. Nic zvláštního. Jak praví klasik: "I to jednou pomine..."
Co nepomine je třeba vzpomínka na starou paní, kterou jsme s kamarádem požádali o nocleh na seně, když jsme na motorkách objížděli podél hranic tehdejší Československo. Trochu jsme ji večer pomohli s úklidem na dvorku a utlučení předchozími kilometry v sedle zalezli na seno. Ráno jsme se umyli u pumpy a chtěli vyrazit. Stará paní vyběhla z domu, v kousku plátna měla zabalený čerstvě upečený, horký chleba - že prý ho máme na cestu. Když jsme ji vyčítali, že kvůli nám, vandrákům, vlastně ani nespala řekla: "Host do domu je jako Bůh do domu. Vyčítala bych si kdybych vás, chlapci, nevybavila na další cestu."
Stalo se to ve Veľkej Lesnej na Slovensku v roce 1978. Pamatuji si všechno, jako by to bylo včera. I chuť toho chleba, i to, že jsme ho snědli do posledního drobečku, jako by to bylo něco, co už nikdy neochutnáme.
Takových příhod mám spoustu - a umožňuje mi to žít bez nenávisti k okolnímu světu. Dokonce ho mít rád.
Tolik k obyčejnosti.
Vynikající cteni a zamysleni, dekuji...
Možná ještě jedno podobné "malé hrdinství" ale s velkými důsledky.
U Křižíka v Praze se vyráběly vysílačky pro německé ponorky. Někdy v roce 1943 dodali Němci schéma inovovaného typu. Čeští inženýři si všimli, že ve schématu je "bota": Vysílačka, i když byla vypnutá a "tvářila se vypnutá" vysílala šum na nosné vlně. Nikdo to neprozradil, jen se podařilo předat zprávu do Londýna. Přestože o tom vědělo poměrně dost lidí, a kdo by to vyzradil, určitě by si silně polepšil. Britové dodnes nezveřejnili, kolik ponorek v režimu "rádiového klidu" se jim takto podařilo dohledat a poslat ke dnu.
Díky, Šamane!
Skvělý článek.
Ale já vím, že např. můj dědeček automaticky předpokládal, že při nějaké neopatrnosti ho někdo udá.
děkuji za krásné čtení Hana
Moc pěkný příběh, a hlavně důležitý. Zdá se mi, že podobných "obyčejných" lidí nějak ubylo. Ale snad je to jen klam. Jitča
Poučné čtení, ale naci-bolševickou chátru to stejně nepřesvědčí. Nacisté, komunisté a islamisté mají jedno společné. Nenávist k Židům a Israeli, to si rozumí. Stačí zmínit spolupráci OOP (PLO) a RAF (Rote Arme Fraktion), nebo pochop proti sionismu v pražském městě, kde měli naši nacisté palestinské vlajky a protestovali proti Israeli. Israeli radím jedno jediné, ať se vykašle na hraběcí pindy euromarxistů, eurobolševikům a dělá to, jak uzná za vhodné a to bránit svou zemi. Ani Obama nemá právo Israeli nařizovat, jak se má chovat... Židé se musí poučit, že musejí spoléhat jen na SEBE.
kopretina
Pan P. Kersch v diskusi (povolené) na Neviditelnem psu nemluvi pravdu. Zide i ze smisenych manzelstvi byli odvazeni do koncentraku (viz otec a bratri Oty Pavla)a manzele Zidovek, byt arijci, tam sli take, viz Oldrich Novy a muj otec (byli tam spolu). Pravdou je, ze se v tomto pripade nejednalo o vyhlazovaci tabor...
Mráz mi běhal po zádech při čtení tohoto příběhu. Tím spíš, že dobře vím, jak se mnozí Češi chovali za bolševika k těm, kdo nesouhlasili. Udavačství bylo na denním pořádku, a to nebyla válečná doba. Tedy, jak pro koho, pro mě byla. Jestliže tedy někdo v době války a nacistické okupace byl schopen pomáhat potřebným (je mi jedno, jaké rasy, vyznání či politické orientace byli), riskoval vlastní život. A to je něco, před čím se v hluboké úctě skláním.
Ota Veverka
Židé ze smíšených manželství šli do Terezína až v lednu, únoru 1945. když už byl Aušvic zavřený. A protože průměrné dožití v koncentráku bylo tak 3 měsíce, dožili do osvobození - akorát. Z těchto transportů je "jen" 5 % obětí - kdežto z těch, co šly dál do německých lágrů v Polsku se pouze asi tak stejných 5 % zachránilo...
Nerozvedení árijci riskovali - byli taky v táborech. (Jak říkal Miloš Kopecký - proti skutečnýmu koncentráku to byly lázně - ale proti lázním koncentrák!) To bylo takové pořadí likvidace - nejdříve šli echt Židi, pak míšenci, pak Židé ze smíšených manželství, pak Češi ze smíšených manželství - no a na Čechy, jak si to Hitler a Heydrich představovali (Čech koneckonců nemá v tomto prostoru co pohledávat)už nedošlo kvůli konci války.
Nemám statistiku, ale zdá se mi, že se spíše rozváděli čeští mužové s židovskými manželkami, kdežto české manželky měly tendenci se nerozvádět. V naší rodině tak zachránily (až do těch únorových transportů 1945) dva strejčky - a dědu. Všicni tři přežili.
V zahradě na Jad Vašem by měli mít tyto české manželky svůj vlastní strom Spravedlivých mezi národy...
Moc hezký článek. Je poměrně zvláštní, že když už na mne ten vnější svět poměrně hodně doléhá z té odvrácenější strany, tak se pak stane, že buď dojde k nějakému setkání s někým naprosto úžasným, kdo mi zase dodá sil čelit tomu všemu otravnému a ubíjejícímu marasmu, nebo aspoň narazím na nějaký hezký článek, jako je třeba tento a má to podobný efekt.
V naší rodině z tatínkovy strany jsem se dozvěděl, že jeho prastrýc byl za války zastřelen při jakési sabotáži a jeho bratr, tedy můj děda, se pak postaral o jeho rodinu.
Vždy, když se události vyhrocují, tak býváme častěji vystavování nutnosti nějak se rozhodnout a vybrat si buď tu méně pohodlnou a riskantní cestu, ale zachovat si charakter, nebo rezignovat a v rámci zachování momentálního pohodlí o ten charakter přijít. Doufám, že až to zase přijde, že budu mít dost síly si vybrat tu charakternější cestu, zatím, až na určité výjimky, kterých naštěstí není mnoho, a na které nejsem hrdý, se mi to vcelku dařilo. Na druhé straně, díky těm výjimkám, na které nejsem hrdý si aspoň více umím vážit toho, když svůj své obavy a strach překonám.
Tak jest, Draku!
Čím dál tím víc si uvědomuji, že je dobré co nejdřív zapomenou na urážky a křivdy a pamatovat si raději věci hezké. (Ostatně: Bible radí totéž...)
Kdyby takto nebyl (naštěstí) zařízen i lidský mozek, asi bychom se po dosažení dospělosti houfně věšeli...
K diskusi s P. Kerschem:
Znalosti historie nemusí být zrovna chabé na to, aby se člověk neorientoval, a zrovna právě někdo, kdo historii zná, se může splést, protože zná historii tak, jak ji napsali historici a ne tak, jak ji prožili lidé. A sám dokonce tu historii může prožít - ale v jiném "segmentu společnosti".
(Táta vyprávěl, jak mu Pražáci po osvobození říkali v pětačtyřicátým : "Tady to bylo strašný, stanná práva, čtení seznamů popravených, Heydrichiáda, na konci války zase ty nálety - no, to vy si vůbec nemůžete představit tu hrůzu, co tady byla. Dyť vy jste byli v tom koncentráku....")
Sám se kolikrát mýlím, protože právě něco znám jen z takových historických děl... Ale něco znám třeba z rodinné historie.
Vím, že i historici mi někdy řeknou k rodinně podávané tradici "to není možné". Jenže možné bylo všechno - i bordely v koncentrácích... A možné bylo i to, že na začátku okupace dávali Němci ochotně výjezdní doložky Židům - ale jen do určitého období. Taky po 68. roce trvalo určitý čas, než najednou komunisté zavřeli hranice.
A tak i mohl existovat příkaz o nezavírání Židů ze smíšených manželství - do konce roku 1944. Dokud měla bestie co žrát. V polovině ledna 1945 se situace změnila!
Mělo se zatočit i s "míšenci" a s židovskými partnery ve "smíšených manželstvích". Začali být posíláni do Terezína k "uzavřenému pracovnímu nasazení". Transporty "Arbeitseinsattztransporte" AE1- AE 9 od 31.1.-16.3.1945 odešlo do Terezína z Prahy, Moravské Ostravy, Olomouce a zrušeného tábora v Lípě 3.657 lidí, ze kterých zemřelo už jen asi 13 lidí - do konce války. V dalším období však ještě v Terezíně umírali lidé na tyfus - i po válce...
Okomentovat